30 Cdo 2848/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 213 odst. 4 o. s. ř.



30 Cdo 2848/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyň a) A. V. , b) J. D. , c) M. S. , všech zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované JUDr. M. N. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24, o určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy a určení platnosti odstoupení od smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 232/2010, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015, č. j. 17 Co 465/2012-496, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015, č. j. 17 Co 465/2012-496, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 30 Cdo 3002/2014-475, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále již odvolací soud ) ze dne 27. února 2014, č. j. 17 Co 465/2012-447, kterým byl (v zamítavém výroku o věci samé) změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále již soud prvního stupně ) ze dne 11. května 2012, č. j. 25 C 232/2010-308, tak, že se určuje, že odstoupení od kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005 ve znění dohody ze dne 10. 5. 2006 dopisem žalobkyň ze dne 18. 10. 2008, je platné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že:
V návaznosti na svoje předchozí kasační rozhodnutí (rozsudek ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013) proto Nejvyšší soud setrvává na závěru, že jestliže mezi účastnicemi došlo (písemnou formou) ke změně jimi uzavřené kupní smlouvy v části výše kupní ceny a její úhrady, a jestliže kupní cena měla být vypořádána ve splátkách, z nichž poslední splátka měla být učiněna do 31. května 2006 na označený bankovní účet zmíněné advokátky, pak pokud dovolatelka v takto změněném termínu neuhradila zcela kupní cenu a dnem 1. června 2006 se ocitla (stran úhrady kupní ceny) v postavení dlužníka v prodlení, pak jí měla být ve smyslu § 517 odst. 1 obč. zák. žalobkyněmi poskytnuta dodatečná přiměřená lhůta ke splnění jejího peněžitého dluhu.
Skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, totiž neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit (bez dalšího) k učiněnému právnímu posouzení věci, tj. že žalobkyně po právu od převodní smlouvy odstoupily. Odvolací soud předně nesprávně vycházel ze závěru, že uzavřením předmětné dohody mezi účastnicemi byla dovolatelce stanovena dodatečná přiměřená lhůta. Nejvyšší soud již shora vyložil, že tomu tak nebylo, když původní závazkový právní vztah byl účastnicemi změněn jednak v části výše kupní ceny, a dále v části splatnosti kupní ceny; v tomto rozsahu tedy došlo ke změně kupní smlouvy.
Odvolací soud také v odůvodnění svého rozsudku dovozuje, že o tom, že žalovaná již neměla v úmyslu kupní cenu zaplatit, svědčí její požadavek o vrácení již složené části kupní ceny, kterou jí žalobkyně vrátily, a to ještě před odstoupením od smlouvy v částce 3.000.000,- Kč... , nevysvětluje však pro věc podstatnou okolnost, totiž to, jak může být vůbec dlužník v prodlení, nastane-li situace, kdy věřitel vrátí dlužníku v podstatné části přijatá peněžitá plnění a následně - s odůvodněním, že mu nebylo řádně a včas poskytnuto peněžité plnění - odstoupí od kupní smlouvy, kterou s dlužníkem uzavřel. Nikoliv tedy okolnost, že dovolatelka požádala žalobkyně o vrácení složené části kupní ceny, nýbrž jednání žalobkyň, které z podstatné části vrátily dovolatelce před odstoupením od smlouvy složenou část kupní ceny, mělo být odvolacím soudem důsledně verifikováno a následně ve vazbě na další zjištění (k tomu srov. poznámky níže) promítnuto do jeho právního posouzení věci, neboť tato okolnost je pro právní posouzení věci zásadně významná. Kdyby se totiž odvolací soud uvedenou otázkou zabýval, musel by nepochybně přihlédnout i k dalším okolnostem vyplývajícím z obsahu spisu, na které ostatně dovolatelka v průběhu řízení opakovaně poukazovala.
Tak kupř. advokátka žalobkyň JUDr. Květa Renová v e-mailu ze dne 13. června 2006 (viz č. l. 11 procesního spisu; dále již vždy přísl. č. l.) sděluje dovolatelce, že dnem 1. 6. 2006 bylo ze strany mé klientky a ve shodě s ní i ostatními spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí ukončeno jednání o prodeji nemovitostí B...Dle pokynu mé mandantky jsem poté, když ani dne 31. 5. 2006 nedošlo k zaplacení celé kupní ceny, učinila potřebné kroky k ukončení jednání o prodeji s Vaší osobou. Tato sdělená informace ostatně konvenuje informaci obsažené v odstoupení od smlouvy ze dne 18. října 2008 (na č. l. 32), ve kterém jmenovaná advokátka v zastoupení žalobkyň uvádí, že Důvodem odstoupení je nezaplacení kupní ceny kupující v termínu do 31. 5. 2006. Tím byla závažným způsobem porušena dohoda smluvních stran o zaplacení kupní ceny , tedy nikoliv, že žalobkyně odstupují od smlouvy z důvodu nezaplacení kupní ceny ani v dodatečné přiměřené lhůtě, jíž se dovolatelce od žalobkyň dostalo, nýbrž již v důsledku nezaplacení kupní ceny v termínu do 31. 5. 2006.
Lze rovněž poukázat na vyjádření žalobkyň (nacházejících se v procesním postavení žalovaných) ve vkladovém řízení probíhajícím u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 12/2006 ze dne 30. prosince 2006 (viz č. l. 67), ve kterém žalobkyně mj. uvádějí, že: ani dne 31. 5. 2006 nebyla kupní cena doplacena. Dne 2. 6. 2006 se rozhodly žalované odstoupit od kupní smlouvy, neboť nebyla splněna podmínka její platnosti. Tato skutečnost byla sdělena žalobkyni. V témže podání pak žalobkyně popisují další sled událostí, in concreto, že byla ze strany agentury vyvinuta maximální snaha o vyhledání jiného zájemce o předmětné nemovitosti. S tímto byl navázán kontakt, byl upozorněn na výsledky dosavadního jednání se žalobkyní a dne 14. 6. 2006 byla podepsána kupní smlouva a návrh na katastr nemovitostí...dne 13. 6. 2006 byla připsána na účet advokátních úschov vedený u HVB Bank a. s., č. ú. 600277097/2700 částka 12.700.000,- Kč jako sjednaná celá kupní cena na předmětné nemovitosti. Přitom při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 18. dubna 2012 jako svědkyně vyslechnutá JUDr. K. R. (viz protokol o jednání na č. l. 258 a násl.) mj. vypověděla, že Dne 12. 6. 2002 byly na mém účtu složené peníze a nebyly to peníze od paní N. Jednalo se o peníze, které složili manželé S.
Výše zreferované části spisového materiálu procesního spisu tak zakládají úvahy o tom, že žalobkyně po 31. květnu 2005 již neměly žádný zájem na vypořádání kupní ceny dovolatelkou a podle jejich shora citovaného vyjádření měly již dne 2. června t. r. přijmout rozhodnutí odstoupit od kupní smlouvy, kterou uzavřely s dovolatelkou, a tuto informaci měly také dovolatelce sdělit. Pokud by (po zhodnocení všech důkazů v řízení) byla validní informace, že v inkriminovaném období žalobkyně coby věřitelky oznámily dovolatelce coby jejich dlužnici, že (ve stručnosti shrnuto) nemají již žádný zájem na realizaci předmětné kupní smlouvy, neboť přijaly rozhodnutí od této smlouvy odstoupit (poznámka: nezaměňovat s právním úkonem obsahujícím odstoupení od smlouvy), a před následným odstoupením od smlouvy dokonce přistoupily k vrácení (podstatné) části kupní ceny dovolatelce, to vše za situace, že bankovní účet, na nějž mělo být dle kupní smlouvy plněno byl po určité době tzv. zablokován, pak by pochopitelně nemohl obstát právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně po právu odstoupily od předmětné kupní smlouvy.
Podle § 517 odst. 1 věty první a druhé před středníkem obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit. Pokud ovšem věřitel namísto poskytnuté přiměřené lhůty sdělí dlužníku, že na požadovaném peněžitém plnění již nemá zájem a následně dlužníku (zcela nebo zčásti) vrátí to, co dlužník plnil věřiteli na úhradu kupní ceny, pak za takové skutkové konstelace nejsou splněny podmínky k tomu, aby věřitel po právu od smlouvy odstoupil. Je tomu tak proto, že v popsané situaci věřitel ve skutečnosti (ze svého byť v důsledku nesprávného právního názoru na věc - rozhodnutí) odmítl dlužníku poskytnout dodatečnou lhůtu ke splnění dluhu.
Odvolací soud výše popsané právně významné okolnosti nezohlednil při svém rozhodování, v důsledku čehož jeho rozhodnutí nelze považovat za věcně správné.
Odvolací soud poté usnesením ze dne 13. dubna 2015, č. j. 17 Co 465/2012-496, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé III. a ve výroku o nákladech řízení IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vydání svého kasačního usnesení odůvodnil následovně:
V daném případě totiž dosud zjištěný skutkový stav věci nepostačuje pro její zásadní právní posouzení. V této právní věci zatím nebylo postaveno na jisto, k čemu konkrétně směřovala vůle stran při uzavření Dohody o změně kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006 a zdali byla vůle obou stran, tj. směřovala-li shodně k nahrazení původního závazkového vztahu závazkem novým, či k uzavření nového závazkového vztahu, který by stál vedle závazku původního. Nebylo také dosud jednoznačně skutkově objasněno, zdali měly žalobkyně ještě zájem na vypořádání kupní ceny žalovanou po 31. květnu 2005, či nikoliv a kdy tedy fakticky přijaly rozhodnutí odstoupit od smlouvy.
Současně nyní žalobkyně uplatnily novou námitku, spočívající ve faktické insolvenci žalované, která jí znemožňovala plnit kupní cenu a která by jí tak neumožňovala ji zaplatit ani nyní, v případě úspěchu ve sporu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že potřeba doplnění dokazování k objasnění skutkového stavu věci přesahuje rámec dokazování obvykle prováděného odvolacím soudem. Odvolací soud tak ve shora uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 219a o. s. ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále již dovolatelka ) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., který vymezuje tak, že odvolací soud rozhodl nesprávně, přistoupil-li v daném případě k vydání kasačního rozhodnutí s ohledem na nezbytnost provádění dalšího dokazování, ač k tomu podmínky splněny nebyly, přičemž za předpoklad přípustnosti dovolání považuje, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva týkající se aplikace § 213 odst. 4 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, sp. zn. 33 Cdo 1453/2011). Odvolací soud rovněž nerespektoval předchozí kasační rozsudky dovolacího soudu. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedly, že podle jejich názoru dovolání dovolatelky proti tomuto kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu není (objektivně) podle § 237 o. s. ř. přípustné, když dovolatelka přehlédla dosah ustanovení § 236 o. s. ř., podle kterého lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V daném případě napadené kasační usnesení odvolacího soudu nemůže být považováno za pravomocné ve smyslu § 236 o. s. ř., a z tohoto důvodu jej nelze napadnout dovoláním. Kromě toho nelze ani souhlasit s dovolacími námitkami a vytýkat odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí nerespektoval právní názory vyjádřené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu. Nelze totiž přehlédnout, že určité právní závěry vyjadřoval dovolací soud podmiňovacím způsobem, to znamená, že jejich platnost podmínil prokázáním určitých skutečností. Zrušil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za účelem doplnění skutkových zjištění nutných k právnímu posouzení věci, jednal (poznámka dovolacího soudu: s ohledem na kontext zjevně míněno nejednal ) rozhodně v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu. Žalobkyně proto navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se zabýval přípustností podaného dovolání; dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky je jak bude rozvedeno níže přípustné a je i důvodné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu může být shledáno přípustným, neboť jde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Dovolání v této věci je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky týkající se procesního práva, in concreto aplikace § 213 odst. 4 o. s. ř., se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Předně je třeba konstatovat, že odůvodnění písemného vyhotovení kasačního usnesení odvolacího soudu postrádá jakýkoliv právně kvalifikační závěr, z nějž by bylo zřejmé, na základě jaké právní úvahy odvolací soud dospěl k závěru, že je v daném případě nezbytné přistoupit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom např. v rozsudku ze dne 13. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, vyložil, že má-li být v dovolacím řízení posouzena právní otázka (a k tomu je třeba nyní doplnit, že ať již z oblasti hmotného nebo procesního práva), na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, musí z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu řešení takové právní otázky vyplývat; jinak jde (s ohledem na absenci přezkoumatelné aplikační úvahy) o věcně nesprávné rozhodnutí. O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud v odůvodnění svého usnesení neučinil žádnou právně kvalifikační úvahu svého postupu, respektive neuvedl, na základě jaké právní normy a jakého právního posouzení postupoval tak, že přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení pouze vyložil, že dosud zjištěný skutkový stav věci nepostačuje pro její zásadní právní posouzení. , a rámcově uvedl, v jakých směrech by skutkové poměry měly být objasněny, což nezbytnost (byť i velmi stručné) právně kvalifikační úvahy (zde z oblasti aplikace procesního práva) pochopitelně nenahrazuje.
Procesní pravidlo, podle kterého v občanském soudním řízení může odvolací soud přistoupit ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí s ohledem na stávající skutkové poměry věci a dosavadní dokazování, je obsaženo v § 213 odst. 4 o. s. ř. V tomto ustanovení je stanoveno, že odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, zaujal právní názor, že ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek je na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování.
Dále je vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, nebo na usnesení téhož soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, v nichž dovolací soud mimo jiné uvedl, že odvolací soud není oprávněn dokazování sám doplnit pouze tehdy, je-li dokazování v řízení před soudem prvního stupně zcela zjevně nedostatečné .
Odhlédnuvše od shora již vytknuté absence právního posouzení, které vedlo odvolací soud k vydání zrušujícího usnesení, je již s přihlédnutím k předchozímu (shora již označenému) kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu zřejmé, že okolnosti, jež jsou předvídaný v ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na skutkové poměry případu, v dané věci neprostupují; zjevně tedy nebyl důvod k vydání tohoto kasačního rozhodnutí. Podle dovolacího soudu je v této věci nasnadě, že s ohledem na jím vyložené závěry v posledním kasačním rozhodnutí, je zapotřebí zohlednit všechny právně rozhodné okolnosti, jež vyplývají z obsahu spisu, tedy (jinými slovy řečeno) při odvolacím přezkumu prvoinstančního rozsudku přihlédnout ke všem právně významným skutečnostem, neboť jen tímto způsobem lze dosáhnout zákonu odpovídajícího právního posouzení věci. Nejvyšší soud proto nemůže přisvědčit úvaze odvolacího soudu, jak byla vyložena v odůvodnění jeho usnesení.
Nejvyšší soud z vyložených důvodů napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2015


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu