30 Cdo 2847/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2847/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně České republiky Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupeného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) M. H. , a 2) J. H. , zastoupeným JUDr. Františkem Machem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Myslbekova 649, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 21/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 2016, č. j. 29 Co 449/2015-98, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v České Lípě (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. srpna 2015, č. j. 37 C 2/2014-77, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že Česká republika je vlastnicí a Státní pozemkový úřad má právo hospodaření k pozemku v katastrálním území a obci S. (dále též pozemek ), a dále uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem od nevlastníka, jednali však v dobré víře, že nabývají od vlastníka, a proto se s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) žalovaní stali vlastníky předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 25. února 2016, č. j. 29 Co 449/2015-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že F. Š. (od nějž žalovaní nabyli předmětný pozemek) nabyl pozemek na základě smlouvy o převodu č. 304PR05/39 ze dne 15. 12. 2005 bez toho, aby disponoval nárokem na převod náhradních pozemků, když jeho smlouva o postoupení příslušných nároků na převod náhradních pozemků byla podle zákona o půdě, jakož i obdobné smlouvy jeho právních předchůdců, byly neplatné, neboť se odvíjely od zfalšované a tedy neplatné smlouvy o postoupení pohledávky I. H. jako oprávněnou osobou podle zák. č. 229/1991 Sb. Vzhledem k tomu, že F. Š. nedisponoval nárokem oprávněné osoby, byla s ním smlouva o převodu náhradních pozemků uzavřena v rozporu s § 11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. a tedy neplatně ve smyslu § 39 obč. Zák. č. 40/1964 Sb., za jehož platnosti a účinnosti k právnímu úkonu došlo. Odvolací soud se dále zabýval případnou (ne)existencí dobré víry žalovaných při nabývání předmětných nemovitostí od nevlastníka F. Š., přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní prokázali v tomto řízení dobrou víru ve správnost zápisu vlastnického práva jejich právního předchůdce do katastru nemovitostí, tedy i jeho oprávnění na žalované předmětné nemovitosti převést.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též dovolatelka ) včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud při řešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka se odchýlil od (ustálené) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka vychází z právního názoru, že nelze platně nabýt vlastnické právo od nevlastníka, přičemž odkazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 12. listopadu 2013, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013) (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž dovolací soud vyjádřil názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Dovolatelka odkazuje i na další související judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývá obdobné pravidlo. Dovolatelka tvrdí, že pokud odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku zdůrazňuje ochranu dobré víry nabyvatelů žalovaných s tím, že prohlášením smlouvy o převodu předmětných nemovitostí za neplatnou by znamenalo značný zásad do právní jistoty žalovaných a potřeba ochránit tuto jejich právní jistotu je převažující nad zájmem na navrácení předmětného pozemku, pak by tím byl institut dobré víry odvolacím soudem povýšen nad zájem dovolatele, což je ovšem v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II ÚS 349/03, v němž bylo konstatováno, že ochrana, jež poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku účinně uplatňovat své absolutní právo. Věc byla odvolacím soudem nesprávně právně posouzena, když nebylo vzato v úvahu, že se nejedná prvotně o převod nemovitosti, ale o převod práva (restitučního nároku pohledávky), když tento prvotní neuskutečněný podvodný převod měl za následek řetězení převodů restitučních nároků několika smlouvami až na žalované, kteří teprve uzavřeli smlouvu k předmětným pozemkům , z čehož dovolatelka dovozuje, že v tomto případě nelze odkazovat na nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. IV ÚS 4684/12. Dále dovolatelka odkazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, v němž dovolací soud zaujal stanovisko, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Dovolatel má v této souvislosti za to, že v současné věci je prvotní postupní smlouva, týkající se restitučních nároků, neplatná, resp. neexistuje, ke změně v osobě oprávněné z restitučního nároku proto... dojít nemohlo s důsledky pro platnost dalších následně uzavíraných smluv.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Žalovaní nepodali k dovolání své vyjádření.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není jak bude rozvedeno níže ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Předně je třeba poznamenat, že k právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, se naposledy vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, a to ve svém rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky nemo plus iuris , a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je za splnění tam vymezených podmínek dobrá víra nabyvatele.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
Odvolací soud a před ním i soud prvního stupně se zabývaly dobrou vírou žalovaných při nabývání předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně se obsáhle věnoval posouzení existence dobré víry, přičemž dospěl k závěru, že dobrá víra žalovaných byla narušena až přípisem dovolatelky, kterým žalované informovala o výsledku trestního řízení, neplatnosti smluv o postoupení pohledávek (restitučních nároků) a vyzvala je k vyklizení pozemku. Tento přípis byl podle zjištění soudu prvního stupně žalovaným doručen dne 1. října 2013, tj. sedm let po uzavření předmětné kupní smlouvy. Podle názoru soudu prvního stupně pak dobrá víra žalovaných nebyla objektivně od uzavření kupní smlouvy dne 22. listopadu 2006 až do dne 1. 10. 2013, ničím narušena a předmětnou pozemkovou parcelu nabyli žalovaní v dobré víře, a ač nedošlo k vydržení vlastnického práva, je nutné aplikovat shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu a posuzovat žalované, jako oprávněné vlastníky předmětné pozemkové parcely.
Otázce existence dobré víry žalovaných při nabývání předmětných nemovitostí od Františka Šťastného se zabýval i odvolací soud, který přímo odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Odvolací soud se věnoval při posuzování existence dobré víry jak obecným skutečnostem, tak i individuálním souvislostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016). Zabýval se i skutečností, že důvěryhodnost zápisu vlastnického práva F. Š. v katastru nemovitostí výrazně zvyšovala skutečnost, že vlastnictví nabyl od Pozemkového fondu, tedy v podstatě od státního orgánu, u něhož lze důvodně předpokládat kvalifikované prověření podmínek pro převod vlastnického práva státu na jinou osobu. Posuzoval i to, že kupní smlouva mezi žalovanými a F. Š. byla uzavřena asi 4 měsíce po zahájení trestního stíhání proti S. B., jak potvrzuje i odvolatel v podaném odvolání, přičemž dovodil, že je nepravděpodobné, že by takto na počátku vyšetřování byly zveřejňovány skutečnosti týkající se trestního stíhání, které by mohly být žalovaným známy (nebylo prokázáno, že by žalovaní o probíhajícím trestním řízení věděli). Odvolací soud se zabýval v této souvislosti i výší kupní ceny, kde rovněž neshledal žádné nesrovnalosti, které by souvisely s dobrou vírou žalovaných. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní prokázali v tomto řízení dobrou víru ve správnost zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčícímu F. Š., od něhož předmětné nemovitosti nabyli. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud - ač jeho dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. února 2016 rozhodl v souladu s pravidly vymezenými ve výše zmíněném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016.
Argumentace dovolatelky směřující k nálezu Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II ÚS 349/03, není s ohledem na řešenou otázku a výše citovanou pozdější judikaturu Ústavního soudu relevantní, jelikož Ústavní soud nevyloučil nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry, pokud jsou splněna v judikatuře Ústavního soudu vymezená kritéria (viz výše). Na tuto judikaturu Ústavního soudu (v níž je vymezena možnost nabytí od nevlastníka ) koneckonců odkazuje i sama dovolatelka, když se snaží zpochybnit aplikaci pravidla vyplývajícího z této judikatury Ústavního soudu na posuzovanou věc s tvrzením, že v posuzovaném případě se nejedná prvotně o převod nemovitosti, ale o převod práva (restitučního nároku pohledávky), když tento prvotní neuskutečněný převod měl za následek řetězení převodů restitučních nároků několika smlouvami až na žalované, kteří teprve uzavřeli smlouvu k předmětným pozemkům. Takováto dovolací argumentace ovšem nijak nezpochybňuje použití shora vyložené judikatury na tento případ (z hlediska řešení otázky nemo plus iuris ). Jinými slovy řečeno, skutečnost, že před samotným převodem pozemku z vlastnictví (převodce) F. Š. do vlastnictví žalovaných, došlo k řetězci několika realizovaných neplatných převodů, nemá vliv na ustálenou judikaturu týkající se nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí
Lze tedy uzavřít, že shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolatelce nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání, když dovolací soud shledal, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu