30 Cdo 2845/2016
Datum rozhodnutí: 07.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 2845/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci posuzovaného M. L. , zastoupeného procesním opatrovníkem JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, a obecnou zmocněnkyní JUDr. E. K., za účasti nezl. D. L., zastoupeného kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 13, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2580/13, a jeho matky S. I., bytem jako nezletilý, o úpravu svéprávnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 96/2016 (dříve pod sp. zn. Nc 480/2014), o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 58 Co 405/2015-122, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. Nc 480/2014-75, výrokem I. omezil posuzovaného ve svéprávnosti způsobem zde uvedeným, výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a ve výroku IV. posuzovanému opatrovníkem určil Městskou část Praha 8.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že posuzovaný trpí vážnou duševní chorobou paranoidní schizofrenií s defektem osobnosti, přičemž se jedná o onemocnění, které není jen přechodné. Uvedená choroba ovlivňuje schopnost posuzovaného samostatně právně jednat v určitých situacích, neboť posuzovaný nemá na svou nemoc náhled, také zasahuje do rodičovské zodpovědnosti posuzovaného tím, že posuzovaný neplní alimentační povinnosti a není schopen osobního styku s dítětem. Soud prvního stupně konstatoval, že posuzovaný je čtyřicetiletý muž, který pracoval nesoustavně, bez sociálního pojištění, byl sice uznán invalidním z důvodu duševního onemocnění, ale nemá nárok na důchod. V současnosti má různé dluhy a exekuce. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že omezení svéprávnosti je v zájmu ochrany posuzovaného a omezil ho v oblasti nakládání s majetkem s přihlédnutím k výši jeho příjmů a ve výkonu rodičovské zodpovědnosti.
Městský soud v Praze (dále též odvolací soud nebo soud druhého stupně ) k odvolání posuzovaného rozsudkem ze dne 4. února 2016, č. j. 58 Co 405/2015-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a změnil ho pouze co do výroku o náhradě nákladů řízení. Soud druhého stupně dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že uplatnění tzv. mírnějšího opatření v podobě smlouvy o nápomoci není možné, neboť rodiče posuzovaného smlouvu o nápomoci odmítají s poukazem na nedostatečný náhled posuzovaného na jeho nemoc. Ačkoliv posuzovaný uzavřel těsně před vynesením rozsudku odvolacího soudu dohodu o provedení práce, pokládá soud toto momentální zlepšení za výsledek účelového jednání. Ze znaleckého posudku i z výslechu znalkyně, jakožto i z postoje a výslechu posuzovaného je zřejmé, že posuzovaný trpí vážnou duševní chorobou, přičemž onemocnění není jen přechodné a léčbou je jen částečně ovlivnitelné. Přesto posuzovaný léčení odmítá, nebere předepsané léky a nenavštěvuje ambulantní psychiatrii a tvrdí, že je zdráv. Odvolací soud též neshledal podmínky pro navýšení částky, se kterou bude moci posuzovaný nakládat, na částku 8.000 Kč měsíčně z toho důvodu, že i s avizovaným výdělkem takového měsíčního příjmu nedosáhne. Odvolací soud proto dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozsudek soudu druhého stupně byl doručen posuzovanému dne 2. března 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dne 2. května 2016 včasné dovolání, ve kterém poukázal na to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nerozhodl v souladu se stavem, který existoval v době vyhlášení rozsudku a ačkoliv došlo ke změně skutkových okolností, resp. zlepšení stavu posuzovaného, k těmto skutečnostem nepřihlédl. Podle názoru dovolatele z výslechu posuzovaného i jeho otce vyplynulo, že v poslední době se zdravotní stav posuzovaného zlepšil, když posuzovaný v nedávné době začal pracovat a neuzavřel žádné pro něj nevýhodné smlouvy. Skutečnost, že změna skutkových okolností byla zřejmá, je patrná i z rozsudku odvolacího soudu, který o zlepšení sám v odůvodnění hovoří. Ačkoliv posuzovaný opakovaně trval na zpracování nového znaleckého posudku, odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a namísto toho své rozhodnutí založil na neaktuálním znaleckém posudku a zlepšení zdravotního stavu posuzovaného posoudil sám. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1977, č. j. Cpj 160/1976, podle kterého v případě omezení svéprávnosti postačuje i méně výrazná změna okolností k odůvodnění změny v rozsahu omezení svéprávnosti. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu jednání.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatel zejména vytýká odvolacímu soudu, že tento soud sám posoudil otázku zlepšení zdravotního stavu dovolatele a nevyžádal si nový znalecký posudek; tím se soud druhého stupně měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S uvedeným názorem posuzovaného se nicméně dovolací soud nemůže ztotožnit. Zejména je třeba zdůraznit, že paranoidní schizofrenie, kterou trpí posuzovaný, je závažným a dlouhodobým onemocněním spojeným u posuzovaného taktéž s defektem osobnosti a s nedostatkem náhledu na nemoc. Odvolací soud vyšel nejen ze znaleckého posudku, ale také z výpovědí zmocněnkyně a otce posuzovaného. Zmocněnkyně posuzovaného poukázala na to, že tvrzení posuzovaného, že se svoji finanční situaci snaží řešit s finanční poradkyní, je nepravdivé. Z chráněného bydlení byl posuzovaný vyloučen z kárných důvodů. Zmocněnkyně nevnímá smlouvu o nápomoci jako vhodné mírnější opatření s ohledem na to, že posuzovaný nemá náhled na svou nemoc. I otec posuzovaného odmítl s posuzovaným uzavřít smlouvu o nápomoci s ohledem na to, že se s ním posuzovaný neradí a jeho pomoc opakovaně odmítl. Ačkoliv posuzovaný uzavřel dohodu o provedení práce, nejedná se podle názoru otce posuzovaného o zaměstnání.
Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného člověka omezeného ve svéprávnosti došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu uvážit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po provedeném dokazování, v němž soustředí nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1 a 2 zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník ( dále jen o.z. ), tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Jestliže dovolatel odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1977, pak je třeba zdůraznit, že podle tohoto stanoviska se slova o méně výrazné změně okolností vztahují k zahájení řízení, které by mohlo znamenat změnu v rozsahu omezení ve způsobilosti k právním úkonům, nikoliv k rozhodování o omezení ve způsobilosti obecně.
Odvolací soud se v souladu s výše uvedenými zásadami zabýval aktuálním stavem posuzovaného a v souladu s konkrétními skutkovými zjištěními dospěl k závěru, že posuzovaný nemá náhled na svou nemoc, že odmítá léčení a že mu hrozí závažná újma v případě zachování plné svéprávnosti. Odvolací soud se též zabýval otázkou uplatnění tzv. mírnějších opatření, nicméně dospěl k závěru o jejich nepoužitelnosti v daném případě. Návrh na vypracování revizního znaleckého posudku neshledal opodstatněným, neboť posuzovaný nijak neuvedl konkrétní vady či pochybení původního posudku, vůči kterému brojí s tvrzením, že je zcela zdráv. Jestliže tedy odvolací soud po výslechu otce posuzovaného a po nařízeném jednání dospěl k závěru o nutnosti omezení ve svéprávnosti, jeho postup se nijak neodchyluje od postupu vymezeného právními předpisy a judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, či jeho rozsudek ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010).
Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel zejména nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Tím však nenaplňuje kriterium přípustnosti dovolání, jak je má na mysli ustanovení § 237 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 241a odst. 1 téhož zákona.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu