30 Cdo 2837/2004
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 2837/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) D. B. a b) M. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným

1) obchodní společnosti B., s.r.o., zastoupené advokátem, 2) A. O. a 3) obchodní společnosti S. S., s.r.o.,

o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze, pod sp. zn. 34 C 13/2001,

o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2004, č.j. 1 Co 52/2004-217, takto:

I. Dovolání žalobkyň se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze, který rozhodoval o návrhu žalobkyň na přisouzení morální i finanční satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen "o.z.") za zásah proti jejich osobnostnímu právu na soukromí a rodinný život, představovaný nehodou ze dne 10. srpna 2000, při které zemřel T. B., rozsudkem ze dne 5 ledna 2004, č.j. 34 C 13/2001-173, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 26. května 2004, č.j. 34 C 13/2001-204, rozhodl mimo jiné výrokem VI. a VII, kterým první žalované uložil zaplatit každé z žalobkyň částku 25.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výrokem IX. rozhodl

o náhradě nákladů řízení mimo jiné též mezi žalobkyněmi a první žalovanou.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. srpna 2004, č.j.

1 Co 52/2004-217, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích VI. a VII. ve věci samé ve vztahu k první žalované tak, že zamítl žalobu, aby tato žalovaná zaplatila první žalobkyni částku 25.000,- Kč a druhé žalobkyni tutéž částku. Současně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IX.

o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyněmi a první žalovanou a ve výroku X.

o povinnosti nahradit státem placené náklady tohoto řízení. Rozhodl konečně

o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel především ze zjištění, že podle objednávky třetí žalované dne 8. srpna 2000 prováděla první žalovaná dne 10. srpna 2000 práce autojeřábem, při nichž došlo ke smrtelnému úrazu T. B. Ten nebyl pracovníkem první žalované a nebyl jí ani najat k provádění jakýchkoliv prací.

Při úvahách o možné odpovědnosti první žalované ve smyslu ustanovení § 13 o.z. odvolací soud poukázal na skutečnost, že jestliže byl první žalovaný užit

na základě objednávky k činnosti třetí žalované, pak při analogickém užití ustanovení § 420 odst. 2 o.z. ve spojení s § 853 téhož zákona není možno dovodit odpovědnost prvního žalovaného za naznačený neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň (§ 11 násl. o.z.).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyň dne 6. září 2004, přičemž téhož dne též nabyl právní moci.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podaly žalobkyně

v pondělí dne 8. listopadu 2004 včasné dovolání. Žalobkyně poukázaly na to, že

ve věci je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Napadenému rozhodnutí vytýkají, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle dovolatelek odvolací soud nesprávně nedovodil odpovědnost první žalované za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň, pokud přijal závěr, že ke vzniku takové odpovědnosti by musela být splněna podmínka pracovního či obdobného vztahu zemřelého k první žalované. Za tohoto stavu proto dovolatelky žádají, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

První žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila podáním ze dne 2. prosince 2004, v němž navrhla jeho zamítnutí. Považuje totiž napadený rozsudek za správný po stránce skutkové i právní. Především pak připomíná strohost tohoto dovolání. Dále pak dovozuje, že vlastní úvahy odvolacího soudu vztahující se k (analogické aplikaci) ustanovení § 420 odst. 2 o.z. jsou naprosto správné. V tomto případě proto první žalovaná není škůdcem, ale je jím třetí žalovaná (která první žalovanou v rámci obchodního vztahu použila k provedení činnosti). Proto první žalovaná neodpovídá za (popsaný) zásah (do práv na ochranu osobnosti).

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyň bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak

ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je přes svoji stručnost jinak

v nejnutnější míře charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání přitom vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je pak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze

v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 odst. o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud přitom povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

a § 229 odst. 3 o.s.ř., a současně i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud nebyly v dovolání výslovně uplatněny. Tyto vady se však ze spisu nepodávají.

Současně ani obsah dovolání žalobkyň neuvádí takové skutečnosti, které by věcnou správnost napadeného rozsudku zpochybňovaly.

Jak již bylo uvedeno, dovolatelky uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Je nutno uvážit, že různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i značně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Proto občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je

v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Součástí práva na ochranu osobnosti je i právo na soukromí a rodinný život, které

v sobě obsahuje též právo na soužití s dalšími osobami - především pak s členy rodiny.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.

Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze

u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).

Při určení subjektu, na nějž dopadají sankce zmíněného ustanovení v případech, byl-li neoprávněný zásah osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či jinou fyzickou osobou k činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, je třeba skutečně vycházet ze zásady, že tyto občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 o.z. postihují s použitím analogie (§ 420 odst. 2 o.z. ve spojení s § 853 téhož zákona) právě samotnou právnickou či fyzickou osobu, které se takový neoprávněný zásah přičítá (obdobně srovnej publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, 2004, str. 167 n.)

S přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu pak soud druhého stupně tuto otázku posoudil zákonu odpovídajícím způsobem, přičemž vlastní dovolání nepřináší nic, co by správnost rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto smyslu způsobilé zpochybnit.

Jestliže tedy z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil věcně správně, proto bylo dovolání žalobkyň zamítnuto (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o.s.ř., když dovolací soud má zato, že okolnosti posuzovaného případu odůvodňují rozhodnutí

o nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

Dovolací soud rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2005



JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu