30 Cdo 2834/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2834/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně C. W. , zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 27/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. 18 Co 51/2015-307, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 4. září 2014, č. j. 19 C 27/2011-246, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 500 000 Kč.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nedůvodného trestního stíhání a nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 18/2005, ve kterém byla pravomocně zproštěna obžaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Otázka, zda žalovaná při posuzování žádosti o náhradu nemateriální újmy postupovala v rozporu s dobrými mravy, když vznesla námitku promlčení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku na náhradu škody ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. října 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/2015, odmítnuta). Pokud žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, pak v tomto rozhodnutí bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu dosaženo závěru, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, což v případě žalobkyně není (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04), a to proto, že bez ohledu na postup žalované měla žalobkyně zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).
Pokud žalobkyně uvádí, že okamžikem skončení řízení je až okamžik doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli den jeho vyhlášení, tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, když uzavřel, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Jakým způsobem se účastník řízení o skončení řízení dozví, zda osobně při vyhlášení rozhodnutí, doručením rozhodnutí, nebo prostřednictvím svého právního zástupce, není pro okamžik skončení řízení rozhodné (srov. část III. bod 2. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012).
Otázka, zda žalobkyně má právo nárokovat odškodnění přímou aplikací čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) bez toho, aby bylo jakkoliv omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou nemateriální újmu, neboť ve smyslu čl. 10 Ústavy má Úmluva aplikační přednost před zákonem, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když čl. 6 Úmluvy, na rozdíl od čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nezakládá sám o sobě nárok na jakékoli odškodnění (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04). Jeho porušení může vést toliko k přiznání zadostiučinění Evropským soudem pro lidská práva podle čl. 41 Úmluvy, nebo národním orgánem realizujícím právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, kterým je v České republice zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk .
Na otázce, zda žalobkyně postupovala v souladu s § 15 odst. 2 OdpŠk, rozsudek odvolacího soudu nespočívá, neboť ten je založen na závěru, že nárok žalobkyně byl uplatněn po uplynutí promlčecí lhůty. Uvedená otázka žalobkyně proto rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud předložil Ústavnímu soudu k řešení otázku rozporu délky promlčecí doby v § 32 odst. 3 OdpŠk s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud však tento návrh opakovaně neshledal opodstatněným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněný pod číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní konformitu citovaného ustanovení posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: ( ) ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu