30 Cdo 2834/2014
Datum rozhodnutí: 03.12.2014
Dotčené předpisy: § 138 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 26.11.2014, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.02.2014, § 241a o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 2834/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Monikou Fiantovou, advokátkou se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 3.444.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 53/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2014, č. j. 14 Co 160/2014 - 225, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. dubna 2014, č. j. 14 Co 160/2014 - 225, potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. ledna 2014, č.j. 10 C 53/2013-199, kterým nebylo přiznáno žalobci osvobození od soudních poplatků za jeho návrh na delegaci vhodnou.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplynulo, že vzhledem k žalobcovým majetkovým poměrům výše soudních poplatků (1.000,- Kč) nepředstavuje překážku k uplatnění jeho práva na soudní ochranu, a proto mu osvobození podle ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. nelze přiznat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 26. června 2014 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., když podle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí obsahuje právní otázku, jež v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uvádí, že nesdílí názor soudů obou stupňů, že je s to zaplatit soudní poplatek za úkon a vypočítává důvody, pro které soudní poplatek schopen zaplatit není. Pokud soud pro nezaplacení soudního poplatku nebude rozhodovat o jeho návrhu na delegaci, nebude žalobce vzhledem ke svým majetkovým poměrům a zdravotnímu stavu schopen cestovat na jednání do Prahy a tím se mu uzavře cesta k domožení se spravedlnosti. V tomto aspektu spatřuje zásadní právní význam věci. Konečně se domnívá, že ve věci osvobození od soudních poplatků v řízení ve věci samé, by soudy neměly pouze rigorózně vykládat normy ohledně osvobození od soudních poplatků a měly by přihlížet nikoliv pouze čistě formalisticky k položkám příjmy a výdaje žalobce, ale k celkovým následkům svého rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se žalobci přiznává osvobození od soudního poplatku.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Konstatoval, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv v dovolání žalobce oznamuje právní otázku, o níž tvrdí, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jeho obsah ve své podstatě takovou právní otázku neoznačuje a ani nenastoluje. Za právní otázku nelze považovat polemiku žalobce s důvody, pro které mu nebylo osvobození od soudního poplatku přiznáno, ani blíže nezdůvodněný předpoklad, že projednání věci Obvodním soudem pro Prahu 2 bez osobní účasti žalobce by mu znemožňovalo domožení se spravedlnosti. Pouze jako obiter dictum dovolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 398/2014, kde tento soud vysvětlil, že důvodem přiznání osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 o.s.ř. mohou být pouze a jen poměry účastníka řízení. Tyto poměry soud v řízení přezkoumává a dojde-li k závěru, že jsou naplněny podmínky § 138 o.s.ř., usnesením přizná účastníku řízení osvobození od soudních poplatků. V případě osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 11 zákona o soudních poplatcích je důvodem osvobození samotný zákon, přičemž o tomto osvobození není soudem rozhodováno, když osvobození účastníku řízení plyne přímo ze zákona. Současně není možno přehlédnout, že dovolatel z hlediska zákonného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. nepřípustně exponuje vlastní pohled na skutkové okolnosti případu.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu