30 Cdo 2828/2009
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 42a odst. 2 obč. zák., § 243a odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 2828/2009

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Zemědělského družstva vlastníků Fryšták , se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, zastoupeného Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, proti žalované M. Š. , zastoupené JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 18/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 25. září 2008, č.j. 60 Co 88/2008-191, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Vlčka, advokáta se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166.

Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):



Okresní soud v Kroměříži (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 4. prosince 2007, č.j. 7 C 18/2003-167, určil, že vůči žalobci jsou právně neúčinné dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 28.8.1998 a 20.12. 2000 uzavřené mezi manžely M. Š. a M. Š., týkající se nemovitostí specifikovaných ve výrokové části rozsudku (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. září 2008, č.j. 60 Co 88/2008-191, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalované jako osobě blízké dlužníkovi se nepodařilo prokázat vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. s odůvodněním, že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak v důsledku aplikace závazného názoru odvolacího soudu, jenž dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí ve věci samé má zásadní právní význam v tom, že soud prvního stupně ani soud odvolací ve svých rozhodnutích obecné definici pojmu náležitá pečlivost nepřiřadily konkrétní obsah. Žalovaná navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu uvedenému na druhém místě k dalšímu řízení.
Žalobce v podaném vyjádření k dovolání poukázal na skutečnost, že důvodem pro zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně i jeho předchozího rozsudku bylo nenaplnění řádné poučovací povinnosti soudem prvního stupně dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a že odvolací soud ve svých zrušujících rozhodnutích závazný právní názor nevyslovil. Další v dovolání obsažené argumenty se pak vztahují buďto k hodnocení skutkových závěrů soudů obou stupňů nebo jde o argumenty, které byly již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud usnesením ze dne 7. června 2004, č.j. 47 Co 323/2003-47, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. září 2003, č.j. 7 C 18/2003-38, jímž byla žaloba zamítnuta, a to především v důsledku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění a pro nesrozumitelnost. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č.j. 7 C 18/2003-100 soud prvního stupně žalobu opět zamítl. Odvolací soud pak usnesením ze dne 23. února 2007, č.j. 60 Co 296/2006-114, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a soudu prvního stupně uložil poučit žalovanou podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. ve směru její povinnosti doplnit tvrzení k posouzení okolnosti, že v době odporovaného právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla ani při náležité pečlivosti poznat. Poté, jak již bylo uvedeno shora, soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 4. prosince 2007 a odvolací soud tento jeho rozsudek potvrdil. Soud prvního stupně sice v průběhu řízení vydal dva shodné rozsudky, které byly odvolacím soudem zrušeny, naposled rozhodl jinak než v předchozích rozsudcích, přičemž toto jeho rozhodnutí bylo potvrzeno, avšak ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005). Tak tomu ovšem v daném případě není, neboť odvolací soud zavázal soud prvního stupně pouze v otázce, kterého z účastníků tíží důkazní břemeno.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výklad ustanovení § 42a odst. 2 in fine obč. zák. provedený odvolacím soudem v otázce vynaložení náležité pečlivosti na straně žalované za účelem rozpoznání úmyslu svého manžela, zkrátit dohodou o vypořádání společného jmění manželů uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Termín náležitá pečlivost, kterou zákon nijak nedefinuje, je třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem zjištěným v konkrétní situaci, přičemž vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dověděla (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3027/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002). Nejde tedy o otázku právní, ale skutkovou. Pokud z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 2.250,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 20% DPH v částce 510,- Kč. Celkovou částku 3.060,- Kč je žalovaná povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu