30 Cdo 2819/2004
Datum rozhodnutí: 30.06.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2819/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce A. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. t., o uveřejnění odpovědi podle zákona č. 231/2001 Sb., vedené

u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 108/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2004, č.j. 1 Co 286/2003-81, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2004, č.j. 1 Co 286/2003-81 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č.j. 37 C 108/2002-59, kterým tento soud zamítl žalobu, podle níž by žalovaný na vlastní náklady v pořadu žalovaného "F." uveřejnil odpověď žalobce ve znění, které bylo uvedeno

ve výroku tohoto rozhodnutí, a kterým tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Poukázal

na skutečnost, že podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání je právo na odpověď dáno tehdy, jestliže

v rozhlasovém nebo televizním vysílání bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby. Na základě skutkových zjištění učiněných v průběhu řízení pak odvolací soud dovodil, že z objektivního pohledu se předmětná reportáž nemohla dotknout ani cti ani důstojnosti žalobce, takže nebyl dán jeden ze základních předpokladů k uveřejnění odpovědi žalovanou. Nadto se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nepřiměřenosti požadované odpovědi, když podle § 35 odst. 2 citovaného zákona se odpověď musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se dotčené tvrzení uvádí na pravou míru, nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo upřesňuje, přičemž odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení (resp. jeho dotčené části).

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. března 2004, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 30. dubna 2004 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z naplnění předpokladů obsažených

v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), když má zato, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přičemž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má pak zato, že napadené rozhodnutí je též postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Dovolatel především vytýká soudu prvního i druhého stupně, že se nezabývaly všemi ve věci navrženými důkazy. Pro tuto vadu podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí. Odvolací soud tak též v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu uvedl, že označení "vyděrač" bylo v dotčeném pořadu užito jen jednou, což není pravdivé. Závěr odvolacího soudu ohledně možnosti se vyjádřit je tedy zcela spekulativní a nestojí na provedených důkazech ve věci. Neprovedením důkazů navrhovaných žalobcem bylo zkráceno jeho právo na soudní ochranu garantované ústavou.

Nadto odvolací soud nevyřešil ani otázku, zda lze žalobě vyhovět (alespoň) částečně. Žalobce je (totiž) přesvědčen, že jeho nárok je důvodný minimálně v částech (částečně), takže mu bylo možno vyhovět. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Dovolání žalobce není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

K podanému dovolání lze uvést, že ve své podstatě neobsahuje odpovídající zdůvodnění dovolatelem předpokládané teze, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu tak, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Skutečností je, že odvolací soud ve věci náležitě aplikoval ustanovení

§ 35 odst. 1 a 2 zákona č. 231/2001 Sb.

Z citovaného ustanovení zcela zřetelně vyplývá, že pro možnost existence práva na odpověď ve smyslu zmíněného ustanovení je především nezbytné zjištění, že takto bylo uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby (anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby). To předpokládá v prvé řadě porovnání obsahu uveřejněného sdělení s možnou složkou osobnosti fyzické osoby (jde-li právě o takovou osobu, jak je tomu

i v posuzovaném případě), jež by tak měla být takovým sdělením dotčena.

V souzené věci odvolací soud seznal z obsahu dané reportáže, že se nedotkla ani cti ani důstojnosti žalobce. Je proto odpovídající i jeho závěr, že není splněn základní předpoklad pro případné uveřejnění odpovědi žalobce žalovanou. Výtky obsažené

v dovolání žalobce pak vedle výslovně zmíněného dovolacího důvodu odpovídajícímu úpravě obsažené v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (který by se však uplatnil jen za situace, pokud by ve věci bylo dovolání přípustné) však zejména odpovídají úpravě dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož užití však v případě možných úvah o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřichází v úvahu.

Pokud pak přesto má dovolatel zato, že bylo možno jeho žalobě vyhovět alespoň zčásti, pak ve svém dovolání nikterak nespecifikuje jakých tvrzení se tato jeho úvaha týká, a v čem by tak odvolací soud býval měl pochybit.

Za tohoto stavu tak nelze, než uzavřít, že napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Není tak dán žádný z případů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) proto nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

Za správnost vyhotovení:

předseda senátu