30 Cdo 2817/2004
Datum rozhodnutí: 15.12.2005
Dotčené předpisy: § 107 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2817/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. Š., proti žalovaným: 1) L. H.,

2) D. H., 3) A. P. a.s. v likvidaci, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 3 C 40/97, o dovolání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy,

se sídlem v Praze 10, Kodaňská č. 1441/46, proti usnesení Krajského soudu v Praze

ze dne 9. března 2004, č.j. 22 Co 107/2004-128, takto :

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 22 Co 107/2004-128, a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 29. října 2003, č.j. 3 C 40/97-109,

se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Berouně domáhá vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že právní úkon, tj. kupní smlouva ze dne 23.5.1996 mezi J. Š., zast. A. P. a.s., jako stranou prodávající, a manželi L. a D. H., jako stranou kupující, na nemovitosti čp. 78 v M. Ch. se stp.č. 315 ve výměře 133 m2 a pastvinou č.parc. 262/2e výměře 467 m2 v k.ú. V. Ch., je neplatná .

Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 29.1.2003, č.j. 3 C 40/97-109, rozhodl, že na místě žalobce, který dne 29.6.2000 zemřel, bude v řízení pokračováno s jeho právním nástupcem, a to: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, adresa pro doručování, ČR - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy, nám. Republiky 3, Praha 1 .

K odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9.3.2004, č.j. 22 Co 107/2004-128, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně vycházel

ze závěru, že za situace, kdy všichni v úvahu přicházející dědici dědictví po zemřelém žalobci odmítli, stal se stát, v souladu s kogentním ustanovením § 462 o.z., dědicem

po zemřelém žalobci , a proto je procesním nástupcem žalobce Česká republika,

za kterou v tomto řízení vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad

pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Namítá, že řízení o dědictví

po zemřelém žalobci není dosud pravomocně skončeno, není tedy zcela zřejmé, zda skutečně připadne státu jako odúmrť dle § 462 o.z. ; že vzhledem ke značnému předlužení dědictví bude postupováno dle § 472 odst. 2 o.z., tedy věci z dědictví budou nabídnuty věřitelům k úhradě dluhů a odmítnou-li věřitelé přijetí těchto věcí, bude navržena likvidace dědictví ; že v případě, že dojde k likvidaci dědictví, dědictví nepřipadne jako odúmrť státu, ČR - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se nestane procesním nástupcem po zemřelém žalobci a nemůže být s ním v řízení

o určení neplatnosti kupní smlouvy na místě žalobce pokračováno. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, i tímto usnesením potvrzené usnesení soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení

§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení

ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)

a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř., ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

Podle ustanovení § 462 obč. zák. dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.

Ustanovení § 107 platí pro sporné i nesporné řízení. Upravuje se v něm postup soudu za situace, kdy účastník ztratí během řízení, tj. v období od jeho zahájení do jeho pravomocného skončení, způsobilost být účastníkem řízení a řeší z toho vyplývající tzv. procesní nástupnictví.

Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení během řízení (v době

po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno), soud nejprve podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování

v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se tu rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení. Povaha věci brání pokračování v řízení například tam, kde účastník nemá žádného právního nástupce (např. při zastavení dědického řízení

po zemřelém účastníku řízení podle § 175h odst. 1 a 2 o.s.ř., ledaže by bylo prokázáno, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, při zániku právnické osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se likvidace z důvodů uvedených v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. V těchto (popřípadě i v dalších) případech nelze v řízení pokračovat, a proto soud řízení zastaví.

Nebude-li řízení zastaveno, soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.

Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela (byla prohlášena

za mrtvou), jsou zpravidla její dědici. I když se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč.zák.), není v této době většinou okruh zůstavitelových dědiců ještě znám. V situaci, kdy nejsou známi zůstavitelovi dědici, může soud v řízení ihned pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z prodlení, a to s opatrovníkem, kterého neznámým dědicům ustanovil a který bude dědice zastupovat do doby, než budou v dědickém řízení zjištěni; jinak řízení přeruší. Přerušení řízení trvá obvykle až do skončení řízení o dědictví. Teprve až poté je totiž zřejmé, který z dědiců převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, popřípadě zda povinnost nezanikla zcela nebo zčásti podle § 470 obč. zák. Má-li zůstavitel jediného dědice nebo patří-li do dědictví dostatečný majetek, je-li předmětem řízení nepeněžité plnění (např. vydání věci), nebo je-li zřejmé, který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení napadena), lze v řízení

v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci.

O tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení (tedy kdo je jeho procesním nástupcem

v projednávaném sporu nebo v jiné právní věci), soud vždy rozhodne usnesením. Soud může v řízení pokračovat vždy až po právní moci usnesení o procesním nástupnictví.

V posuzovaném případě z obsahu spisu i z podaného dovolání vyplývá, že dosud nelze učinit jednoznačný závěr, zda dědictví po zůstaviteli připadne státu, tj. České republice, ve smyslu ustanovení § 462 obč. zák., nebo zda v řízení o dědictví po žalobci dojde k likvidaci dědictví (srov. § 175t a násl. o.s.ř.), tedy zda zůstavitel bude či nebude mít právního nástupce, se kterým by bylo lze v řízení pokračovat jako s účastníkem řízení. Za těchto okolností je proto na místě, aby řízení bylo - jak výše uvedeno - přerušeno do skončení řízení o dědictví po žalobci.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty

za středníkem o.s.ř.) Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení

(§ 243b odst.3, věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu