30 Cdo 2807/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2807/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 8/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015, č. j. 53 Co 396/2014-189, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 19 C 99/2011-155, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 151 369 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 1 348 631 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, výrok III změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se dané částky v řízení domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného ohledně sporu s bývalým zaměstnavatelem žalobkyně podnikem Škoda a dále délce souvisejícího konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 29 K 33/2001.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Řízení bylo zahájeno dne 8. 3. 1988, přičemž ke dni rozhodování soudu prvního stupně (ani odvolacího soudu) nebylo skončeno. Řízení tak ke dni rozhodování soudu prvního stupně trvalo déle než 26 let. Původní řízení bylo dne 12. 9. 2001 ze zákona přerušeno prohlášením konkurzu na žalovaného, přičemž od tohoto dne probíhá řízení konkurzní. Soud prvního stupně důsledně a obsáhle v odůvodnění svého rozhodnutí popsal průběh posuzovaného řízení. Po právní stránce dospěl k závěru, že řízení je nepřiměřeně dlouhým, přičemž žalobkyni přísluší zadostiučinění v penězích. Vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení, přičemž za 26 let řízení dospěl k částce 375 000 Kč. Tuto částku následně upravil na základě kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ). Po zhodnocení veškerých kritérií dospěl k celkovému snížení základní částky o 10 %, tudíž žalobkyni za celou délku řízení přísluší odškodnění ve výši 337 500 Kč. Žalobkyně však již částečně odškodněna byla na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Evropský soud ), jenž žalobkyni přiznal odškodnění ve výši 13 000 EUR, přičemž tato částka byla žalobkyni vyplacena v českých korunách ve výši 372 262,50 Kč, a to za délku řízení od 18. 3. 1992 do 23. 5. 2006. Soud prvního stupně ovšem přihlédl k tomu, že odškodnění přiznávaná Evropským soudem jsou dle judikatury Evropského soudu vyšší než částky přiznávané soudy národními. Soud prvního stupně tudíž určil, jaká část jím vypočtené částky připadá na období, za které již žalobkyně byla odškodněna, a následně tuto část od celkové částky odečetl. Dospěl tak ke konečné částce 151 369 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s jeho právními závěry se ztotožnil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Touto otázkou dovolatelka rozumí konkrétní výši odškodnění v závislosti na posouzení jednotlivých kritérií. Následně dovolatelka popisuje průběh posuzovaného řízení a zdůrazňuje, že řízení již trvá 27 let. Dále se dovolatelka vyjadřuje k jednotlivým kritériím, s jejichž posouzením soudy nižších stupňů nesouhlasí, aniž by však uvedla jakoukoliv právní otázku, na jejímž vyřešení by posouzení toho kterého kritéria záviselo. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Eventuálně navrhuje, aby dovolací soud sám rozhodl o tom, že žalobkyně má právo na odškodné vyšší, než jí bylo odvolacím soudem přiznáno, včetně tomu korespondující náhrady nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Ohledně odškodnění, jež bylo žalobkyni přiznáno soudy nižších stupňů, dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154). Ve vztahu k části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým žalobkyni bylo přiznáno odškodnění ve výši 151 369 Kč s příslušenstvím, je proto dovolání žalobkyně subjektivně nepřípustné, neboť je podáno proti té části rozhodnutí, kterou bylo dovolatelce přiznáno právo a která tudíž vyzněla zcela v její prospěch.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani v části, jíž byla napadena zbylá část rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Dovolatelka však žádnou konkrétní otázku ve vztahu k posouzení jednotlivých kritérií neuvedla. Celkové odškodnění ve výši 523 631,50 Kč (tedy včetně odškodnění přiznaného Evropským soudem) dovolací soud zjevně nepřiměřeným neshledal.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2016

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu