30 Cdo 2805/2014
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 153b odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2805/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 213/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č. j. 55 Co 112/2013-102, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se domáhal konstatování porušení práva a zaplacení částky 60.000 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemateriální újmy za to, že mu konečná informace, kterou žádal podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, byla poskytnuta až za 3 roky a 4 měsíce, přičemž takováto doba se mu jeví jako nepřiměřená.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. 19 C 213/2011-64, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2013, č. j. 19 C 213/2011-91, a opravného usnesení ze dne 11. 9. 2013, č. j. 19 C 213/2011-93, ve výroku I zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 60.000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 9. 6. 2011 do zaplacení a dále ve výroku II konstatoval, že postupem a nezákonnými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti jako správních orgánů při vyřizování žádosti žalobce o informace ze dne 10. 4. 2007 pod sp. zn. Spr 1416/2007, sp. zn. OSV 137/2007 ODV a sp. zn. OSV 245/2007 ODV, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Praze dne 26. 2 2014, rozsudkem č. j. 55 Co 112/2013-102, potvrdil výrok I a III soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce obsáhlé dovolání k Nejvyššímu soudu, jelikož měl za to, že odvolací soud nesprávně nevydal rozsudek pro zmeškání, ačkoliv byly podle dovolatele splněny podmínky ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. a dále namítal, že odvolací soud nezopakoval prováděné dokazování. Následně dovolatel uvedl, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, neboť zde nebyly žádné výjimečné okolnosti pro nepřiznání náhrady nemajetkové újmy a správní řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouho, ačkoliv řízení podléhá krátkým lhůtám. Dovolatel dále namítal, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 lze nepřiznat nemajetkovou újmu jen zcela výjimečně a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 vyplývá, že peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu plní i funkci preventivně sankční, k čemuž nebylo v jeho případu nijak přihlédnuto. Konečně dovolatel také namítal, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, ačkoliv byl co do základu věci úspěšný a bylo mu přiznáno konstatování porušení práva. Navrhl proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) dále též jen o. s. ř. .
Námitka dovolatele, že mu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen OdpŠk ), byla vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kdy se připouští, že v určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva (například pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, nebo rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku , stížnost č. 44978/98, odst. 72).
K další námitce vznesené dovolatelem dovolací soud uvádí, že jím zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012, spočíval na jiných skutkových okolnostech a týkal se žaloby na ochranu osobnosti a nikoli odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Otázkou účelu zadostiučinění a jeho případného sankčního charakteru se zabýval dovolací soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3936/2010 ze dne 15. 12. 2011, ve kterém vyjádřil názor, že nekompenzační odškodnění represivní povahy nemá oporu v českém právním řádu, a proto takový účel v souvislosti s odpovědností státu za škodu odmítl.
Námitky dovolatele týkající se nevydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. byla vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která dovozuje, že rozsudek pro zmeškání, při splnění zákonem stanovených předpokladů, soud vydat může, ale nemusí, a že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, na něž odkazuje odvolací soud, a dále ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013).
Namítá-li dále dovolatel neprovedení dokazování namítá tak pouze vady řízení, které však přípustnost dovolání nezakládají, když podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není, a proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.
Ani požadavku, aby dovolací soud vyřešil otázku týkající se náhrady nákladů řízení jinak, nelze vyhovět, neboť dovolací soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014, platí: Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.
Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci. Za řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobci náklady právním zastoupením (dva úkony po 3.100 Kč, náhrada hotových výdajů po 300 Kč a DPH) v částce 8.228 Kč, v řízení odvolacím (dva úkony po 3.100 Kč, náhrada hotových výdajů po 300 Kč a DPH) v částce 8.228 Kč a v řízení dovolacím (jeden úkon ve výši 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč a DPH) v částce 4.114 Kč.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, nebylo u žádného z žalobců ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř. Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu