30 Cdo 279/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák.




30 Cdo 279/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) L. D., b) Bc. D. D., a c) nezletilého V. D., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalovaným 1) obchodní společnosti Krajské nemocnice, příspěvková organizace, se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A IČO: 00673544 a 2) obchodní společnosti Krajská zdravotní, a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A IČO: 25488627, obou zastoupených JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 2, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 180/2009, o dovolání žalobce c) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č.j. 3 Co 92/2011-116, t a k t o:

I. Dovolání žalobce c) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č.j. 34 C 180/2009-89, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalované č. 1) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 500.000,-Kč, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalované č. 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 500.000,-Kč, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalované č. 1) byla uložena povinnost zaplatit žalobci b) částku 250.000,-Kč, výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalované č. 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobci b) částku 250.000,-Kč, výrokem V. zamítl žalobu, aby žalované č. 1) byla uložena povinnost zaplatit žalobci c) částku 250.000,-Kč, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalované č. 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobci c) částku 250.000,-Kč. Výroky VII a VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalobců rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2012, č.j. 3 Co 92/2011-116, jenž výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích V., VI. a VIII (§ 219 občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř. ), výrokem II. změnil výrok VII. rozsudku týkající se nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Věc posoudil podle ustanovení § 11násl. obč. zák. a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná není věcně pasivně legitimovaným subjektem, zatímco ve vztahu k druhé žalované je nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku promlčen.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 8. srpna 2012 a právní moci nabyl téhož dne.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce c) dne 8. října 2012 včasným dovoláním. Přípustnost tohoto dovolání je podle dovolatele založena na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jeho mínění odvolací soud řešil právní otázku rozdílně od soudu dovolacího. Jako dovolací důvod označuje argumenty obsažené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadně právně významnou otázku dovolatel spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval při úvahách o rozporu vznesené námitky promlčení uplatněného nároku s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku jeho námitkou opírající o ustanovení § 477 odst. 4 obchodního zákoníku. Fakticky dovolatel též uplatňuje i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním dotčených výrocích a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání bylo podáno písemné nesouhlasné vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce c) proti uvedenému výroku ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) téhož zákona. Z obsahu dovolání je především zřejmé (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), že dovolatel mimo jiné nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle § 237 odst. 3 věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Polemizuje-li dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání pak takovou konkrétní právní otázku, která by v souvislosti s aplikací ustanovení § 11násl. obč. zák. , resp. § 3 odst. 1 téhož zákona, resp. dovolatelem zmiňovaného ustanovení § 477 odst. 4 obchodního zákoníku činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, fakticky neuvádí, přičemž dovolací soud má za to, že odvolací soud se v této souvislosti nedostal do případných interpretačních obtíží, když sám v této souvislosti mimo jiné přiléhavě výslovně odkázal na skutečnost, že si žalobce zastoupený advokátem měl ověřit skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné pasivní legitimace žalované strany. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje, neboť bylo nepochybně věcí procesní pečlivosti ověření aktuálního stavu zápisu v Obchodním rejstříku u žalované, který již v době podání žaloby u soudu (dne 28. prosince 2009) byl zcela zřetelně odlišný (přičemž však současně ověřitelný) od patrných předpokladů žalobců. Smlouva o prodeji podniku ze dne 24. srpna 2007 byla totiž v Obchodním rejstříku zapsána dne 13. září 2007; dnem 1. ledna 2008 došlo ke sloučení příspěvkových organizací Ústeckého kraje, což bylo v Obchodním rejstříku zapsáno dne 26. února 2008. Za tohoto stavu věci se proto poukaz dovolatele na ustanovení § 477 odst. 4 obchodního zákoníku jeví jako nepřípadný.
Dovolatel tedy neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně.
Protože z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu, Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce c) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 2 a § 150 o.s.ř., neboť dovolací soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení spočívající ve skutečnosti, že žalobce c) je dosud nezletilý a relativně nízkého věku, což podmiňuje i úvahy o jeho materiálních předpokladech k případné náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu