30 Cdo 279/2012
Datum rozhodnutí: 20.11.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 279/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně L. N. , zastoupené JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 732/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2011, č. j. 15 Co 53/2011- 64, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:

Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 9,000.000,- Kč.

Zaplacení uvedené částky se žalobkyně po žalované domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. 2. 2009, č. j. 75 Nc 248/2009-3, jímž byla nařízena exekuce na její majetek. Tímto rozhodnutím se měl soud dopustit též nesprávného úředního postupu, čímž žalobkyni způsobil těžké emocionální strádání.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Uvedl, že i když se žalobkyně domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí i nesprávného úředního postupu, je zřejmé, že ve skutečnosti újma měla být způsobena pouze rozhodnutím soudu, jehož zákonnost žalobkyně zpochybňuje. Podmínkou odpovědnosti státu (žalované) za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nicméně je, aby takové rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost změněno či zrušeno. V přezkoumávané věci však k takové skutečnosti nedošlo.

Soudy se též zabývaly tím, zda jsou dány podmínky odpovědnosti státu (žalované) za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Shodně dospěly k závěru, že soud nařídil exekuci podle titulů označených osobou oprávněnou zcela v souladu se zákonem.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž opakuje, že na základě nesprávného úředního postupu Okresního soudu Plzeň město, a to vydáním usnesení č. j. 75 Nc 248/2009-3 ze dne 10. února 2009 o přikázání exekuce [...], jí bylo způsobeno těžké emocionálního strádání. Tímto usnesením bylo podle slov dovolatelky dovršeno represivní jednání ze strany VZP ČR, které v době podání žaloby trvalo devět let, neboť žalobkyni nebyly nikdy doručeny platební výměry na dlužné částky za pojistné na veřejné zdravotní pojištění a příslušné penále. Dovolatelka se cítí být zkrácena na svých právech zaručených v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, avšak že je nepřípustné.

Přípustnost dovolání žalobkyně by mohla být založena jedině tehdy, jestliže by soud na základě argumentů předestřených v dovolání dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.; se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).

Dovolací soud ovšem musel uzavřít, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dán není, neboť dovolatelka ani nebrojí proti závěrům, na nichž je rozsudek odvolacího soudu založen. Dovolatelka tak dovolacímu soudu nepředestírá otázku, která by byla právní povahy, natož aby ji bylo možno hodnotit jako zásadní.

Nad rámec odůvodnění lze jen zopakovat to, co již jinými slovy uvedl odvolací soud. Žaloba směřovala na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která dle tvrzení žalobkyně měla být způsobena toliko v důsledku výše identifikovaného rozhodnutí i nařízení exekuce, neboť i kdyby žalobkyně prokázala, že jí nebyly nikdy doručeny zmíněné platební výměry, mohlo by se jednat znovu jen o neexistenci podmínky pro vydání usnesení o nařízení exekuce. Jestliže by tím byla žalobkyni způsobena újma, musela by nejdříve dosáhnout změny nebo zrušení tohoto usnesení pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

Z výše vyložených důvodů dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu