30 Cdo 2769/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2769/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 107 499,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 50/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 55 Co 504/2014-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 107 499,57 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen ČTÚ ) pod č. j. ČTÚ-103 357/2010-637 (požadované zadostiučinění 833,33 Kč), ČTÚ-103 268/2010-638, ČTÚ-103 269/2010-638, ČTÚ-103 272/2010-638, ČTÚ-103 330/2010-637, ČTÚ-103 333/2010-637 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 1 666,66 Kč), ČTÚ-103 173/2010-635 (požadované zadostiučinění 2 499,99 Kč), ČTÚ-103 350/2010-637, ČTÚ-103 229/2010-635 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 3 333,32 Kč), ČTÚ-102 821/2010-635 (požadované zadostiučinění 4 166,65 Kč), ČTÚ-103 096/2010-631, ČTÚ-103 179/2010-631, ČTÚ-103 070/2010-631, ČTÚ-105 259/2010-634, ČTÚ-105 251/2010-634, ČTÚ-105 254/2010-634, ČTÚ-103 249/2010-635, ČTÚ-103 106/2010-631, ČTÚ-103 139/2010-631, ČTÚ-103 345/2010-631, ČTÚ-103 078/2010-631, ČTÚ-103 326/2010-631, ČTÚ-103 514/2010-631, ČTÚ-103 557/2010-631, ČTÚ-103 560/2010-631, ČTÚ-103 177/2010-631, ČTÚ-103 559/2010-631 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 4 999,98 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. září 2014, č. j. 67 C 50/2013-124, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích vedených pod č. j. ČTÚ-103 096/2010, ČTÚ-103 179/2010, ČTÚ-103 070/2010, ČTÚ-105 259/2010, ČTÚ-103 268/2010, ČTÚ-103 357/2010, ČTÚ-105 251/2010, ČTÚ-105 254/2010, ČTÚ-103 249/2010, ČTÚ-103 350/2010, ČTÚ-103 269/2010, ČTÚ-103 229/2010, ČTÚ-103 272/2010, ČTÚ-103 106/2010, ČTÚ-103 139/2010, ČTÚ-103 173/2010, ČTÚ-103 345/2010, ČTÚ-103 078/2010, ČTÚ-103 330/2010, ČTÚ-103 326/2010, ČTÚ-103 333/2010, ČTÚ-103 514/2010, ČTÚ-103 557/2010, ČTÚ-103 560/2010, ČTÚ-103 177/2010, ČTÚ-103 559/2010, ČTÚ-102 821/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 107 499,57 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že se žalobkyni právo na náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku III jej změnil tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku II rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení č. j. ČTÚ-103 357/2010-637, ČTÚ-103 268/2010-638, ČTÚ-103 269/2010-638, ČTÚ-103 272/2010-638, ČTÚ-103 330/2010-637, ČTÚ-103 333/2010-637, ČTÚ-103 173/2010-635, ČTÚ-103 350/2010-637, ČTÚ-103 229/2010-635, ČTÚ-102 821/2010-635, ČTÚ-103 096/2010-631, ČTÚ-103 179/2010-631, ČTÚ-103 070/2010-631, ČTÚ-105 259/2010-634, ČTÚ-105 251/2010-634, ČTÚ-105 254/2010-634, ČTÚ-103 249/2010-635, ČTÚ-103 106/2010-631, ČTÚ-103 139/2010-631, ČTÚ-103 345/2010-631, ČTÚ-103 078/2010-631, ČTÚ-103 326/2010-631, ČTÚ-103 514/2010-631, ČTÚ-103 557/2010-631, ČTÚ-103 560/2010-631, ČTÚ-103 177/2010-631, ČTÚ-103 559/2010-631 není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč (viz výše).
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se námitky žalobkyně o nesprávném právním posouzení věci v otázce náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Námitky, že náklady na právní zastoupení žalobkyně advokátem v kompenzačním řízení nelze považovat za vynaložené neúčelně a jejich náhradu nelze odepřít z důvodu, který uvádí žalovaná v projednávané věci, a že soudy nepřiznaly žalobkyni náhradu nákladů řízení, přestože měla v kompenzačním řízení plný procesní úspěch, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11).
Zbylá námitka žalobkyně (spočívající v nesprávném posouzení míry procesního úspěchu žalobkyně v kompenzačním řízení) se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Úvaha odvolacího soudu o částečném procesním úspěchu žalobkyně je sice v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, avšak i v případě, že by odvolací soud správně uzavřel, že přiznání zadostiučinění formou konstatování porušení práva je nutné hodnotit jako plný procesní úspěch žalobkyně v kompenzačním řízení, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že náklady právního zastoupení v daném případě odvolací soud nepovažoval za náklady vynaložené účelně.
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu