30 Cdo 2763/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák.



30 Cdo 2763/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalovanému MUDr. M. B. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 33/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, č .j. 1 Co 111/2014 - 181, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové (dále soud prvního stupně či krajský soud ) rozsudkem ze dne 17. ledna 2014, č.j. 16 C 33/2006 134, zamítl žalobu, aby žalovaný odvolal tvrzení učiněná v tzv. znaleckém posudku ze dne 17. března 2006 k č. j. ČTS-ORI-1180/9-OOK-1-2005, SKPV Praha 1, Křížkova, ve vazbě na č. j. 1 Zt 42/06 OSZ Praha, dle kterých má žalovaný těžkou, trvalou a neléčitelnou poruchu osobnosti psychopatii s rysy kverulantními, paranoidními a hyperthymními, přičemž touto poruchou trpí více než třicet let a jeho schopnost ovládat své jednání byla snížena asi o polovinu. Dále zamítl žalobu, aby žalovaný odvolal z posudku ve věci sp. zn. Vp 70/1973-48 Okresní prokuratury Kolín ze dne 16. září 1974 znění určitých odstavců a stran, resp. aby potvrdil, že nebyl oprávněn posudek zpracovat. Zamítl též žalobu odvolat písemně tvrzení učiněné v tzv. znaleckém posudku. Konečně zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč.
Při rozhodování podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ), soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřuje v závěrech učiněných žalovaným, jako soudním znalcem v oboru psychiatrie, vypracovaném v roce 2006 pro účely trestního řízení, v němž zmínil také posudek z roku 1974. V řízení bylo nesporné, že žalovaný posudek z roku 1974 nevypracoval a ani se nepodílel na jeho tvorbě. V posudku z roku 2006 žalovaný pouze rekapituloval předchozí průběh vyšetření, taktéž zmínil i posudek z roku 1974, ten ale nijak neupravil ani nepřekroutil. Ve své činnosti nevybočil žádným způsobem z běžné činnosti znalce a nijak nezasáhl do osobnosti žalobce.
Vrchní soud v Praze (dále odvolací soud nebo soud druhého stupně ) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č.j. 1 Co 111/2014 181 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Uvedl, že se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, neboť žalovaný neměl možnost ani povinnost přezkoumávat pravdivost posudku z roku 1974 a pouhou zmínkou tohoto posudku nemohl zasáhnout do osobnostních práv žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 30. prosince 2014, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) dne 16. ledna 2015 včasné dovolání, které bylo doplněno podáním jeho zástupce ze dne 25. května 2015. Přípustnost dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to, že odvolací i krajský soud pochybily, když nerespektovaly, že vůči jeho osobě došlo ke zločinům komunismu a soudy toto bagatelizovaly ve prospěch žalovaného, který úmyslně kryl tyto zločiny. Dovolatel soudům vytýká také, že neprovedly všechny důkazy a žádá o zrušení rozsudků soudů obou stupňů, stejně jako o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení § 237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatel sice obšírně popsal, v čem nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu (resp. též s rozhodnutím soudu prvního stupně), avšak nikterak nevymezil, který z výše uvedených předpokladů přípustnosti je splněn. Nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu nezakládá sama od sebe přípustnost dovolání.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř., neboť dovolatel ve svém dovolání polemizuje pouze se skutkovými otázkami a jejich posouzením soudy obou stupňů.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu