30 Cdo 2761/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2760/2015 30 Cdo 2761/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce Ing. R. S., zastoupeného advokátem Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 3.852.035,78 Kč, vedené u Okresního soudu pod sp. zn. 25 C 343/2009, o dovolání žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 10. dubna 2014, č. j. 69 Co 309/2010-297, a ze dne 19. února 2015, č. j. 69 Co 437/2014-365, takto:

I. Dovolací soud spojuje ke společnému projednání dovolání žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 10. dubna 2014, č. j. 69 Co 309/2010-297, a ze dne 19. února 2015, č. j. 69 Co 437/2014-365.
II. Dovolání žalobce se odmítají .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dne 23. června 2015 byla Nejvyššímu soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) doručena dovolání žalobce (dále též dovolatel ) podaná proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci (dále již odvolací soud ).
V zájmu hospodárnosti řízení dovolací soud za postupu podle § 243b odst. 1 a § 112 odst. 1 o. s. ř. spojil řízení o podaných dovoláních ke společnému projednání a následně se zabýval jejich přípustností.
Předmětem řízení je dovolatelem tvrzený nárok na náhradu škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním. Žalobce se domáhal náhrady majetkové újmy podle ustanovení § 8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen OdpŠk ), a to za 1) ušlý příjem ve výši 3.715.218,- Kč s příslušenstvím, 2) za ušlý výnos ve výši 10.419,08 Kč, 3) za znalečné ve výši 30.000,- Kč a 4) za cestovné a nocležné ve výši 96.398,70 Kč.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 10. dubna 2014, č. j. 69 Co 309/2010-297, výrokem I. rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále již soud prvního stupně ) ze dne 4. května 2010, č. j. 25 C 343/2009-153, v zamítavém výroku II. co do částky 136.817,78 Kč s příslušenstvím potvrdil, a výrokem II. rozhodl, že v další napadené části výroku II. co do částky 3.715.218,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 6. 2009 do zaplacení a ve výroku III., se rozsudek okresního soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Výrokem I. odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. soudu prvního stupně co do částky 136.817,78 Kč, bylo rozhodnuto o shora uvedených nárocích uplatněných žalobcem pod body 2) až 4). Odvolací soud zdůrazňuje, že skutkový závěr pro rozhodnutí byl přijat vždy až po poučení žalobce podle § 118a o. s ř.
Pokud jde o nárok ad 2) [ušlý výnos], odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce netvrdil, a proto ani neprokázal, že by při běžném chodu věcí dosáhl právě takového příjmu z vložených (uložených) peněz. Netvrdil existenci žádných konkrétních okolností, z nichž by bylo možno dovodit, že při jejich pravidelném běhu by bylo možno očekávat dosažení tohoto výnosu. Odvolací soud v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005 (poznámka dovolacího soudu: všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Ve vztahu k nároku ad 3) [znalečné] odvolací dovodil nedostatek aktivní legitimace žalobce vzhledem k tomu, že ze zadání znaleckého posudku bylo prokázáno, že jeho objednatelem nebyl žalobce, ale společnost AUTO MOTIVE INDUSTRIAL a. s. ( AMI ).
Ohledně nároku ad 4) [cestovné, nocležné] odvolací soud uzavřel, že žalobce konstruuje uplatněný nárok tak, že jej vypočítává na základě vyhláškových cen paliva a náhrady opotřebení vozidla, zatímco podstatou nároku na náhradu škody je, že se nahrazuje to, co poškozenému skutečně ušlo a o co se skutečně zmenšil jeho majetek ( viz odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001).
Podle § 237 o. s. ř. může být dovolání přípustné jen, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Od toho se odvíjí i dovolací důvod, kterým je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z tohoto důvodu nemůže být předmětem dovolacího přezkumu skutkový stav tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, popř. odvolací soud, ze kterého dovolací soud vychází.
V dovolání (vedeném u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2760/2015) proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. dubna 2014, č. j. 69 Co 309/2010-297, kterým byl výrokem I. potvrzen zamítavý výrok II. soudu prvního stupně co do částky 136.817,78 Kč, dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, proto dovolání z tohoto důvodu nemůže založit jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolání (vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2761/2015), míří proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. února 2015, č. j. 69 Co 437/2014-365, kterým byl výrokem I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. srpna 2014, č.j. 25 C 343/2009-323, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3,715.218,- Kč s příslušenstvím, týkající se uplatněného nároku ad 1), a to ušlého příjmu žalobce ve výši 3.715.218,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že tento uplatněný nárok žalobce je třeba považovat za hypoteticky konstruovaný, neboť nebyly prokázány základní skutečnosti, na základě nichž by bylo možno dospět k závěru, že předchůdci žalobce skutečně zisk ušel, když žalobce neprokázal budoucí dosažení zisku. Ve vztahu k hypotetické konstrukci ušlého zisku odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012.
Dovolatel namítá, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu se vztahuje k jiné otázce. Argumentace dovolatele je ovšem jen polemizováním s názorem odvolacího soudu, aniž by řádně vymezil právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1edna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 940/2015; všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že [k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, v němž vysvětlil, že: ( ) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...) [viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.]. Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání dovolatele trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu