30 Cdo 2760/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 31 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2760/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného Mgr. Terezií Kopeckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 15 C 104/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 28 Co 571/2012 96, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 21. 9. 2012, č. j. 15 C 104/2012 57, ve výroku I. zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 103.920,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % od 4. 5. 2012 do zaplacení, ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 322.150,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % p. a. od 4. 5. 2012 do zaplacení, a ve výroku III. rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení.
K odvolání jak žalobce, tak žalované odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil výrok I. a v části týkající se 78.800,- Kč i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Ve zbylém rozsahu výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do zaplacení 243.350,- Kč zamítl. Ve výroku II. odvolací soud rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo.
Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku proti němu vedenému trestnímu stíhání. Žalobce byl stíhán od 23. 8. 2005 pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku. V průběhu trestního stíhání bylo rozhodnuto, že je možné žalobce stíhat pro závažnější trestný čin zpronevěry. S právní mocí ke dni 20. 6. 2011 byl žalobce obžaloby zproštěn. Škoda měla spočívat v nákladech vynaložených na zastupování advokátem ve výši 695.220,- Kč, dále v nákladech vynaložených na zpracování znaleckých posudků ve výši 17.900,- Kč a za uhrazení kolkových známek ve výši 4.890,- Kč. Žalovaná žalobci před podáním žaloby vyplatila 287.050,- Kč jako náhradu nákladů vynaložených na odměnu advokáta, ve zbylém rozsahu žalobcem vznesený nárok neuznala, stejně jako neuznala nárok na náhradu nákladů vynaložených na znalecké posudky a kolkové známky.
Odvolací soud uvedl, že trestní stíhání žalobce bylo nezákonné a že žalobce neměl se svým obhájcem uzavřenu smlouvu o právním zastoupení. S ohledem na tuto skutečnost se výše odměny, kterou lze žalobci přiznat z titulu náhrady škody, řídí důsledně a bezvýjimečně ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen advokátní tarif ). Odvolací soud proto nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, přiznal-li žalobci náhradu nákladů vynaložených na odměnu advokáta v souvislosti s poradami konanými po 17. hodině v dvojnásobné sazbě, neboť na takto účtované porady nedopadá § 12 advokátního tarifu. Odměna za celkem 18 porad se proto stanoví v poloviční sazbě oproti sazbě žalobcem požadované. Odvolací soud se ale naopak ztotožnil se žalobcem, že účelně vynaložil náklady na obhajobu spočívající v odměně advokáta ve zvýšené sazbě za úkony učiněné již od 26. 3. 2008, nikoliv až od 26. 6. 2009 (jak uvedl soud prvního stupně), neboť bylo prokázáno, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 13. 11. 2006 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí je příslušný Krajský soud v Praze a učinil závěr, že věc lze posoudit podle přísnější trestní sazby jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona namísto trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně považoval za neúčelné náklady na obhajobu vynaložené žalobcem v souvislosti s některými poradami s advokátem. Je nutno přihlížet k tomu, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost v návaznosti na hlavní líčení ve věci jednotlivých porad s klientem odpovídá rozsahu a složitosti projednávané věci. Mezi žalobcem a advokátem nebyla uzavřena smlouva o právním zastoupení a porady byly vyúčtovány v nadstandardním počtu. Je věcí žalobce, že takovouto službu v takovém rozsahu požadoval a zaplatil za její poskytnutí. Jako neúčelné proto odvolací soud hodnotil celkem 44 úkonů advokáta v trestním řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí o jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 pod sp. zn. 28 Co 571/2012 96 má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je důvodné podle ustanovení § 241a o. s. ř. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel tvrdí, že soudy nesprávně stanovily výši náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s nezákonným trestným stíháním (náklady vynaložené na odměnu advokáta, který jej v trestním řízení obhajoval, na vypracování znaleckých posudků a uhrazení kolkových známek). Dovolatel v dovolání podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení, jakož i dotčeného trestního stíhání. Následně namítá, že právní názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. 3208/08 , který ve svém odůvodnění citoval odvolací soud, na daný případ nedopadají. Má za to, že s ohledem na délku trestního řízení není možné počet provedených porad s obhájcem hodnotit jako neúčelně vynaložené náklady, neboť plně odpovídají délce a složitosti trestního řízení. Obecné soudy nemohou hodnotit složitost řízení a limitovat počet porad klienta s advokátem, neboť advokát je vázán právními předpisy a v jejich mezích pokyny klienta. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto směru diskriminační a nepřezkoumatelné. Dále žalobce nesouhlasí s argumentací soudu, že některé úkony právní služby nebyly vynaloženy účelně na zrušení nezákonného rozhodnutí a nejsou úkony právní služby. Rovněž tak žalobce nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) do 31. 12. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) dále též jen o. s. ř.
Dovolání podala osoba k tomu oprávněná, zastoupená podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud ovšem dospěl k závěru, že dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání prvně nesplňuje náležitost spočívající v uvedení toho, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Dovolání bylo zřejmě sepsáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť podle jeho aktuálního znění (které jak uvedeno výše je třeba aplikovat i na tento případ) již není přípustnost dovolání postavena na tom, zda se dovolacímu soudu otevírá k řešení otázka zásadního právního významu. Předpoklady přípustnosti dovolání jsou nyní výslovně a taxativně stanoveny v § 237 o. s. ř. Mimo slov, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolatel ani slovem nezmiňuje, z jakého důvodu (ve smyslu § 237 o. s. ř.) by měl dovolací soud shledat jeho dovolání přípustným.
I vymezení důvodu dovolání není provedeno zcela v intencích § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel jen polemizuje se závěry odvolacího soudu o tom, že některé náklady na obhajobu nebyly vynaloženy účelně, aniž by však specifikoval, z jakého důvodu s tímto názorem nesouhlasí. V dovolání je vyjádřen toliko obecný nesouhlas spočívající v tom, že soudy v kompenzačním řízení nemohou posuzovat účelnost nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení.
Nesplnění náležitostí dovolání platí bez výhrad pro tu část dovolání, která směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
K tomu je nutno dodat, co již Nejvyšší soud vyslovil v několika předchozích rozhodnutích: Novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ).

Dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nutno na tomto místě upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba v takovém případě odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2014

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu