30 Cdo 2752/2007
Datum rozhodnutí: 07.08.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 2752/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J., s. d. K., proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 13.500,- Kč a částky 8.663,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 84/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2007, č. j. 68 Co 43/2007 - 55, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 10 poté, co usnesením ze dne 8. 11. 2006, č. j.


34 C 84/2006 - 26, spojil ke společnému projednání věci vedené u tohoto soudu pod


sp. zn. 34 C 84/2006, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 13.500,- Kč, a pod


sp. zn. 34 C 126/2006, v níž žalobce požaduje zaplatit částku 8.663,- Kč, s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 34 C 84/2006, rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j.


34 C 84/2006 - 34, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13.500,- Kč


a částku 8.663,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o dvou nárocích žalobce uplatněných dvěma samostatnými žalobami na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované na úkor žalobce zaplacením kupní ceny


ve výši 13.500,- Kč za pozemky p. č. 396, stavební plocha, a p. č. 120/3, ostatní plocha, v k. ú. B., podle kupní smlouvy ze dne 28. 11. 2003 s právními účinky vkladu


do katastru nemovitostí ke dni 13. 10. 2004 a kupní ceny ve výši 8.663,- Kč za pozemek p. č. 93/1, stavební plocha, v k. ú. T., podle kupní smlouvy ze dne 24. 11. 2003 s právními účinky vkladu ke dni 4. 10. 2004. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obě kupní smlouvy jsou neplatné, neboť žalobce splnil zákonné předpoklady pro změnu práva trvalého užívání předmětných pozemků na právo vlastnické ve smyslu ust. § 879c obč. zák. ke dni 1. 7. 2001, a stal se tudíž vlastníkem těchto pozemků. I když toto ustanovení bylo zákonem č. 229/2001 Sb. s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno, nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 278/2004 Sb. byl zákon č. 229/2001 Sb. v části druhé, nazvané Změna občanského zákoníku čl. II zrušen.


K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 68 Co 43/2007 - 55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že byla-li nálezem Ústavního soudu vyhlášeným pod č. 278/2004 Sb. dnem 31. 12. 2004 zrušena část druhá zákona č. 229/2001 (o změně občanského zákoníku), obnovil se stav založený ust. § 879c, § 879d a § 879e obč. zák. Nelze tudíž dospět k jinému závěru, než že se žalobce na základě žádosti o přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické stal vlastníkem předmětných nemovitostí v katastrálním území B. a T. ke dni 1. 7. 2001. Městský soud se proto ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že kupní smlouvy o převodu pozemků p. č. 396, stavební plocha, a p. č. 120/3, ostatní plocha, v k. ú. B., a pozemku p. č. 93/1, stavební plocha, v k. ú. T., uzavřené na základě žádosti o změnu práva trvalého užívání těchto pozemků na vlastnictví pozemků ve smyslu ust. § 879c obč. zák. ve stavu ke dni 1. 7. 2001 mezi žalobcem (jako kupujícím) a žalovanou (jako prodávající) v listopadu 2003 jsou absolutně neplatné, a žalovaná má tudíž povinnost vydat plnění na jejich podkladě získané jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 457 obč. zák.


Proti tomuto rozsudku podala žalovaná obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust.


§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, za níž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ], přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c)


o. s. ř.].


Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné


ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR je přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod č. 9).


V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 13.500,- Kč a částky 8.663,- Kč potvrzen. Ačkoliv odvolací soud rozhodl o těchto částkách jedním výrokem, je jednoznačné, že se skládá ze dvou samostatných nároků uplatněných dvěma samostatnými žalobami, které byly soudem prvního stupně spojeny ke společnému projednání a odvíjejícími se od odlišného skutkového základu. Protože jde o dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto


o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.


Přípustnost dovolání v dané věci nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu, který uvedl, že Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání, podaného ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu ČR, dospěje k závěru, že věc má po právní stránce zásadní význam. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek).


Z uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. srpna 2007


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu