30 Cdo 2747/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 54 odst. 2 předpisu č. 94/1963Sb.




30 Cdo 2747/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně M. G. , zastoupené Mgr. Janou Sumarovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Vítkovice, Mírové nám. 3D/519, proti žalovanému M. H. , zastoupenému JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Mariánské Hory, Prostorná č.4, o určení otcovství k nezletilému P. G. , zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem Ostrava, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 17 C 87/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2010, č.j. 8 Co 246/2010-333, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.550,- Kč do tří od právní moci usnesení, k rukám Mgr. Jany Sumarové, advokátky se sídlem Ostrava-Vítkovice, Mírové nám. 3D/519.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):


Krajský soudu v Ostravě (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č.j. 8 Co 246/2010-333, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 17. února 2010, č.j. 17 C 87/2007-224, jímž soud prvního stupně určil, že žalovaný je otcem nezletilého P. G., ze žalobkyně jako matky (výrok I.), nezletilého P. svěřil do výchovy žalobkyně (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého P. s účinností od 9.3.2004 částku 1.600,- Kč měsíčně, od 23.12.2005 částku 2.200,- Kč měsíčně, od 3.10.2008 částku 2.800,- Kč měsíčně a od 1.1.2010 částku 2.600,- Kč měsíčně, splatnou vždy každého prvního dne v měsíci předem k rukám žalobkyně, přičemž výživné splatné za období od 1.3.2010 do prvého dne měsíce následujícího po doručení rozhodnutí je žalovaný povinen zaplatit do tří dnů od doručení rozhodnutí k rukám žalobkyně (výrok III.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že dlužné výživné za období od 9.3.2004 do 28.2.2010 ve výši 154.722,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám žalobkyně ve splátkách po 5.000,- Kč měsíčně, přičemž první splátka je splatná prvního dne měsíce následujícího po doručení rozhodnutí, další splátky jsou splatné spolu s běžným výživným, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek (výrok IV.). Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení (výrok V.), nákladech řízení zálohovaných státem (výrok VI.) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek ( výrok VII.). V odůvodnění odvolací soud vyložil, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný v rozhodné době podle § 54 odst. 2 zákona o rodině s matkou souložil, když nebyly zjištěny závažné okolnosti toto vylučující, naopak bylo znaleckými posudky prokázáno, že žalovaný je s pravděpodobností 99,9999% otcem nezletilého Petra. Správnost závěrů znalců se dle odvolacího soudu nepodařilo žalovanému zpochybnit, ani s poukazem na údajnou manipulaci se vzorky odebrané DNA. Odvolací soud uzavřel, že oba znalci (poté co vzorky byly v každém případě odebrány jinými osobami) dospěli ke stejnému závěru na základě stejných výsledků čtrnácti polymorfismů. Poukázal na to, že vzorky pro revizní znalecký posudek byly odebrány v jiném městě než v Ostravě, kde žalobkyně v minulosti pracovala v nemocnici, což rovněž oslabuje žalovaného námitku o manipulaci se vzorky. Odvolací zamítl návrh na doplnění dokazování zdravotní dokumentací vážící se k těhotenství a porodu, protože tato dokumentace již byla skartována.
Proti rozsudku odvolacího soudu si podal dovolání žalovaný (dále též dovolatel ). Oznamuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.) a tvrdí, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Popírá, že by v rozhodné době měl pohlavní styk s žalobkyní a vadu řízení spatřuje ve způsobu vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky. Poukazuje přitom na to, že usnesením soudu byl vyzván k odběru krve a stěru dutiny ústní v příslušném odběrovém místě Hradci Králové, přesto však znalecký ústav v rozporu s usnesením soudu vzorky přijal v zásilce zaslané z ordinace MUDr. J., jak plyne z protokolu o odběru vzorku bukání sliznice ze dne 22.12.2008 a na základě těchto vzorků provedl znalecké zkoumání. Soudy se nezabývaly opakovanými poukazy žalovaného, že žalobkyně dříve pracovala jako zdravotní setra v Ostravě a měla úzké styky s odběrovým místem Vítkovické nemocnice a.s. v Ostravě. Namítl rovněž, že soud neprovedl výslech navrženého svědka, jemuž žalobkyně měla písemně sdělit, že u nezletilého šlo o porod předčasný, spontánní. Tím by se i zkrátila rozhodná doba pro určení otcovství u nezletilého. Zmiňuje i skutečnost, že dle lékařské zprávy MUDr. K. založené ve spise je žalovaný neplodný. Domáhá se zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že žalovaný v dovolání žádnou právní otázku, jejíž řešení by mělo po právní stránce zásadní právní význam, neoznačil. Má tak za to, že dovolání žalovaného není přípustné a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl. Doplnila, že intimní styky mezi žalobkyní a žalovaným byly v řízení jednoznačně prokázány, nejednalo se o předčasný porod a ačkoliv žalovaný namítal podjatost lékařů provádějících odběry vzorků, nenabídl k tomuto tvrzení žádný důkaz. Konečně poukázala na skutečnost, že ve Fakultní nemocnici nepracovala jako zdravotní sestra, ale jako sekretářka.
Opatrovník nezletilého se s rozhodnutími soudů obou stupňů zcela ztotožnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 8.12.2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009).
Podle § 236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, jež byla určující pro meritorní rozhodnutí, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Dovolatel ač jinak oznamuje dovolací důvod podle § 241a odst.2 písm. b) o.s.ř. - žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu nevymezil a Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka (určení otcovství podle tzv. třetí domněnky otcovství) měla být posouzena jinak. Jinak řečeno, skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a kterým je při posuzování přípustnosti dovolání vázán (vychází z něj) Nejvyšší soud (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku k danému právnímu posouzení věci.
Jestliže dovolatel dospívá k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Obdobný závěr platí i v případě dovolací námitky vytýkající odvolacímu soudu, že nerespektoval návrh dovolatele na doplnění dokazování, neboť v tomto případě jde o rovněž nepřípustné uplatnění (tentokrát) dovolacího důvodu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. , založeného na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. již shora cit. § 237 odst. 3 o. s. ř. a k tomu dále ještě např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny
Dovolatel dovoláním napadl i výroky o výchově nezletilého a o výživném, jakož i vedlejší nákladové výroky. Přípustnost dovolání proti výrokům o výchově a výživě nezletilého je objektivně vyloučena podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se nejedná (na rozdíl od určení otcovství, kde je přípustnost dovolání posuzována podle kritérií uvedených v § 237 odst. 1 písm. c), 3 o.s.ř.) o žádnou ze zde vypočtených výjimek. Výrok soudu o nákladech řízení má charakter usnesení, protože nejde o rozhodnutí ve věci samé, o níž soud rozhoduje rozsudkem (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud v ostatních věcech usnesením ( § 167 odst. 1 o.s.ř.). Okolnost, že výrok o nákladech řízení byl zahrnut v do písemného vyhotovení rozsudku, na charakteru rozhodnutí, o němž soud rozhoduje formou usnesení, nic nemění; rozsudek ve věci samé v tomto případě zahrnuje i usnesení o nákladech řízení. Směřuje-li dovolání jen proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, tedy proti výroku, který má povahu usnesení soudu, pak ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. brání tomu, aby takové dovolání bylo přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu 3 Cdo 105/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9, ročník 1994).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 1.550,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2011


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu