30 Cdo 2747/2007
Datum rozhodnutí: 27.09.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 2747/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti V., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 55/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č.j. 1 Co 405/2006-246, takto:


I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne


6. března 2007, č.j. 1 Co 405/2006-246, se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce jeho zástupci, advokátu, částku 7.795,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č.j. 19 C 55/2005-203, výrokem I. uložil žalovanému, aby zaslal žalobci dopis s omluvou ve znění: Vážený pane B., v K. d., jsme kromě jiného v článku K. podnikatele zatkli na S. kvůli pytláctví uveřejnili: Jestli ho nezavřou, tak ho oddělají. Už dvakrát ho někdo pověsil v lese za nohy a nechal ho tam viset. a Při Rallye Š. se svou soukromou helikoptérou nebezpečně zkřížil dráhu vrtulníku ministerstva vnitra. Tyto údaje jsou nepravdivé,


a proto se Vám za jejich uveřejnění v K. d. omlouváme. V., a.s. - divize Z. Výrokem II. žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy částku 25.000,- Kč. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci dalších 50.000,- Kč


a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2007, č.j. 1 Co 405/2006-246, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzal za prokázané, že v K. d., jehož je žalovaná vydavatelem, byl uveřejněn článek K. podnikatele zatkli na S. kvůli pytláctví , v němž byly mimo jiné o žalobci uvedeny údaje Jestli ho nezavřou, tak ho oddělají. Už dvakrát ho někdo pověsil v lese za nohy a nechal ho tam viset. a Při Rallye Š. se svou soukromou helikoptérou nebezpečně zkřížil dráhu vrtulníku ministerstva vnitra , jejichž pravdivost nebyla v řízení prokázána. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně, že pokud jde o první napadený údaj, pak okolnost, že informace o žalobci kolovala v K., je z hlediska posouzení její pravdivosti bez právního významu. Obecným pravidlem, které vyplývá z judikatury Ústavního soudu (např. I ÚS 453/03) je, že chce-li kdokoliv zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, nelze jeho počínání považovat za rozumné či legitimní, pokud neprokáže, že měl relevantní důvody spoléhat se na pravdivost takové informace, a dále pokud neprokáže, že řádně podnikl dostupné kroky k ověření její pravdivosti. Tyto podmínky pro zveřejnění předmětného tvrzení a z něho vycházejícího úsudku podle názoru odvolacího soudu žalovaný neprokázal. Rovněž tak neprokázal splnění podmínek pro zveřejnění druhého údaje. Vrchní soud převzal právní posouzení soudu prvního stupně, že předmětnými údaji došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na čest a důstojnost, neboť tyto údaje jsou objektivně způsobilé chráněné složky osobnosti žalobce porušit, jestliže prezentují žalobce jako bezohledného člověka ohrožujícího životy a zdraví lidí a osobu, na jejíž likvidaci má někdo zájem. Vrchní soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se též zcela vypořádal s poukazem žalované na vnímání osoby žalobce veřejností před uveřejněním předmětného článku a poté co článek vyšel. Připomněl, že soud prvního stupně správně přihlédl i k tomu, že v článku však byly uveřejněny i pravdivé údaje o trestním stíhání žalobce na S., které nepochybně přispěly k negativnímu vnímání jeho osoby. Konečně se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou též splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z.


Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zástupci žalovaného doručen dne


28. března 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 25. května 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jako další dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).


Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje


v posouzení otázky, v jaké míře do osobnosti žalobce zasáhly pravdivé informace o jeho trestním stíhání na S., resp. skutečnost, že identické informace o žalobci byly uveřejněny též v dalších tiskovinách. Oba soudy tím, že nevzaly v potaz tuto argumentaci žalované a aplikovaly pouze § 13 odst. 2 o.z., pro niž nebyly splněny podmínky, věc nesprávně posoudily. Dovolatelka také Vrchnímu soudu v Praze vytýká, pokud neuvádí, z jakého důvodu se jednalo o zvlášť závažný zásah do osobnosti žalobce, neboť pouze konstatuje, že k takovému zásahu došlo. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s námitkou žalované, že žalobce byl již před zveřejněním napadeného článku na K. vnímán jako osoba kontroverzní a tedy, zda zveřejněné údaje mohly být způsobilé zvlášť závažným způsobem do osobnosti žalobce zasáhnout. Žalobce rozhodně nelze považovat za bezúhonnou osobu.


Vadu řízení, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci, dovolatelka spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neprovedly některé důkazy, které sama navrhla. Zmiňuje též nesprávné hodnocení výpovědí konkrétních svědků. Navrhla proto, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, resp. aby byl zrušen též rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc byla vrácena k novému řízení tomuto soudu.


V písemném vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že není přípustné, resp. je nedůvodné. Popírá zásadní právní význam rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, stejně jako dovolatelkou tvrzené vady řízení.


Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými


i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a)


a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen


z hlediska námitek obsažených v dovolání. V souzené věci jsou výslovně uplatněny dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Proto je nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto např. ani případný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené


v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).


Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze


u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.


Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. tak musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.


Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 o.z.).


Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).


V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah


do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah


v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již


v demokratické společnosti nelze tolerovat. Obecně se dovozuje, že je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).


V souzené věci při rozhodování podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z. soudy vycházely z toho, že v řízení nebyla prokázána pravdivost sporem dotčených tvrzení. S ohledem na podaný výklad proto nelze napadený rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k obsahu dovolání považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů


za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,


ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou


se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů


za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky která je předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2). Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 25.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 12.500,- Kč. Současně však vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, byla tato částka snížena o dalších 50% na 6.250,- Kč (§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky).


Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů


a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění


po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč., která je po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty představována částkou 7.795,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. září 2007


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu