30 Cdo 2742/2009
Datum rozhodnutí: 10.03.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 6 předpisu č. 82/1998Sb.





30

Cdo 2742/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců:
a) M. S.
,
b) Š. S.
, a
c) E. S.
, všech zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované
České republice Ministerstvu spravedlnosti
, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,000.000,- Kč, 1,000.000,- Kč a 1,500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 326/2007, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, č. j. 51 Co 435/2008-61, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, č. j. 51 Co 435/2008-61,
se zrušuje
a
věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobci domáhali, aby žalovaná byla shledána povinnou zaplatit žalobci a) 1,000.000,- Kč, žalobci b) 1,000.000,- Kč a žalobkyni c) 1,500.000,- Kč. Odvolací soud také rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Uvedených částek se žalobci domáhali s odůvodněním, že jim měla vzniknout nemajetková újma v důsledku průtahů v trestním řízení, které bylo proti nim vedeno.

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl naprosto dostatečné dokazování a zcela se ztotožnil s tím, že další navrhované důkazy (ohledně zhoršeného zdravotního stavu žalobců) by nemohly přispět k odlišnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud neshledal důvodnými ani výtky žalobců týkající se hodnocení důkazů soudem prvního stupně.

Délka trestního řízení musí být posuzována ode dne sdělení obvinění až po den nabytí právní moci konečného rozsudku ve věci. Délku řízení vyvolanou mimořádnými opravnými prostředky nelze do délky samotného řízení započítávat již z toho důvodu, že mimořádné opravné prostředky, které žalobci podali (dovolání a posléze ústavní stížnost), byly bez dalšího jako nedůvodné odmítnuty. Jednalo se o naprosto nedůvodnou snahu žalobců zvrátit pravomocný odsuzující rozsudek. Nelze přijmout argumentaci žalobců, že v případě využití mimořádných opravných prostředků řízení nadále probíhalo. Řízení o mimořádných opravných prostředcích vybočuje totiž ze zákonem stanovené ochrany a práva stěžovatele na spravedlivý proces a je dáno právě onou mimořádností , tedy situací, kdy takové (elementární) právo bylo v řádném procesu porušeno. Nelze však v právním státě připustit zneužívání těchto mimořádných opravných prostředků; jejich účelové uplatnění v situaci, kdy je zřejmé, že k jejich uplatnění nejsou splněny zákonem předpokládané důvody, avšak řízení samo se jejich uplatněním prodlouží, což se stane podkladem pro žalobu na náhradu nemajetkové újmy. Zahrnovat řízení o mimořádných opravných prostředcích podaných zjevně nedůvodně do doby řádného řízení by bylo v rozporu se základním principem demokratické společnosti, s principem spravedlivého práva boni et aequi.

K námitce žalobců, že nelze dovozovat složitost řízení z rozsahu trestního spisu, kterak učinil soud prvního stupně, odvolací soud uvedl, že je sice pravdou, že soudní spisy obsahují mnohdy přípisy či jiné (zažurnalizované) listiny, jejichž relevantnost je vzhledem k probíhajícímu řízení sporná, avšak je naprosto zřejmé, že kterýkoliv orgán činný v trestním řízení, a potažmo zejména soud, musí mít spis velmi pečlivě nastudován a musí se v něm orientovat, tedy povinnosti studia podléhají všechny stránky spisu, bez ohledu na to, zda jejich obsah je vzhledem k probíhajícímu řízení relevantní či nikoliv.

Nelze se též ztotožnit s námitkou žalobců, že odvolací soud v trestním řízení nedostatečně přihlédl k délce řízení, a proto trest vyměřil na samé hranici spodní sazby.

Jestliže se žalobci dovolávají zhoršení svého zdravotního stavu, společenské izolace v době probíhajícího trestního řízení, negativních důsledků ve svém osobním a profesním životě, nelze nikterak dovodit, že by tyto důsledky na žalobce dopadly, neboť žalobci se trestné činnosti dopustili a byli za ni trestně stíháni, čímž si sami přivodili trestní stíhání a komplikace s tím spojené. Došlo-li v rámci trestního stíhání k průtahům, pak jen v době mezi podáním první obžaloby a vrácením věci k došetření. Délka řízení byla zaviněna právě tím, že se jednalo o rozsáhlý spis a komplikovanou trestnou činnosti žalobců.

Navíc, milostí prezidenta (udělenou žalobcům), v důsledku níž nemuseli žalobci vykonat uložený trest odnětí svobody, bylo žalobcům přiznáno zcela mimořádné dobrodiní a výsada, od jejíchž pozitivních důsledků pro další život žalobců nelze odhlédnout, zejména ne při komplexním posouzení skutečných následků trestné činnosti žalobců a dopadu této činnosti na jejich život. Nelze vůbec uvažovat o tom, že by samotným stíháním za spáchanou trestnou činnosti a jejich následným de lege lata odsouzením mohla žalobcům vzniknout nemajetková újma, jestliže žalobcům byla udělena milost.

Odvolací soud se ztotožnil s konečným závěrem prvostupňového soudu, že se samotné konstatování porušení práva jeví dostačující satisfakcí.

Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost dovozují z nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Žalobci se předně domnívají, že vnitrostátní soudy nemohou vykládat kritéria obsažená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk zcela libovolně, nezohledňujíce rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP či Soud ). Odvolací soud nejenže judikaturu ESLP nereflektoval, ale ani se nijak nevyjádřil k názorům žalobců, že by tak měl učinit. Odkazují pak na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, N 211/43 SbNU 357).

Odvolací soud nesprávně posoudil celkovou dobu řízení. Začátek řízení ztotožnil odvolací soud se dnem 27. 11. 1995, kdy bylo žalobcům sděleno obvinění a konec s nabytím právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002. Z toho vyplývá, že odvolací soud posuzoval délku řízení v rozsahu přibližně sedmi let. Žalobci však byli vystaveni řízení trvajícímu celkem třináct let. Již dne 7. 2. 1994 podala společnost Sfinx, a. s. na žalobce trestní oznámení, které však bylo následně usnesením Krajského úřadu vyšetřování Jihočeského kraje odloženo. Následně, dne 17. 3. 1995, podala společnost Sfinx, a. s., na žalobce nové trestní oznámení pro stejné jednání, na jehož základě bylo žalobcům dne 27. 11. 1995 sděleno obvinění. Počátek řízení je přitom podle žalobců třeba počítat od podání prvního trestního oznámení, neboť již dnem podání trestního oznámení začaly orgány činné v trestním řízení ingerovat do života žalobců, a ti nutně pociťovali první účinky trestního vyšetřování.

I kdyby však žalobci akceptovali závěry soudu o počátku trestního řízení, nemohou se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o tom, kdy bylo trestní řízení ukončeno. Po vynesení rozsudku Vrchním soudem v Praze podali žalobci v červenci 2002 dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl dne 7. 1. 2004. V dubnu 2004 pak žalobci podali i ústavní stížnosti, o nichž Ústavní soud rozhodl koncem ledna a začátkem února roku 2007. Dobu, po kterou tyto opravné prostředky byly projednávány, je třeba považovat za integrální součást dosavadního řízení. Za irelevantní považují žalobci zkoumání toho, zda řízení před Nejvyšším a Ústavním soudem způsobilo změnu rozhodnutí o trestném činu či nikoliv. Argumenty odvolacího soudu směřují k ochraně liknavých orgánů veřejné moci před účelovými podáními účastníků řízení. Tento přístup je však nepřípustný, neboť v demokratickém právním státě by měl být maximálně chráněn jednotlivec před zásahy státní moci, nikoliv naopak. Nelze odhlédnout od toho, že řízení před Nejvyšším a Ústavním soudem trvalo celkem téměř pět let. Oba opravné prostředky byly totiž odmítnuty, neboť dle příslušných soudních orgánů vůbec nebyly naplněny formální podmínky pro jejich uplatnění. Z povahy věci muselo být přitom zřejmé, že tyto opravné prostředky nejsou přípustné. Je pak nutno se ptát, proč vydání takových, ve své podstatě formálních, rozhodnutí trvalo tak dlouhou dobu.

Odvolací soud též nesprávně posoudil kritérium složitosti řízení. Pouhý obecný odkaz na počet zažurnalizovaných listin nestačí k tomu, aby byla bez dalšího konstatována složitost věci. Pro složitost věci nesvědčí ani to, že se v daném řízení jednalo o spáchaný skutek, který byl kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin , neboť tato kvalifikace byla zapříčiněna jen způsobenou škodou velkého rozsahu. Ani počet pachatelů nebyl nějak vysoký.

Co se týče významu předmětu řízení, žalobci si uvědomují, že v důsledku soudního řízení zpravidla dochází ke zhoršení zdravotního a psychického stavu obžalovaných osob, avšak zároveň se domnívají, že míra tohoto zhoršení je dána nejenom samotným faktem konání řízení, nýbrž i tím, po jak dlouhou dobu takové řízení probíhá. U osob odsouzených za spáchání trestného činu nelze apriori vyloučit, že ke zhoršení jejich stavu mohlo dojít v důsledku nepřiměřené délky řízení.


Přestože žalobci nepopírají, že jim byla prezidentem republiky udělena milost, považují za vhodné upozornit na to, že prezident nijak neodůvodnil, proč jim milost byla udělena. Žalobci se nadto v žádosti o milost nepřiměřenosti délky řízení nedovolávali. Udělení milosti proto nesměřovalo ke kompenzaci újmy vzniklé nepřiměřenou dobou trestního řízení. Co se týče uložení trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, Krajský soud v Českých Budějovicích při jeho vyměřování zohlednil předcházející délku soudního řízení, avšak toliko jako jednu z více polehčujících okolností. Nebylo určeno, nakolik se nepřiměřenost délky řízení promítla do výroku o trestu, a tudíž nakolik uložením nižšího trestu byla žalobcům kompenzována nemajetková újma. V rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen, pak bylo toliko uvedeno, že soud sdílí závěry krajského soudu. V odůvodnění uloženého trestu se však již neuvádí, že jedním z kritérií při posuzování bylo i to, že předcházející řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak po zhodnocení všech zákonných, ale i dalších kritérií, postačuje podle něj samotné konstatování porušení práva. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou žalobců, že k takovému konstatování nikdy nedošlo, neboť žádost o náhradu nemajetkové újmy žalobci sice předložili ministerstvu spravedlnosti, avšak v zákonné lhůtě nebylo o jejich žádosti nijak rozhodnuto. Jestliže později ministerstvo reagovalo, pak tuto reakci již nepovažovali žalobci za dostatečný způsob vyřízení jejich nároku a konstatování porušení práva mělo již jen informativní charakter a nepředstavovalo dostatečný způsob vyřízení záležitosti. Konstatování porušení práva již nemůže být v daném případě vysloveno.

Z těchto důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s napadeným rozsudkem a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání žalobců je přípustné pro řešení otázky zásadního právního významu spočívající ve stanovení celkové doby trestního řízení pro účely řízení kompenzačního podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud se doposud ve své judikatuře výslovně nezabýval tím, ke kterému okamžiku je třeba klást počátek trestního řízení a zda se do celkové doby trestního řízení započítává i řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobci nenamítali, že by řízení bylo procesní vadou zatíženo a dovolací soud takovou vadu řízení též neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ) a judikatuře ESLP.

Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz
).

Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).

Dovolací soud souhlasí s dovolateli, že pro posouzení toho, zda v konkrétním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, je nejprve třeba vymezit celkovou dobu řízení, tedy jeho počátek a jeho konec (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Následně je nutno zhodnotit, zda tato celková délka řízení byla nepřiměřená, a to při zohlednění kritérií příkladmo vypočtených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Je-li doba řízení shledána nepřiměřenou, pak je třeba uvážit, zda tím byla způsobena újma nemajetkové povahy a v případě že ano, v jaké formě, eventuálně v jaké výši, bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění.

Počátek běhu trestního řízení je třeba klást k okamžiku, kdy se ten, proti němuž je řízení vedeno, oficiální cestou o této skutečnosti dozví, nebo jsou proti němu činěna jiná opatření, která obsahují takové sdělení a zároveň mají podstatný dopad na situaci podezřelého. Z pohledu judikatury ESLP je to především sdělení obvinění, které je charakterizováno jako oficiální oznámení příslušného orgánu dané osobě, že se jí vytýká, že spáchala trestný čin (rozsudek ESLP ze dne 27. 2. 1980 ve věci
Deweer proti Belgii
, stížnost č. 6903/75, odst. 46; zde citovaná rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách
http://echr.coe.int/echr/en/hudoc
v anglickém nebo francouzském jazyce, rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti
http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390
). V poměrech právního řádu České republiky je pak za počátek trestního řízení třeba v zásadě považovat sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen tr. ř. ), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.).

Podání trestního oznámení pak není takovou skutečností, která by bez dalšího měla podstatné negativní dopady do životní situace podezřelého a žalobci ani žádné takové důsledky ve svých podáních nespecifikovali. V této souvislosti je možné poukázat na rozsudek ESLP v obdobném případě ze dne 7. 3. 2006, ve věci
Bačák proti České republice
, stížnost č. 3331/02, zejména pak na jeho odst. 22 a 23.

Lze se tedy ztotožnit s odvolacím soudem, že v daném případě je třeba klást počátek trestního řízení vedeného proti žalobcům až ke dni 27. 11. 1995, kdy jim bylo sděleno obvinění.

Co se týče skončení řízení
(
což má význam i pro případnou aplikaci § 32 odst. 3, věty druhé OdpŠk), je obecně možno pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. Do doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozené(ho) neúspěšné. Jestliže právní řád poskytuje účastníkům řízení určité procesní prostředky, prostřednictvím nichž se mohou domáhat nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje soudního (či jiného) řízení, je třeba řízení o těchto prostředcích zahrnovat do celkové doby řízení pro účely aplikace § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk (k tomu srov. kritérium obsažené v § 31a odst. 3 písm. a/ téhož zákona). Není přitom rozumného důvodu, proč by mělo být pro určení celkové doby řízení rozlišováno mezi neúspěšně podanými řádnými opravnými prostředky a neúspěšně podanými mimořádnými opravnými prostředky, jak to činí v tomto řízení odvolací soud.

Dovolací soud se ztotožňuje s náhledem ESLP, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nenutí státy, aby zřizovaly odvolací soud či soudy kasační, nicméně stát, jenž takové soudy zřídil, je povinen zajistit, aby se osoby podrobené danému právnímu řádu mohly i před nimi těšit ze základních záruk obsažených v čl. 6 Úmluvy (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000, ve věci
Kudła proti Polsku
, stížnost č. 30210/96, odst. 122). K tomu ESLP dodal, že [ ]nemůže být žádných pochyb, že odvolací či kasační řízení spadají pod rozsah čl. 6 Úmluvy. V souladu s tím, délka těchto řízení musí být vzata v úvahu za účelem stanovení, zda celková doba řízení byla rozumná (viz tamtéž).

K problematice řízení o mimořádných opravných prostředcích a zejména k řízením o ústavní stížnosti se ostatně ESLP vyjádřil zejména v rozsudku senátu druhé sekce ze dne 6. 9. 2005 ve věci
Volf proti České republice
, stížnost č. 70847/01, odst. 31, nebo v rozsudku senátu téže sekce ze dne 15. 6. 2004 ve věci
Houfová proti České republice
, stížnost č. 58178/00, odst. 25). ESLP konstatoval, že úkolem českého Ústavního soudu je posuzovat dodržování základních práv a napravovat jejich případné porušení. Pokud by byl tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že došlo k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, byl by mohl zrušit předchozí rozhodnutí a vrátit věc soudům nižších stupňů. Soud se proto domnívá, že argument vlády založený na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatelky je irelevantní, neboť nelze dopředu odhadnout, jak by řízení o této ústavní stížnosti dopadlo.

Tak i v daném případě nebylo možno předem odhadnout, jak řízení o dovoláních či ústavních stížnostech žalobců dopadnou, když navíc dovolání všech tří byla shledána přípustnými podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.

Do celkové doby řízení je tedy nutno započítávat i řízení o dovolání, o kasační stížnosti či o stížnosti ústavní. To, že v konkrétním řízení soudy rozhodovaly ve více stupních (tedy řízení proběhlo i u Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či soudu Ústavního), je možno zohlednit až při úvaze o tom, zda celková délka řízení byla přiměřená, a to v rámci aplikace kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) viz již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. Zda se jednalo o opravné prostředky důvodné či nikoliv lze zase podřadit pod kritérium obsažené v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk (jednání poškozeného) k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009.

Dovolací soud se tedy neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že v daném případě nelze do celkové doby zkoumaného trestního řízení započítat i řízení o dovoláních žalobců a jejich ústavních stížnostech.

Dovolací soud již proto považoval rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, avšak rozsah dovolacích námitek mu umožnil se předběžně vyjádřit i k dalším souvisejícím otázkám, které se staly předmětem aplikace práva odvolacím soudem.

Dovolací soud předně nepovažuje za přiléhavé hodnocení složitosti řízení provedené odvolacím soudem pouze odkazem na rozsah (či počet listů) trestního spisu. Složitostí řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk se obecně rozumí jak procesní nesnáze, tak i skutkové či hmotně právní složitosti daného případu, případně počet soudních instancí vystupujících v daném řízení (viz výše). Přihlíží se i k dalším ukazatelům uvedeným zejména v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. Zjištění o obsáhlosti konkrétního trestního spisu však samo o sobě ještě nemusí znamenat, že trestní řízení (či jakékoliv jiné řízení) bylo skutkově složité. V daném případě je navíc třeba si uvědomit, že je-li v trestním řízení projednávána majetková trestná činnost (či hospodářská kriminalita obecně) bývá počet listů spisu obvykle větší, aniž by to samo o sobě svědčilo o složitosti případu (významnou část spisu mohou typicky tvořit neproplacené faktury jakožto důkaz o rozsahu způsobené škody). Nahlíženo stejnou logikou, ani zjištění, že trestní řízení bylo vedeno pro zvlášť závažnou trestnou činnost nemusí samo o sobě vést k závěru, že řízení bylo složité, jestliže jinak byl případ zejména po procesní a skutkové spíše jednoduchý.

Co se týče významu řízení pro poškozené (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), ten je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Mezi tato typově významná řízení spadají i věci trestní, jež v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaných (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005).

Význam předmětu řízení pro poškozeného je však také dán okolnostmi konkrétního sporu, který sice nemusí spadat pod shora uvedené věci, ale s přihlédnutím například k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba jeho věc vyřídit přednostně (srov. rozsudek ESLP ve věci
Schmidtová proti České republice
ze dne 22. 7. 2003, stížnost č. 48568/99, odst. 68). I zdravotní stav obviněného či obžalovaného může ovlivnit úvahu soudu o tom, zda konkrétní řízení bylo či nebylo přiměřeně dlouhé, jinými slovy, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

Výsledek řízení by naopak při zvažování přiměřenosti doby řízení neměl hrát zásadní úlohu, neboť dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího nevidí důvod, pro který by trestní řízení skončené odsouzením stíhaných pachatelů mělo být delší než řízení, které skončilo jinak (např. zproštěním obžaloby a zastavením trestního stíhání).

Takovou skutečnost je ale třeba vzít v potaz při zvažování toho, zda nepřiměřenou délkou řízení došlo ke způsobení nemajetkové újmy, případně při úvaze o tom, v jaké formě, eventuálně v jaké výši má být poskytnuto přiměřené zadostiučinění.

Nejvyšší soud již dříve uvedl, že stejně jako ESLP vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky (
strong but rebuttable presumption
), že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 3. 2006 ve věci
Apicella proti Itálii
, stížnost č. 64890/01, odstavec č. 93, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Nicméně jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i ESLP bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (jinými slovy viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci
Szeloch proti Polsku,
stížnost č. 33079/96).

Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. ESLP v takových případech zpravidla považuje za postačující zadostiučinění konstatováním porušení práva (viz výše uvedený rozsudek ve věci
Szeloch proti Polsku
či rozsudek senátu třetí sekce ESLP ze dne 2. 8. 2000, ve věci
Cherakrak proti Francii
, stížnost č. 34075/96).

Tím se dovolací soud dostává k poslední námitce dovolatelů, tedy k tomu, zda bylo v jejich případě vůbec myslitelné jako přiměřené zadostiučinění pouze konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.

Dovolatelé namítají, že konstatování porušení práva již v jejich případě nemůže být vysloveno, neboť ministerstvo spravedlnosti na jejich žádost reagovalo opožděně.

S tímto náhledem se však dovolací soud neztotožňuje. Předběžné projednání nároku na náhradu škody před orgánem uvedeným v § 6 OdpŠk (v daném případě ministerstvem spravedlnosti) je po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy takto způsobené předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nicméně za situace, kdy takto soud prvního stupně nepostupoval a zároveň žaloba obsahující požadavek zadostiučinění byla doručena orgánu uvedenému v § 6 OdpŠk, u nějž měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a tento orgán dal najevo, že jej uspokojit nehodlá, by postup podle § 104 odst. 1 o. s. ř. postrádal rozumný smysl, nemohl by naplnit účel sledovaný § 14 OdpŠk, byl by zcela formální a odporoval by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008).


Z toho je možné dovodit, že i bez toho, aby přiměřené zadostiučinění poskytl orgán uvedený v § 6 OdpŠk v rámci předběžného projednání nároku, může jej poskytnout soud svým rozhodnutím (za okolností vyjádřených výše dokonce i tehdy, jestliže předběžné projednání nároku u příslušného orgánu vůbec neproběhlo).


Jestliže soud oproti orgánu uvedenému v § 6 OdpŠk dospěje k závěru, že v konkrétním případě bylo namístě konstatování porušení práva, může toto konstatování vyslovit bez toho, že by tak již učinil tento orgán. Dovolací soud v této souvislosti nicméně zastává názor, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného § 6 OdpŠk vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé.


Závěrem dovolací soud dodává, že již v samotném trestním řízení může být poskytnuta dostatečná náhrada za jeho nepřiměřenou délku, a to typicky v podobě uložení mírnějšího trestu. Takovou kompenzaci lze nicméně pokládat za dostatečnou jen tehdy, jestliže ono zmírnění trestu je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu tedy musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být rovněž patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci
Eckle proti Německu,
stížnost č. 8130/78, odst. 66).


Uvedené závěry se vztahují i na rozhodnutí prezidenta republiky o odpuštění či zmírnění trestu podle čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky (tzv. agraciaci), neboť takové rozhodnutí zpravidla není odůvodněno, a není z něj tak patrné, z jakého důvodu byl odsouzenému trest prezidentem republiky zmírněn či zcela prominut (vnitřní pohnutky prezidenta jsou nerozhodné, navíc mohou být ovlivněny skutečnostmi nejrůznějšího charakteru např. zdravotním stavem odsouzeného či jeho nepostradatelností při péči o členy jeho rodiny).


Dovolací soud z výše vyložených důvodů postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a zrušil rozsudek odvolacího soudu, přičemž mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).


Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Těmito názory však dovolací soud nepředjímá, zda celková doba trestního řízení v daném případě byla skutečně nepřiměřená a v případě že ano, zda žalobcům vznikla tímto řízením nemajetková újma, eventuálně zda a v jaké formě přísluší žalobcům přiměřené zadostiučinění.


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 10. března 2011


JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu