30 Cdo 2740/2008
Datum rozhodnutí: 17.12.2009
Dotčené předpisy:





ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti B. M., v.o.s., zastoupené advokátem


o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 136/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č.j. 1 Co 321/2007-41, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č.j. 1 Co 321/2007-41, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. července 2007, č.j. 32 C 136/2006-28, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila na vlastní náklady do osmi dnů


od právní moci rozsudku v časopisu P. s. v místech odpovídajících původním článkům, tj. v č. 38 na titulní straně a na str. 5 a v č. 39 na str. 12-13 odpověď: Odpověď pana L. V. na tvrzení týkající se jeho sexuální orientace, která byla uveřejněna dne 21.9.2006 na titulní straně a na str. 5 v článku: L. V. S. s m.: intimní zpověď a dne 27.9.2006 na titulní straně a na str. 12-13 v článku


L. V. Z. do k. . Ohrazuji se proti nepravdivým a mne hrubě poškozujícím skutkovým tvrzením osočujícím mne z jiné sexuální orientace, obsaženým ve vydáních č. 38 a č. 39 časopisu P. s. dne 21.9.2006 a dne 27.9.2006 a podnikám příslušné právní kroky vůči vydavateli časopisu a dalším odpovědným osobám. L. V.. Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná uveřejnila články v časopisu P. s. č. 38 ze dne 21.9.2006 s názvem Ž., ale h.? a č. 39 ze dne 27.9.2006 s názvem P. ke .z , zabývající se údajnou homosexuální orientací žalobce. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen tiskový zákon ) s tím, že žalobcem požadované znění odpovědi nesplňuje zákonem požadované předpoklady (odpovědi podle tiskového zákona), jestliže z něj vyplývá pouze fakt, že článek se žalobci nelíbí, protože se zabývá jeho údajně jinou sexuální orientací, ale neuvádí skutková tvrzení dotýkající se osobnostní sféry žalobce na pravou míru, ani je nezpřesňuje či doplňuje.


K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č.j.


1 Co 321/2007-41, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) změnil tak, že žalované uložil uveřejnit na vlastní náklady do osmi dnů od právní moci rozsudku v časopisu P. s. na str. 5 následující odpověď: Odpověď pana L. V. na tvrzení týkající se jeho sexuální orientace, která byla uveřejněna dne 21.9.2006 na titulní straně a na str. 5 v článku: L. V. S. s m.: intimní zpověď a dne 27.9.2006


na titulní straně a na str. 12-13 v článku L. V. Z. do k. : Ohrazuji se proti nepravdivým tvrzením osočujícím mne z jiné sexuální orientace obsaženým ve vydáních časopisu P. s. dne 21.9.2006 a dne 27.9.2006. L. V.. Jinak ho potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci (§ 10 odst. 1 věta první a odst. 2 tiskového zákona). Uvedl, že žalobcem navržené znění odpovědi, s výhradou některých jejích částí, je v souladu se shora citovaným ustanovením tiskového zákona. Z odpovědi je jednoznačně zřejmé skutkové tvrzení obsažené v předmětných článcích jiná sexuální orientace, jehož uvedení na pravou míru označením je za nepravdivé , se žalobce domáhá. Pravdivost napadených tvrzení v řízení nebyla prokázána. Z uvedených důvodů shledal odvolací soud žalobu na uveřejnění odpovědi ve znění uvedeném ve výroku rozsudku odvolacího soudu za důvodnou. Poukázal při tom na svou vlastní judikaturu, která opakovaně dovodila, že soud, byť je při rozhodování vázán žalobním návrhem, může s odkazem na ustanovení § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) vyhovět žalobnímu návrhu pouze částečně, a z navrhovaného znění odpovědi uložit povinnost k uveřejnění pouze její části za předpokladu, že tímto postupem bude odpověď v souladu s ustanovením § 10 tiskového zákona a nebude narušen její smysl a logika.


Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 19. února 2008, přičemž právní moci nabyl dne 20. února 2008.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 18. dubna 2008 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že odvolací soud dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně bez provedení jakýchkoli důkazů týkajících se žalobcem tvrzené nepravdivosti zveřejněných výroků týkajících se jeho sexuální orientace.


Za nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu o možnosti částečného vyhovění žalobnímu návrhu. Domnívá se, že napadeným rozsudkem je prolamována dispoziční zásada ovládající občanské soudní řízení; rozhodnutí je též v rozporu s ustanovením


§ 10 odst. 2 tiskového zákona. Dovolatelka má za to, že odpověď může být uveřejněna pouze v takovém znění, v jakém byla žalobcem požadována, a jakási selektivní oprava žalobcovy žádosti je nepřípustná. Ztotožňuje se naopak se závěrem soudu prvního stupně, že čtenář žalobcem navržené odpovědi by se z navrhované formulace odpovědi nedozvěděl žádná skutková tvrzení. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.


Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Uvedl, že převažující kritérium pro hodnocení obsahu odpovědi je to, aby v odpovědi došlo k vyjádření srozumitelného osobního stanoviska osoby, která je článkem dotčena


na svých právech, přičemž právo komponovat odpověď v rámci zákonných mezí nelze interpretovat a aplikovat restriktivně k újmě osoby, na jejíž ochranu je takové právo určeno. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.


Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít


za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny


v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.


Podle § 10 odst. 1 tiskového zákona jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen


na žádost této osoby odpověď uveřejnit.


Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§ 10 odst. 2 tiskového zákona).


Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími


z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy


o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu (obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).


V souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku správně zabýval otázkou, zda žalobcem požadovaná odpověď je v souladu s ustanovením § 10 odst. 2 tiskového zákona, zejména zda se omezuje pouze na skutková tvrzení a dále, zda soud je vázán navrhovaným zněním odpovědi v žalobním návrhu jako celkem nebo zda může vyhovět žalobnímu návrhu pouze částečně. Se závěry jeho úvah se však dovolací soud neztotožňuje v plném rozsahu.


Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že


a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,


b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,


c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části,


d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.


Podstatou právního prostředku odpovědi je uvést uveřejněné skutkové tvrzení


na pravou míru vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou osobou. Dotčená osoba může vlastními slovy vyložit celý skutkový děj, upřesnit některé skutečnosti, které chce, protože je považuje ze svého hlediska za důležité, popř. je doplnit, a tak veřejnosti nabídnout vlastní verzi uveřejněného sdělení (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, a.s., 2004, str. 359).


Bylo uvedeno, že soud prvního stupně dovodil, že z navrhované odpovědi vyplývá pouze nespokojenost žalobce s tvrzením obsaženým v předmětných článcích, a proto žalobě nelze vyhovět. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že z navrhovaného znění odpovědi je jednoznačně zřejmé skutkové tvrzení obsažené v předmětných článcích (jiná sexuální orientace žalobce) a navržená odpověď současně toto tvrzení uvádí na pravou míru, když je označuje za nepravdivé . Dovolací soud je ovšem přesvědčen, že je nutno důsledně vycházet ze zákonného požadavku, podle něhož úkolem požadované odpovědi je vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou osobou uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. V posuzovaném případě tomu tak není (a to ani zčásti). Z odvolacím soudem akceptované znění pasáže odpovědi, jejímž úkolem by zřejmě mělo být právě dotčené skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí žalobce, uvést na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit, v zásadě jako určující vyplývá sdělení, že žalobce projevuje nespokojenost s dotčenými uveřejněnými informacemi (resp. s nimi nesouhlasí). Ačkoliv je pokládá za nepravdivé (z čehož vyšel odvolací soud), nikterak je tato odpověď nekonkretizuje tak, aby byl splněn předpoklad, že tak veřejnosti nabídne vlastní verzi uveřejněného sdělení, čímž by sám uvedl dotčená skutková tvrzení


na pravou míru, resp. neúplné či tak pravdu zkreslující tvrzení doplnil nebo zpřesnil. Tato okolnost v zásadně problematizuje možnost, aby předmětné žalobě na uveřejnění odpovědi bylo v uplatněném znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona. Potud se proto dovolací soud neztotožňuje s faktickým závěrem odvolacího soudu, že uvedené znění odpovědi bylo žalobcem uplatněno opodstatněně.


Protože vzhledem k popsaným skutečnostem tedy nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto, včetně souvisejících výroků


o nákladech řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).


K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).


Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí


o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 17. prosince 2009


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu