30 Cdo 2734/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/98Sb., § 118a o. s. ř., § 196a předpisu č. 513/1991Sb.




30 Cdo 2734/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně Calypso leather s. r. o. , identifikační číslo osoby 280 03 110, se sídlem v Praze 2, V Tůních 1356/13, zastoupené Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 52, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 730 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 187/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 30 Co 321/2015 - 338, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 30 Co 321/2015-338, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 10 C 187/2013-244, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uhradit jí částku ve výši 2 730 000 Kč spolu se 7,05 % úrokem z prodlení ročně ode dne 23. 2. 2013 do zaplacení. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Uvedená částka byla žalobkyní tvrzená škoda vzniklá v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem JUDr. Miroslavy Szabové, notářky se sídlem v Domažlicích, Kostelní 171 (dále jen notářka ).
Žalobkyně jako kupující uzavřela kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti s obchodní společností Asociace nezávislých likvidátorů, s. r. o. (dále jen jako Asociace ) jako prodávajícím, a to formou notářského zápisu, který připravovala notářka. Za žalobkyni i Asociaci vystupoval jako jednatel P. V. Smlouva byla uzavřena dne 25. 2. 2010. Platnost smlouvy byla napadena v několika soudních řízeních. Dne 29. 12. 2011 byl zjištěn úpadek Asociace (Krajský soud v Plzni, sp. zn. KSPL 20 INS 20380/2011) a dne 11. 1. 2012 podal insolvenční správce Asociace odpůrčí žalobu, jíž se domáhal určení absolutní neplatnosti shora uvedené smlouvy o převodu nemovitosti z důvodu porušení § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obch. zák. ). Nemovitost zapsal insolvenční správce do majetkové podstaty úpadce Asociace, načež se žalobkyně přihlásila se svou pohledávkou na vydání bezdůvodného obohacení ve výši kupní ceny nemovitosti do insolvenčního řízení, pokud je smlouva absolutně neplatná. Zároveň podala žalobkyně žalobu na vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty úpadce Asociace. Pravděpodobnost uspokojení pohledávky z insolvenčního řízení považuje žalobkyně za velmi nízkou. Žalobkyně spatřuje nesprávný úřední postup notářky ve skutečnosti, že notářka nepoučila účastníky smlouvy o nebezpečí neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem. V důsledku pochybení notářky uhradila žalobkyně kupní cenu ve výši žalované částky (2 730 000 Kč) na základě absolutně neplatné smlouvy. Jelikož má žalobkyně za to, že její pohledávka nebude v rámci insolvenčního řízení uspokojena, vznikla jí škoda v uvedené výši.
Soud prvního stupně posoudil skutkový stav tak, že se notářka dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), neboť notářka sepsala formou notářského zápisu kupní smlouvu, která byla následně shledána absolutně neplatnou (Krajský soud v Plzni, sp. zn. 139 ICM 773/2012) pro rozpor se zákonem, jelikož obecná cena převáděné nemovitosti nebyla zjištěna znalcem jmenovaným soudem a uzavření smlouvy nepředcházel souhlas valné hromady kupujícího (§ 196a Obch. zák.). Soud se dále zabýval otázkou, zda žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem notářky tvrzená škoda a dospěl k závěru, že nikoli, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že kupní cena za nemovitost nebyla prodávající Asociaci uhrazena, nemohl tak vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud tedy žalobkyni vznikla nějaká škoda, stalo se tak v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním jejího vlastního jednatele, P. V., čímž byla přetržena příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem notářky a vznikem škody žalobkyni. Žalobkyně pak byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody vůči skutečnému škůdci, svému jednateli, žaloba byla proto také shledána předčasnou.
K odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I), výrokem II a III pak uložil žalobkyni úhradu nákladů žalované v řízení nalézacím i odvolacím.
Rozsudek byl založen na změně právního názoru odvolacího soudu, poněvadž odvolací soud došel k závěru, že se zde nejedná o nesprávný úřední postup notářky. Na podkladě vývoje judikatury Nejvyššího soudu (zejména s odkazem na rozsudek velkého senátu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2012), odvolací soud uvedl, že s ohledem na pozdější znalecký posudek na cenu převáděné nemovitosti (uplatněný v řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty úpadce Asociace), který došel k ceně téměř shodné, jaká byla v napadené kupní smlouvě, není absence znaleckého posudku v době sepisu kupní smlouvy ve formě notářského zápisu příčinou její neplatnosti. Notářka tudíž nepochybila, nepoučila-li P. V., že pro nedostatek posudku znalce jmenovaného soudem je (může být) kupní smlouva neplatná.
Dále vzhledem k ustálené judikatuře k ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., které předepisuje souhlas valné hromady s uzavřením smlouvy, dovodil, že je postačující taktéž souhlas následný. Nedostatek takového souhlasu nezpůsobuje neplatnost smlouvy, ale její neúčinnost, přičemž neúčinnou kupní smlouvou nemůže dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003). Městský soud proto uzavřel, že kupní smlouva není neplatná, ale pouze neúčinná, což bylo způsobeno nedostatkem následného (či předchozího) schválení valnou hromadou žalobkyně jako nabyvatelky nemovitostí, neboť k nabytí došlo do tří let od jejího vzniku. Ani v tomto směru neshledal odvolací soud pochybení notářky, neboť (jak bylo výše řečeno), nebyl dle § 196a obch. zák. nutný souhlas valné hromady předchozí, ale postačoval i souhlas následný. Odvolací soud zhodnotil, že poučovací povinnost popisovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2217/2009, není při sepisu kupní smlouvy bezbřehá a abstraktně obecná. Notář je povinen poskytnout pouze konkrétní poučení ve vztahu ke konkrétnímu úkonu tak, aby účastníci pochopili, co je obsahem úkonu a jaké jsou důsledky takového úkonu. Notář není povinen účastníky poučovat o různých důvodech, proto které by mohla být kupní smlouva neplatná, není-li tento důvod neplatnosti zřejmý přímo z uzavírané smlouvy. Protože nebyla smlouva neplatná, nebyla dána povinnost notářky P. V. v tomto směru poučovat. Jednatel P. V. je subjektem, který má primárně jednat tak, aby bylo uvedené ustanovení dodrženo a na možnost konfliktu zájmů podle § 196a obch. zák. notářku neupozornil. Nebyl tedy shledán první z předpokladů odpovědnosti státu podle Odpšk, tedy nesprávný úřední postup.
Odvolací soud dále uvedl, že zde není dána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Příčinnou, pro kterou nedošlo k převodu nemovitosti, čímž vznikla škoda spočívající v zaplacení kupní ceny, byl nedostatek schválení kupní smlouvy valnou hromadou podle § 196a obch. zák. a je povinností jednatele společnosti, aby valnou hromadu svolal. I kdyby byl dán nesprávný úřední postup notářky v tom, že nepoučila jednatele o tom, že je třeba následného schválení úkonu valnou hromadou, je příčinná souvislost přerušena konkrétním jednáním či opomenutím jednatele. Je totiž pouhou hypotézou, že by P. V. na základě poučení valnou hromadu skutečně svolal. V tom směru nelze přehlédnout vyjádření P. V. učiněné před soudem, že mohli dodatečně úkon na valné hromadě schválit, ale neučinili tak. Neúčinnost kupní smlouvy tak není způsobena jednáním notářky, ale byla způsobena neschválením úkonu valnou hromadou.
Odvolací soud uzavřel, že považuje žalobu za předčasnou a upozorňuje na zásadu, že stát je tzv. posledním dlužníkem. Soud zdůraznil, že je povinností jednatele vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, což v tomto případě znamenalo zajistit předchozí či následný souhlas valné hromady s kupní smlouvou. Jednatel se této povinnosti nemůže zprostit tím, že kupní smlouva je sepsána notářem, popř. advokátem. Jednatel žalobkyně P. V. tak porušil svou povinnost vykonávat funkci jednatele s péčí řádného hospodáře, neboť nezajistil schválení kupní smlouvy valnou hromadou, a je tak dána jeho odpovědnost za tvrzenou škodu vzniklou tím, že žalobkyně zaplatila kupní cenu, aniž by došlo k převodu nemovitosti a nemůže se proti prodávající domoci vrácení kupní ceny. Žalobkyně má proto právo primárně žádat náhradu škody po svém jednateli. O takovém postupu žalobkyně nebylo v řízení ničeho tvrzeno ani dokazováno.
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu a uvádí, že je založen na nesprávném právním posouzení. Napadené rozhodnutí dle tvrzení žalobkyně závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2217/2009.
Žalobkyně uvádí, že se notářka omezila pouze na zachycení obsahu projevu vůle, aniž by její postup spočíval v objektivní právní pomoci žalobkyni tak, aby jí zamýšlený úkon odpovídal obecně závazným právním předpisům a aby nebyl zpochybnitelný po stránce formální ani hmotněprávní. Jelikož informace nutné pro zhodnocení aplikovatelnosti § 196a obch. zák. byly bez obtíží zjistitelné z veřejných rejstříků a smlouvu připravenou notářkou podepisovala za oba účastníky tatáž fyzická osoba, došlo ze strany notářky k nesprávnému úřednímu postupu, pokud z kanceláře notářky odešla fyzická osoba se smlouvou notářkou připravenou, avšak v nevědomí o její neúčinnosti a bez poučení o krocích nutných, aby účinnosti nabyla. Opačný stav by byl v rozporu se zásadami soukromého práva, ale též zásadami právního státu a citovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Dále žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu týkající se přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem notářky a vzniklou škodou. Tato úvaha jde dle názoru žalobkyně zcela nesprávná, neboť nelze, byť hypoteticky, uvažovat o tom, že by osoba mající vůli zakoupit nemovitost v hodnotě 2 730 000 Kč neučinila všechny kroky nutné k tomu, aby byl daný právní úkon účinný.
Následně žalobkyně namítá procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu posouzení otázky nesprávného úředního postupu než soud nalézací. Takovým postupem se odvolací soud opět odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou žalobkyně příkladmo uvádí. Taktéž namítá, že tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod. Dále žalobkyně tvrdí, že se odvolací soud odkazoval na důkazy, aniž by je provedl, čímž se měl odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Žalobkyně s ohledem na shora uvedené navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolací soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že judikát uváděný žalovanou pro podporu jejího tvrzení o nesprávném úředním postupu notářky je pro daný případ nepřiléhavý, jelikož smyslem jeho právní věty je stanovení odpovědnosti notáře za právní bezvadnost obsahu a formulace projevu vůle účastníků, nikoli naplnění dalších podmínek, které by mohly mít vliv na platnost či účinnost právní skutečnosti založené notářským zápisem. Odpovědnost notáře je spojena pouze s právní a věcnou bezvadností obsahu notářského zápisu, tedy notář odpovídá za to, že projevená vůle stran bude notářským zápisem sepsána tak, že vznikne listina způsobilá založit očekávané právní účinky. Pokud jsou účinky závislé ještě na dalších podmínkách, které však nejsou ze sepsaného projevu vůle přímo zřejmé, nelze po notáři požadovat, aby účastníky poučoval o jejich existenci a vlivu na účinnost či platnost smlouvy, zvláště pak pokud právní postavení účastníka samo o sobě zakládá legitimní očekávání jeho vědomosti o takových podmínkách.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné a taktéž důvodné, neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména v otázce posouzení nesprávného úředního postupu notářky a v posouzení příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem notářky.
Podle § 1 OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle OdpŠk nelze zprostit.
Ve smyslu § 4 OdpŠk se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.
Ustanovení § 13 OdpŠk upravuje otázku nesprávného úředního postupu tak, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
Podle § 196a obch. zák. ve znění účinném ke dni 25. 2. 2010, kdy byl sepsán notářský zápis, může společnost uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odst. 1). Podle odstavce druhého platí, že pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou. Odstavec třetí upravuje podmínky pro situaci, kdy společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty. Tehdy musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3 obch. zák.. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.
Podle čtvrtého odstavce § 196a obch. zák. platí, že ustanovení odstavce 3 se nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku a na nabytí nebo zcizení z podnětu nebo pod dozorem nebo dohledem státního orgánu nebo na nabytí nebo zcizení na českém nebo zahraničním regulovaném trhu či v českém nebo zahraničním mnohostranném obchodním systému. Ustanovení odstavce 1 o souhlasu valné hromady se vztahuje obdobně i na bezúplatný převod majetku na akcionáře. Ustanovení odstavců 1 až 3 se vztahují i na převzetí ručení (odst. 5).
Žalobkyně v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2217/2009. Odvolací soud na základě interpretace uvedeného rozhodnutí dovodil, že se notářka nedopustila nesprávného úředního postupu, jelikož, i kdyby notářka nepoučila P. V. o nutnosti zajištění znaleckého posudku pro posouzení ceny převáděné nemovitosti znalcem jmenovaným soudem, byl tento nedostatek zhojen tím, že cena nemovitosti byla dohodou smluvních stran stanovena v částce v daném místě a čase obvyklé (jak bylo v řízení prokázáno), tudíž smlouva nebyla z tohoto důvodu neplatná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, 31 Cdo 3986/2009). Tento závěr odvolacího soudu, který směřuje k nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním notářky a žalobci tvrzenou škodou, je nutno považovat za správný, neboť absence zohlednění tvorby stanovení kupní ceny žalobci škodu nezpůsobila, na čemž nic nemění ani výsledky soudního řízení o neplatnosti převodu nemovitosti, jichž bylo dosaženo zjevně až po rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 ve věci sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, a bylo tak na žalobkyni, aby jich při své ochraně práva v příslušném soudním řízení využila. Závěr odvolacího soudu vyjadřující a naznačující takové řešení důvod dovolání nezakládá.
Avšak závěr, že se do hodnocení postupu notářky jako správného se nemohlo promítnout nerespektování požadavku § 196a odst. 3 obch. zák. o nutnosti předchozího schválení převodu valnou hromadou, jelikož tento nedostatek způsoboval pouze neúčinnost smlouvy a jelikož postačoval i následný souhlas valné hromady, již těžko z hlediska správnosti může obstát.
S poukazem na neopominutelnou úlohu teleologické výkladové metody Ústavní soud ve svém nálezu z 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, dovodil, že současná obecná tendence, spočívající v přenášení množství pravomocí spadajících do výkonu veřejné moci na subjekty nestátního charakteru, nemůže být důvodem pro to, aby se stát zcela zbavoval objektivní odpovědnosti za jejich činnost, nebo aby skutečnost, že určitou činnost vykonával nestátní subjekt, vedla k nějakému jinému, tj. mírnějšímu výkladu odpovědnosti státu, případně institutů vážících se k odpovědnosti, v daném případě výkladu pojmu nesprávný úřední postup. I při výkladu povinností, které jsou na určitou osobu při výkonu veřejné moci uvaleny, resp. realizaci činností, které na ni byly státem převedeny, je třeba sledovat účel práva na náhradu škody a reflektovat skutečnost, že jde o odpovědnost objektivní, tj. za výsledek nikoliv zavinění. Tyto povinnosti je pak třeba vykládat extenzivně, neboť jde rovněž o otázku ochrany důvěry občanů v právo a instituce veřejné moci. To platí i pro výkon notářství, resp. pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech, které lze chápat jako "specifickou právní činnost notáře vykonávanou v rámci svobodného povolání, avšak pouze státem pověřenými osobami a na základě jím svěřených pravomocí, jejímž předmětem je poskytování právních služeb, a to zákonem předepsanou formou, v zákonem vymezených oblastech právních vztahů a za úplatu" (Bílek, P., Drápal, L., Jindřich, M., Wawerka, K.: Notářský řád a řízení o dědictví. 3. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 5). Dle ust. § 6 notářského řádu jsou notářské zápisy, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně notářským řádem (§ 63), veřejnými listinami, u nichž se uplatňuje presumpce jejich správnosti. Ostatně tato skutečnost je nepochybně stěžejním důvodem, proč se účastníci právních vztahů obracejí na notáře. V tomto se sepisování právních úkonů notářem ve formě notářských zápisů liší od stejné činnosti realizované advokáty. Účastníci právních vztahů skrze notářský zápis hledají vyšší právní jistotu o věcné správnosti a souladu s právem, pokud jde o uzavírané právní úkony. Účelem sepisování právních úkonů ve formě notářských zápisů tak je především procesní prevence a právní jistota účastníků právního úkonu, když notářský zápis o něm je jako veřejná listina po formální a hmotněprávní stránce jen velice obtížně zpochybnitelný (viz ust. § 134 o. s. ř.).
Podle již citovaného rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2217/2009 Nejvyššího soudu vkládá notář do vytvářeného dokumentu své právní znalosti a projevům vůle účastníků dává písemnou podobu, která odpovídá právnickému vyjádření. Obě strany notář shodně poučí a vyloží jim důsledky právního úkonu, který hodlají učinit, a bude je vést k úkonům, které nejsou v rozporu se zákonem. Notář by měl v zájmu prosazení principu prevence upozornit účastníky na případné budoucí spory, které by mohly z právního úkonu vyplynout, a navrhne účastníkům takové řešení, jež by hrozbu budoucích sporů minimalizovalo (viz Mokrý, A., Jindřich, M., Wawerka, K., Notářský řád a předpisy související. Praha: Linde 1994, s. 66 a násl.).
K tomu lze doplnit též odkaz na pozdější vydání komentář ke § 57 notářského řádu (viz Petr Bílek, Ljubomír Drápal, Miloslav Jindřich, Karel Wawerka Notářský řád a řízení o dědictví, 4. vydání. Praha, C. H. Beck: 2010, s. 220 -221), dle nějž za nesprávný úřední postup je třeba považovat jakékoli pochybení notáře při výkonu této notářské činnosti vedoucí ke vzniku škody, a nikoli jen pochybení formální. O nesprávný úřední postup půjde například i tehdy, jestliže při sepisování kupní smlouvy notář řádně nepoučil obě strany smlouvy o důsledcích jejich úkonů a o možnostech řešení nastalých problémů smlouvy... Pokud by tomu tak nebylo, úloha notáře v procesní prevenci a její garance státem by byly pouhou proklamací.... Poučovací povinnost notáře ... není v notářském řádu výslovně upravena. Poskytování právních porad podle § 3 odst. 1 písm. a) notářského řádu je pouze fakultativní a tato další činnost je míněna jako činnost nad rámec poučovací povinnosti, která je zahrnuta v samotném úkonu v činnosti podle § 2. Zvláště nyní, je-li v zákoně stanovena výslovně povinnost notáře vykonávat notářství nestranně, je odpovědnost v tomto smyslu zřejmá. Je nepochybné, že poučovací povinnost je předpokládána a že v případě sepisování veřejných listin o právním úkonu je zahrnuta v samotném notářském úkonu... Lze konstatovat, že zvláštním zákonem stát garantuje výkon některých svých pravomocí přenesených na notáře a tím posiluje význam notářské činnosti. To, že stát odpovídá za škodu způsobenou notářem při sepisování veřejných listin o právních úkonech, by mělo vést k tomu, že notářskými zápisy budou ve větší míře sepisovány nejen písemné právní úkony, pro které je tato forma obligatorně stanovena, ale i jiné právní úkony, zejména pak smlouvy o převodech nemovitostí, zástavní smlouvy, smlouvy o úvěru, smlouvy o převodech obchodních podílů, zakladatelské dokumenty jiných než kapitálových obchodních společností atd., což ve svých důsledcích povede k prevenci a menšímu počtu soudních sporů, a tedy k jistotě právních vztahů. Účastníky smluv by tak mělo vést k formě notářského zápisu jejich smlouvy nejen řádné nestranné poučení o jejich úkonu a výhody veřejné listiny z hlediska důkazního břemene a možnosti její vykonatelnosti, ale navíc i jistota, že při případném vzniku škody způsobené pochybením notáře jim bude uhrazena plná výše takto způsobené škody bez ohledu na rozsah majetku notáře a výši jeho odpovědnostního pojištění.
Podle § 53 notářského řádu je notář povinen odmítnout úkon, jestliže ten odporuje zákonům nebo dalším obecně závazným předpisům.
Z uvedených nároků na obsah činnosti notáře při sepisování veřejných listin a za přihlédnutí k tomu, že je to stát, kdo za škodu při takové činnosti odpovídá, Nejvyšší soud dovozuje, že by notář neměl formou notářského zápisu sepsat bez dalšího úkon, k jehož platnosti nebo účinnosti stanoví hmotné právo určité, zřetelně zákonné podmínky. I z kontextu dosavadní judikatury Nejvyššího soudu je zjevné, že by měl účastníky smlouvy, která má tvořit obsah notářského zápisu upozornit na očividná rizika platnosti nebo účinnosti takové smlouvy. Nejvyšší soud daný případ posuzuje podle znění notářského řádu účinného do 31. 12. 2013; dosažený závěr je jen posilován změnami notářského řádu v důsledku jeho novely provedené s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, k čemuž lze odkázat na § 70 a 70a od 1. 1. 2014 účinného znění notářského řádu.
Pro případ, že takový postup naplní, a účastníci smlouvy přesto trvají na sepisu notářského zápisu, jenž by nepředstavoval naplnění smyslu podílu notáře na výkonu veřejné moci, nabízí notářský řád možnost odmítnutí úkonu. K tomu viz v literatuře Bureš, Jan. Odmítnutí úkonu, odpovědnost notáře. Ad Notam. 2013, č. 4, s. 18-21, kde uvedeno: Odmítnutí úkonu a odstoupení od smlouvy by ze strany notáře mělo být až tou nejzazší variantou (pokud je samozřejmě odmítnutí či odstoupení na úvaze notáře). Primárně by notář měl žadatele o provedení úkonu poučit, jak postupovat (samozřejmě za předpokladu, že to je reálně možné), aby k odmítnutí úkonu dojít nemuselo. Pokud je úkon přesto odmítnut nebo notář odstoupí od smlouvy o provedení úkonu, měl by mít klient možnost seznámit se s důvody, které k tomu notáře vedly. Zákon notáři ukládá, aby o odmítnutí úkonu či odstoupení od smlouvy učinil záznam ve spise, a to spolu s uvedením důvodů odmítnutí nebo odstoupení. Pakliže o to klient nebo žadatel požádá, je notář povinen sdělit mu tyto důvody písemně. Žadatel nebo klient, jehož žádost o provedení úkonu byla odmítnuta, či v jehož případě notář odstoupil od smlouvy o provedení úkonu, kterou s ním uzavřel, a který není s tímto jednáním notáře spokojen, je oprávněn obrátit se stížností na příslušnou notářskou komoru.
Nejvyšší soud souhlasí s odvolacím soudem, že poučovací povinnost notáře není bezbřehá a abstraktně obecná. Není však přípustné dojít ani k opačnému extrému. Notář jako osoba právně vzdělaná a erudovaná je povinen s očekávatelnou a běžnou obezřetností a profesní zkušeností zhodnotit právní úkon, jehož písemné zachycení je po něm žádáno s ohledem na dostupné informace. Notář sám ovšem aktivně nevyhledává a neprověřuje informace. Avšak v projednávaném případu byla možnost aplikace a podmínek § 196a obch. zák. zřejmá. Jedním z podkladů pro přípravu textu kupní smlouvy, resp. notářského zápisu, musely být výpisy z obchodního rejstříku týkající se obou dotčených obchodních společností, ze kterých jasně vyplývala majetková a osobní propojenost obou účastníků kupní smlouvy, stejně tak délka jejich existence. Dalším vodítkem mohla být skutečnost, že ji za oba účastníky smlouvy podepisovala tatáž fyzická osoba v pozici jednatele jednotlivých obchodních společností.
Pokud by tedy notářka nepoučila P. V., jako jednatele obou společností, o obsahu § 196a obch. zák. a důsledcích nesplnění požadavků uvedeného ustanovení, došlo by z její strany k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk. Je následně na rozhodnutí poučených osob, zda se dle doporučení a informací podaných notářem budou řídit a stanou se případně nositeli odpovědnosti za důsledky nesplnění požadavků zákona, o kterých byly notářem informovány. Neúčinnost smlouvy v tomto případě měla přitom totožné důsledky jako její neplatnost.
Lze proto shrnout, že je nesprávným úředním postupem, pokud notář připraví smlouvu, u které existuje nebezpečí neúčinnosti právního úkonu/jednání či dokonce jeho neplatnosti, a zároveň nepoučí účastníky smlouvy o krocích, které je nezbytné učinit, aby byly vady odstraněny (jak bylo obdobně uvedeno v citovaném judikátu Nejvyššího soudu: vést je k úkonům, které nejsou v rozporu s právními předpisy , působení notáře při vyhotovení notářského zápisu neomezuje jen na dodržení formálních náležitostí a na zachycení obsahu projevu vůle, nýbrž i na objektivní právní pomoc účastníkům tak, aby jimi zamýšlené úkony odpovídaly obecně závazným právním předpisům a aby nebyly zpochybnitelné po stránce formální ani hmotněprávní . ). Absencí takového poučení by došlo k významnému oslabení daného právního úkonu. Lze jen doporučit, aby upozornění na potřebu veškerých dalších právních jednání, která jsou k platnosti/účinnosti právního úkonu nezbytná, byla součástí zápisu podepsaného osobou, jež byla poučena.
Soud druhého stupně taktéž pochybil v naznačeném a podpůrném hodnocení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem notářky a tvrzenou škodou. Odvolací soud uvedl, že i kdyby byl dán nesprávný úřední postup notářky tím, že nepoučila jednatele společností o tom, že je třeba následného schválení úkonu valnou hromadou ve smyslu § 196a odst. 3 obch. zák., je příčinná souvislost přerušena konkrétním jednáním či opomenutím jednatele, resp. valné hromady. Odvolací soud pak uzavřel, že je pouhou hypotézou, že by po poučení notářkou zajistil P. V. následný souhlas s nákupem nemovitosti valnou hromadou zejména s ohledem na jeho výpověď při ústním jednání před odvolacím soudem, tedy neúčinnost kupní smlouvy byla způsobena neschválením úkonu na valné hromadě, nikoli jednáním či opomenutím notářky.
Nejvyšší soud však nemůže přisvědčit takové konstrukci hodnocení příčinné souvislosti. Jak odvolací soud uvádí, je pouhou hypotézou, že by jednatel společností svolal valnou hromadu, která by nákup nemovitosti schválila. Stejně tak je ale pouhou hypotézou, že by takový krok P. V. neučinil, zejména pokud by byl notářkou poučen o závažných důsledcích, ke kterým by jeho opomenutí vedlo. Odvolací soud se mimo jiné opřel o vyjádření jednatele při ústním jednání. Závěr odvolacího soudu z tohoto vyjádření však nemá oporu ve vyjádření P. V., jak vyplývá ze záznamu z jednání, neboť dezinterpretuje jeho formulaci. P. V. totiž k dotazu předsedkyně senátu uvedl (čas 30:18): Upřímně Vám řeknu, kdybychom chtěli, tak si tu valnou hromadu vymyslíme, ale to my neděláme takové věci.
Došlo tudíž k záměně příčiny a následku. Pokud by nebylo absence poučení notářkou o aktuálně přítomných vadách notářského zápisu kupní smlouvy a o prostředcích, jak tyto vady zhojit, měl by jednatel obou smluvních stran kupní smlouvy příležitost podle poučení jednat (či nikoli a nést pak celou odpovědnost za možnou vzniklou škodu). V této věci však z dosavadních skutkových závěrů nevyplývá, zda k takovému poučení skutečně došlo či nikoli (žalobkyně tvrdí, že poučení nebylo dáno, žalovaná toto tvrzení nerozporovala, když v jediném vyjádření týkající se skutkového děje při sepisu kupní smlouvy notářkou na č. l. 73 bez navrženého důkazu tvrdí, že notářka poučila o nutnosti znaleckého posudku k určení ceny nemovitosti). Z tohoto skutkového stavu je předčasné činit závěry o existenci předpokladu příčinné souvislosti mezi případným nesprávným úředním postupem, došlo-li k němu, a následkem projevujícím se uzavřením neúčinné smlouvy a tím, jak vznik škody tvrdí žalobce, k čemuž odvolací soud, na rozdíl od soudu prvostupňového, žádné závěry nečiní.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, pokud uzavřel, že není možné, aby se jednatel zbavil své odpovědnosti plynoucí z této funkce (povinnost jednat s péčí řádného hospodáře) tím, že nechá smlouvu sepsat notářem či advokátem. Této povinnosti se jednatel, sám za sebe, jistě nezprostil, ale pokud se právě s ohledem na svou neznalost práva se obrátil na odborníka, jehož odpovědností bylo předkládaný úkol z právního hlediska zhodnotit a doporučit nejvhodnější postup, upozornit na možná úskalí ve formě nebezpečí neúčinnosti či neplatnosti smlouvy/úkonu atd., nelze tím vyloučit i odpovědnost státu za nesprávný úřední postup notáře.
Následné jednání či opomenutí jednatele, nebyl-li by postup notáře nesprávný, by bylo zajisté v přímé příčinné souvislosti a případně vzniklou škodou.
Bylo by však skutečností přičitatelnou ve prospěch jednatele, že s ohledem na svou neznalost práva vyhledal odbornou pomoc notářky, která však ve své pozici taktéž selhala a dopustila se tak nesprávného úředního postupu. Jednatel účastníků kupní smlouvy i notářka se tak stali solidárními škůdci, neboť k pochybení obou došlo souběžně (či v době blízce navazující) a byl tak vytvořen řetězec událostí, které byly s to vést ke vzniku tvrzené škody (odvolací soud nečinil závěry o tom, zda tu škoda je či nikoli). Nelze tudíž vyloučit, že vznikl řetěz událostí, který byl založen nepoučením notářky o dalších krocích nutných k zajištění bezvadnosti právního úkonu a pokračoval opominutím jednatele žalobkyně takové kroky učinit, jelikož byl nepoučen a sám neznalý problematiky. (blíže rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, a ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
V poměrech solidarity škůdců (viz § 438 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodné), je právem poškozeného subjektu vybrat si, zda bude žalovat oba/všechny škůdce či pouze některého z nich (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Každý ze škůdců odpovídá na základě jiných předpokladů a každý z nich se může na vzniku škody podílet v různé míře. Z těchto důvodů se taktéž nemůže Nejvyšší soud ztotožnit ani s právním názorem týkajícím se předčasnosti žaloby. Následné právo na regresní náhradu škody mezi solidárními škůdci tím není dotčeno.
Nejvyšší soud naproti tomu neshledává důvodnou námitku žalobkyně, že se jí nedostalo poučení podle § 118a o. s. ř., resp. že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, avšak z jiného důvodu, a to aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem. Toto tvrzení odporuje protokolu z jednání i jeho audiozáznamu. Předsedkyně senátu (ačkoli přímo neuvedla, že se jedná o poučení podle § 118a o. s. ř.) sdělila účastníkům, že odvolací soud změnil právní názor na předmět sporu a neshledává v jednání notářky nesprávný úřední postup. Odlišný právní názor byl účastníkům sdělen a stručně zdůvodněn, přičemž předsedkyně senátu tento postup soudu odůvodnila mimo jiné tím, aby nedošlo k vydání pro účastníky překvapivého rozhodnutí. Soud dal příležitost oběma stranám se ke změněnému právnímu posouzení vyjádřit a přednést svou argumentaci. Poté byl dán prostor závěrečným řečem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci. V rámci nového projednání soud znovu posoudí vznik všech předpokladů odpovědnosti státu za škodu, zejména tedy v intencích materiálního vedení sporu a s ohledem na rozložení břemene tvrzení a důkazního objasní skutkové okolnosti vzniku notářského zápisu, ověří, zda (případně v jaké výši) vznikla žalobkyni škoda a v jaké míře je dána příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím notářky a vzniklou škodou.
Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu