30 Cdo 2722/2012
Datum rozhodnutí: 31.10.2012
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák.




30 Cdo 2722/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. M. M., zastoupeného Mgr. Ivanou Palánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova 33, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 176/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č.j. 1 Co 329/2011-159, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č.j. 1 Co 329/2011-159, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č.j. 37 C 176/2010-117, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2011, č.j. 37 C 176/2010-117, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost se žalobci písemně omluvit za neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti k němuž mělo dojít tím, že byl v době od 18. ledna 2007 stíhán pro skutek, který byl kvalifikován jako trestný čin pokusu úvěrového podvodu podle ustanovení § 8 odst. 1 k ustanovení § 250b) odst. 1 4b) trestního zákona, příprava úvěrového podvodu podle ustanovení § 8 odst. 1 k ustanovení § 250b) odst. 1, 5 trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle ustanovení § 176 odst. 1 2b) trestního zákona, vše spácháno formou spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona a dále, že byl v této souvislosti nezákonně omezen na svobodě od 18. ledna 2007 do 16. srpna 2007 výkonem vazby. Zamítl též žalobu na zaplacení částky 3.000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy žalobci a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2012, č.j. 1 Co 329/2011-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Věc shodně se soudem prvního stupně posoudil podle ustanovení § 11 násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Poukázal mimo jiné na skutečnost, že o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem, což se datuje i na trestní řízení. Pokud nejsou v takovýchto případech překročeny zákonem stanovené meze, pak nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž práva na ochranu osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší, zvláštní veřejný zájem na odhalení trestné činnosti a postižení jejího pachatele. To však neplatí, pokud by při výkonu takovéhoto oprávnění došlo k případnému excesu. Přitom v pravomoci soudů v občanském soudním řízení není přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení. V daném řízení pak exces z činnosti orgánů činných v trestním řízení zjištěn nebyl.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 26. dubna 2012 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 25. června 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost proti měnícímu výroku I. dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání pak vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), že uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., tj. takto vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud se měl řádně zabývat odvolacími důvody uplatněnými žalobcem, a náležitě se též zabývat újmou, která žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla, stejně jako nezákonností celého trestního řízení, které bylo proti žalobci vedeno. Dále uvádí, že podle jeho názoru v řízení před soudem prvního stupně nebyly splněny podmínky řízení, když rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, protože nárok žalobce bylo možno uplatnit pouze v intencích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen OdpŠk ). Žalobce též vytýká, že soud neúplně zjistil skutečný stav věci, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Konečně poukazuje na to, že trestní řízení vedené proti žalobci bylo nezákonné, takže se nelze ztotožnit s úvahou soudů o tom, že se jednalo o zákonnou licenci. V případě žalobce (totiž) nebyly příslušné úkony prováděny v mezích zákona. Odvolací soud se pak řádně nezabýval újmou, která žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. celého trestního řízení, vznikla. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání tak vychází v úvaze o jeho přípustnosti z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012), které skutečně je v souzené věci naplněno. Napadený rozsudek je totiž nezbytné hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam při úvaze o vtahu nároků vyplývajících z ustanovení § 11 násl. obč. zák. a ze zákona č. 82/1998 Sb. (dále opět již jen OdpŠk), jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po té v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. přezkoumal dovoláním dotčený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku ve věci samé, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Bylo již uvedeno, že dovolání vychází zejména z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ustanovení § 31a OdpŠk v odst. 1 zakotvuje právo na přiměřené zadostiučinění v případě nemateriální újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a v odst. 2 stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování porušení práva, nebo ve formě finanční kompenzace, a uvádí obecná kritéria, od kterých se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku).
V této souvislosti je třeba konstatovat, že zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. Obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje, buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 2102/2010). Nelze přehlédnout, že zákon č. 82/1998 Sb. pak skutečně obsahuje zvláštní úpravu náhrady nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Na tuto okolnost proto měl být s přihlédnutím k ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. vzat zřetel v případě, pokud žalobce byť nominálně s odkazem na ustanovení § 11násl. obč. zák. - uplatnil nárok na morální i relutární satisfakci za tvrzený neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti, k němuž mělo dojít tím, že byl v době od 18. ledna 2007 stíhán pro skutek, který byl kvalifikován jako trestný čin pokusu úvěrového podvodu podle ustanovení § 8 odst. 1 k ustanovení § 250b) odst. 1 4b) trestního zákona, příprava úvěrového podvodu podle ustanovení § 8 odst. 1 k ustanovení § 250b) odst. 1,5 trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle ustanovení § 176 odst. 1 2b) trestního zákona, vše spácháno formou spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona a dále, že byl v této souvislosti nezákonně omezen na svobodě od 18. ledna 2007 do 16. srpna 2007 výkonem vazby. Soudy proto měly bedlivě vážit, zda obsah žaloby podřadit pod úpravu obč. zák. či OdpŠk. Ač tato okolnost byla v rozhodnutích obou stupňů naznačena, nebyla zhodnocena důsledně. I když skutková tvrzení obsažená v žalobě zcela zřejmě odpovídají úpravě obsažené v OdpŠk, byla věc soudy posuzována podle úpravy § 11násl. obč. zák.
Vzhledem k vyloženému dovolací soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i tento rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu