30 Cdo 272/2010
Datum rozhodnutí: 21.06.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 272/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 175.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 41/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2008, č. j. 10 C 41/2007 68, a Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, č.j. 17 Co 109/2009 86, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2008, č. j. 10 C 41/2007 68, se zastavuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, č.j. 17 Co 109/2009 86, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, č. j. 10 C 41/2007 68, zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 175.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 188/2001 bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podal k Okresnímu soudu v Jeseníku dne 9. 8. 2001 návrh na zahájení řízení, kterým se domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 32.250,- Kč s příslušenstvím. Současně s žalobou podal návrh na vydání předběžného opatření, který soud usnesením ze dne 14. 8. 2001 zamítl. Žalobce podal proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření odvolání, které vzal následně zpět. Dne 12. 12. 2001 byl spis vrácen soudu prvního stupně soudem odvolacím. Jednání ve věci bylo nařízeno až na 4. 3. 2003. Dne 20. 11. 2003 vynesl soud prvního stupně rozsudek, kterým žalobu zamítl. Žalobce podal proti rozsudku odvolání. Protože neuhradil soudní poplatek za odvolací řízení, byl k jeho úhradě vyzván dne 16. 2. 2004. Spis byl odvolacímu soudu předložen dne 18. 3. 2004 a rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen dne 26. 10. 2004. Žalobce ve věci podal dovolání. Z důvodu nezaplacení soudního poplatku soud prvního stupně dovolací řízení zastavil, poté došlo k zaplacení soudního poplatku, a proto soud své rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení zrušil. Dovolání žalobce bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dne 11. 7. 2007.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po zvážení kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup je dán, zároveň však dodal, že vzhledem k okolnostem případu se jeví jako dostačující konstatování porušení práva. Zjistil průtahy v řízení v jeho počáteční fázi, ovšem celkovou délku řízení hodnotil jako přiměřenou. Vzal do úvahy jednání žalobce v průběhu řízení, jenž opakovaně neplnil své poplatkové povinnosti, nedostavoval se k jednání, nepodával návrhy na určení lhůty. Věc nepovažoval za složitou. Řízení nebylo pro žalobce nijak zvlášť významné.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho závěrem právním. Zdůraznil, že žalobce k délce řízení přispěl sám tím, že neplnil svou poplatkovou povinnost, opakovaně žádal o odročení jednání, svou povinnost důkazní
a povinnost tvrzení plnil teprve až při jednání soudu. I odvolací soud shledal průtahy v řízení v období od 12. 12. 2001 do 4. 3. 2003. Konstatování porušení práva se mu však v posuzovaném případě jeví jako přiměřená forma zadostiučinění. Uvedl, že je nerozhodné, zda žalobce v řízení žádal či nežádal předsedu soudu o urychlení jednání. Při posouzení celkové délky řízení nepřihlížel k dovolacímu řízení, neboť Nejvyšší soud věcně nerozhodoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu, stejně jako vůči rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je zatíženo vadou (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Vytýká soudům, že posoudily význam řízení pro žalobce jako marginální, aniž by tento svůj závěr opřely o přezkoumatelné argumenty. Namítá rovněž nesprávné posouzení celkové délky řízení, když do něho soudy nezahrnuly řízení před soudem dovolacím. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda je nutné v českém právu aplikovat právní závěr Evropského soudu pro lidská práva týkající se stanovení základní částky odškodnění upravené jednotlivými kritérii. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobce výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pod bodem I. výroku tohoto rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolání je přípustné pro posouzení celkové délky řízení v situaci, kdy v původním řízení bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť danou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ). Uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě /dále jen Stanovisko /, které jsou stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Co se týče skončení řízení (což má význam i pro případnou aplikaci § 32 odst. 3, věty druhé OdpŠk), je obecně možno pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. Do celkové doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozené(ho) neúspěšné. Jestliže právní řád poskytuje účastníkům řízení určité procesní prostředky, prostřednictvím nichž se mohou domáhat nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje soudního (či jiného) řízení, je třeba řízení o těchto prostředcích zahrnovat do celkové doby řízení pro účely aplikace § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk (k tomu srov. kritérium obsažené v § 31a odst. 3 písm. a/ téhož zákona, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 a část III. bod 2. Stanoviska).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil celkovou délku řízení, od které se odvíjí úvaha o její přiměřenosti či nepřiměřenosti a tedy i o možném nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nesprávně, a proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 21. června 2011


JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu