30 Cdo 2717/2015
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 2717/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce P. F., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.985.600,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 88/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č.j. 39 Co 341/2014-202, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. dubna 2014, č.j. 27 C 88/2008-162, doplněným usnesením ze dne 30. dubna 2014, č.j. 27 C 88/2008-168, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 120.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal zaplacení částky 1.865.000,- Kč, jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která žalobci vznikla v důsledku nezákonné vazby od 28.července 1956 do 30.srpna 1956 a následným zadržováním v psychiatrické léčebně do 10.září 1956 a znovu od 11.září 1956 do 13.prosince 1956; rozhodl též o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č.j. 39 Co 341/2014-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Žalobce byl ve vazbě v souvislosti s trestným činem pokusu o opuštění republiky a dále byl v psychiatrické léčebně. Pravomocnými soudními rozhodnutími byla vyslovena jeho účast na rehabilitaci. Celkem byl nezákonně omezen na svobodě 218 dní. Je proto třeba poskytnout mu přiměřené zadostiučinění v penězích. S ohledem na povahu trestní věci, dobu, po kterou byl žalobce zbaven osobní svobody a na dobu, která od zbavení osobní svobody do současnosti uplynula, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že částka 120.000,- Kč, tj. přibližně 550,- Kč denně, je přiměřená výše zjištěným okolnostem případu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 25. února 2015, s odvoláním na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) dovolání z důvodu, že existuje otázka zásadního právního významu, která nebyla dosud dovolacím soudem dostatečně vyřešena. Tato otázka podle dovolatele zní, v jaké výši má osoba nezákonně vězněná nárok na náhradu nemateriální újmy za nezákonné věznění a související příkoří (např. mučení, násilný pobyt v psychiatrické léčebně apod.) .
Poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, kde je jako orientační rozmezí uvedeno 500,- Kč až 1.500,- Kč za den nezákonné vazby. Domnívá se jednak, že částka odškodnění by měla být podstatně vyšší než 550,- Kč za den a dále, že citované stanovisko Nejvyššího soudu jeho případ neřeší, neboť se nezabývá otázkou mučení ani násilného pobytu (včetně násilných metod údajného léčení) v psychiatrické léčebně. Připomíná také jiné rozsudky, jimiž ve srovnatelných případech bylo přiznáno podstatně víc.
Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně doplňujícího usnesení a věc aby vrátil zpět k novému projednání Městskému soudu v Praze.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z obsahu dovolání žalobce vyplývá, že nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění v penězích.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012, (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud sjednotil právní praxi v otázce poskytování náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním s těmito závěry. 1) Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. 2) Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby .
Rozsudkem ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2012, Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil obdobně závěry pro stanovení náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění se dovolací soud výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy řečeno, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Odvolací soud převzal skutkové a z nich vyvozené právní závěry soudu prvního stupně a shodně s ním stanovil i přiměřenou výši peněžitého zadostiučinění. Dovolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování ohledně všech právně významných kritérií dle shora citované judikatury.
Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení a je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit a dovolatelem nastíněná otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř.
Protože tedy dovolací soud neshledal, že by na základě dovolatelem vymezených předpokladů přípustnosti dovolání došlo k založení přípustnosti i v této věci, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu