30 Cdo 2711/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2711/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce I. Z., proti žalované obchodní společnosti R. P., zastoupené advokátem, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 131/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

15. února 2005, č.j. 1 Co 304/2004-150, takto:



Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2005, č.j. 1 Co 304/2004-150, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2004, č.j. 34 C 131/2003-131, výrokem I. uznal žalovanou povinnou uveřejnit v prvém čísle celostátně distribuovaného týdeníku R. připravovaném po právní moci tohoto rozsudku tiskovou odpověď: Tisková odpověď k článku Klausův přítel v hledáčku BIS ze dne 15. září 2003: Není pravdou, že miliarda, kterou poslala IPB na rozjezd N., byla rozdělena i mezi Z. firmy a přes ně byla financována N. I. Z. Výrokem II. pak zamítl žalobu, aby odpověď uvedená ve výroku I. rozsudku obsahovala i následující věty: Není pravdou, že I. Z. je obchodním spolupracovníkem A. R. Není pravdou, že I. Z. začínal kariéru v drobných firmách pro A. R. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně po provedeném řízení dovodil, že v dané věci byly splněny formální předpoklady pro uveřejnění odpovědi podle zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (dále jen tiskový zákon ). Žalobu shledal důvodnou v případě tvrzení, že miliarda úvěru poskytnutá IPB na rozjezd N. byla rozdělena i mezi žalobcovy firmy, přes které byla financována N., jehož pravdivost nebyla v řízení prokázána. Naopak za nedůvodnou ji považoval u tvrzení

o obchodní spolupráci žalobce s panem R., vzhledem k tomu, že po určitou dobu žalobce působil se jmenovaným v téže firmě, což s odkazem na obchodní zákoník posoudil jako obchodní spolupráci. U poslední navržené věty odpovědi dovodil, že vzhledem k absenci slova pracujících , s nímž byla věta publikována, ztrácí odpověď smysl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2005, č.j. 1 Co 304/2004-150, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaný je povinen uveřejnit v odpovědi uložené mu v odstavci I výroku

i následující věty: Není pravdou, že I. Z. je obchodním spolupracovníkem A. R. Není pravdou, že I. Z. začínal kariéru v drobných firmách pro A. R. Konečně rozhodl

o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci (§ 10 odst. 1 věta první a odst. 2 tiskového zákona). Pravdivost tvrzení obsaženého v článku Klausův přítel v hledáčku BIS , uveřejněném v týdeníku R. dne 15. září 2003, že žalobce je obchodním spolupracovníkem A. R. , nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit z pouhé skutečnosti, že žalobce byl od 1.11.1995 do 31.5.2000 předsedou dozorčí rady společnosti G. K. V. a.s., později G. R. K. V. a.s., v němž byl po stejnou dobu členem představenstva A. R. Toto postavení v řídících orgánech společnosti není obchodní spoluprací ve smyslu společné obchodní činnosti nebo vzájemných obchodů za účelem získání zisku. V textu článku je uveden i údaj o společném působení žalobce s panem R.ve statutárních orgánech jedné společnosti, přičemž se uvádí spolu působili pět let a nikoli, že obchodně spolupracovali . Nadto vzhledem k užitému přítomnému času je obchodním spolupracovníkem je třeba uvést, že od doby, kdy žalobce a pan R. byli v řídících orgánech uvedené společnosti, uplynula doba delší tří let. Uvedené nepravdivé skutkové tvrzení, stejně jako další tvrzení, že žalobce začínal kariéru v drobných firmách pracujících pro R. , jehož pravdivost rovněž nebyla v řízení prokázána, jsou vzhledem k evidentní snaze spojit žalobce s osobou trestně stíhanou a sledovanou tajnými službami, objektivně způsobilé dotknout se cti a důstojnosti žalobce. Odvolací soud dále uvedl, že nesdílí závěr soudu prvního stupně, že absencí slova pracujících ve větě začínal kariéru v drobných firmách (pracujících) pro R. , ztrácí žalobcem navržená odpověď smysl.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno zástupci žalovaného dne

25. března 2005 a téhož dne nabylo právní moci.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 25. května 2005 včasné dovolání (doplněné podáním ze dne 25. srpna 2006), jehož přípustnost odvozuje

z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ).

Má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil výroky o obchodní spolupráci žalobce s A. R. a o tom, že tyto výroky se mohly dotknout žalobcovy cti. Žalovaný je přesvědčen, že k zásahu do práv na ochranu osobnosti žalobce nemohlo dojít zveřejněním pravdivé informace o kontaktech žalobce s osobou A. R. a o jeho obchodní spolupráci , neboť sama skutečnost, že se žalobce vyskytoval spolu s R.

ve statutárních orgánech stejných společností, opravňuje k tomuto závěru. Závěry autora článku o těchto kontaktech získané z veřejné listiny Obchodního rejstříku jsou podle názoru žalované strany zcela legitimní.

Pokud pak jde o druhou větu měnícího rozsudku odvolacího soudu, ztotožňuje se dovolatel zcela se závěry soudu prvního stupně o tom, že tisková oprava nepřichází

v úvahu z formálních důvodů.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil

a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

K dovolání se žalobce nevyjádřil.

Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.") ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné

(§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu zjištěny nebyly.

Dovolatelkou výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva

na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (§ 10 odst. 1 tiskového zákona).

Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§ 10 odst. 2 tiskového zákona).

Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu (obdobně srovnej důvodovou zprávu

k tiskovému zákonu).

V souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku správně zabýval otázkou, zda uveřejněný sporný text představuje dotčení cti, resp. důstojnosti žalobce, a dále zda žalobcem požadovaná odpověď logicky reaguje na konkrétní údaje, které byly uvedeny v článku, zda je jim přiměřená a ve své podstatě též tím, zda je uvádí

na pravou míru. Přes tuto skutečnost se však dovolací soud nemůže plně ztotožnit se závěry těchto úvah.

Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory

(a podávat informace) však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li publikovaný názor (podávaná informace) z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) je zásadně rovno právům, jež mají svůj základ v obsahu čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu některému z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).

V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného dotčení osobní cti, důstojnosti resp. dobré pověsti, a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, je zpravidla zásahem do osobnostních práv. Každé zveřejnění nepravdivého (resp. více či méně nepřesného) údaje nemusí však současně automaticky znamenat neoprávněný zásah proti cti, důstojnosti resp. dobré pověsti konkrétní osoby. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry fyzické osoby existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.

V souvislosti s šířením informací a názorů je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především

s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích

na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).

Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že

a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,

b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,

c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části,

d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

Důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem bylo především to, že pravdivost tvrzení článku Klausův přítel v hledáčku BIS , uveřejněném v týdeníku R. dne 15. září 2003, že žalobce je obchodním spolupracovníkem A. R. , nebylo možno dovodit z pouhé skutečnosti, že žalobce byl od 1.11.1995 do 31.5.2000 předsedou dozorčí rady společnosti G. K. V. a.s., později G. R. K. V. a.s., v němž byl

po stejnou dobu členem představenstva A. R. s tím, že toto postavení v řídících orgánech společnosti není obchodní spoluprací ve smyslu buď společné obchodní činnosti nebo vzájemných obchodů za účelem získání zisku. Přes tento závěr však odvolací soud dostatečně nevážil míru možného (resp. předpokládaného a umožňovaného) zjednodušení, resp. zkreslení podávaných informací tiskem. Je nepochybné, že účelem předmětného článku nebylo přesně vymezit a striktně klasifikovat právní podstatu tvrzené spolupráce žalobce a A. R. Přitom v řízení nebylo zpochybněno, že žalobce byl od 1.11.1995 do 31.5.2000 předsedou dozorčí rady společnosti G. K. V. a.s., později G. R. K. V. a.s., v němž byl po stejnou dobu členem představenstva A. R. (což bylo konstatováno i v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Tato skutečnost proto zpochybňuje odvolacím soudem učiněný závěr o tom, že předmětné tvrzení je třeba posuzovat jako nepravdivé a dotýkající se cti, resp. důstojnosti žalobce. Ostatně sám odvolací soud (byť s odkazem, že se nejednalo

o obchodní spolupráci) poukázal na to, že celkový kontext článku naznačoval společné působení žalobce a A. R. ve statutárních orgánech společnosti. Proto podle názoru dovolacího soudu nelze tvrzení (byť nepřesné, resp. zjednodušující) o obchodní spolupráci považovat za sdělení dotýkající se cti, resp. důstojnosti žalobce, které by odůvodňovalo požadovat v této souvislosti uveřejnění odpovědi.

Bylo uvedeno, že soud prvního stupně u poslední navržené věty odpovědi

(ve znění že není pravdou, že I. Z. začínal kariéru v drobných firmách pro A. R. ) dovodil, že vzhledem k absenci slova pracujících , s nímž byla věta publikována, ztrácí odpověď smysl. Dovolací soud je přesvědčen, že je nutno důsledně vycházet ze zákonného požadavku, podle něhož úkolem požadované odpovědi je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho však navržené znění odpovědi není schopno (např. pro logické nedostatky kompozice textu), nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona. Není přitom věcí soudu, aby neúplné nebo ne zcela logické znění odpovědi sám domýšlel, resp. jinak dotvářel. Potud se proto dovolací soud neztotožňuje s faktickým závěrem odvolacího soudu, že uvedená věta odpovědi byla žalobcem uplatněna důvodně.

Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) nezbylo, než jej proto, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2007

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu