30 Cdo 2710/2010
Datum rozhodnutí: 20.01.2011
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.




30 Cdo 2710/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Vladimírem Vlčko, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovická 51, proti žalovaným 1) F. K. , a 2) J. K. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Tichým, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 331/II, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 90/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č.j. 22 Co 489/2009-121, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č.j. 22 Co 489/2009-121, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Nymburce (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. července 2009, č.j. 5 C 90/2008-91, určil, že žalobkyně je vlastníkem domu č.p. 154 na st. p. č. 152, pozemku st. p. č. 152 (zastavěná plocha a nádvoří), vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk, na LV č. 715 pro obec a k. ú. L. n. C. (dále též předmětné nemovitosti ), a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 13. března 2007, sepsaná formou notářského zápisu, na základě které žalobkyně prodala žalovaným předmětné nemovitosti za kupní cenu 500.000,- Kč, jež měla být vypořádána v ročních splátkách po 25.000,- Kč vždy do konce roku, počínaje rokem 2007, pod ztrátou výhody splátek, kdy v části II. citované kupní smlouvy pak žalovaní ve prospěch žalobkyně jako strany oprávněné z věcného břemene zřídili na dobu 40 let právo odpovídají věcnému břemenu spočívající v bezplatném bydlení v bytě domu č. p. 300 v L. n. C. a ve spoluužívání pozemku označeného jako stavební parcela č. 271 k přístupu do domu s majiteli nemovitostí , je ve smyslu § 39 obč. zák. - pro rozpor s dobrými mravy - (absolutně) neplatná. Z odůvodnění písemného vyhotovení prvoinstančního rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně dovodil neplatnost uvedené smlouvy vzhledem k následujícím skutečnostem:
1. V daném případě (...) byla kupní cena nejen třetinová, ale navíc její splatnost byla sjednána ve splátkách po 25.000,- Kč ročně. Kupní cena by tak byla zaplacena až za 20 let, což vzhledem k zdravotnímu stavu žalobkyně je bezpochyby v rozporu s dobrými mravy bez dalšího.
2. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalovaní (...) neměli v úmyslu žalobkyni zaplatit na kupní cenu ničeho...
3. Z provedeného dokazování pak rovněž vyplynulo, že veškeré náklady spojené nejen se sepisem vlastní kupní smlouvy, ale i náklady spojené se sepisem závěti, znaleckými posudky nesla žalobkyně. (...) žalovaní nebyli ochotni nést žádné náklady nebo se o ně alespoň podělit. Přitom věděli, že žalobkyně nemá žádné finanční prostředky a že nemovitosti jsou převáděny do jejich vlastnictví za víceméně jednostranně výhodných podmínek.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem zamítl. Odvolací soud žádné dokazování (zopakování či doplnění důkazů) v řízení neprováděl, vycházel pouze ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, na jehož základě ovšem dospěl k jinému právnímu posouzení věci. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by uzavřená kupní smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V předmětné kupní smlouvě byl zcela přesně vymezen předmět koupě a sjednána kupní cena, která je (sice) nižší, než obvyklá cena převáděných nemovitostí, ovšem nelze než uzavřít, že žalobkyně měla vůli za takto sjednanou kupní cenu nemovitosti převést. K žalobkyní namítaným okolnostem (její zdravotní stav a časové souvislosti), které předcházely uzavření smlouvy u notářky, odvolací soud uvedl, že žalobkyni k uzavření této smlouvy nic nenutilo, mohla si od notářky vyžádat stejnopis vyhotovené kupní smlouvy (roz. koncept smlouvy) s tím, že tuto (tento koncept) podepíše až poté, co se s jejím (jeho) obsahem podrobně a v klidu seznámí. Žalobkyně v řízení ani netvrdila ani neprokazovala, že by k obsahu kupní smlouvy měla při jejím sepisu výhrady a ani z výpovědi notářky JUDr. M. H. nevyplynulo, že by žalobkyně k obsahu smlouvy měla výhrady. Vzhledem k tomu, že účastníci kupní smlouvy nebyli v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, byla tato cena sjednána ve výši 500.000,- Kč, přičemž žalobkyni se dostalo dalšího ekvivalentu ve formě zřízení věcného břemene spočívajícího v jejím bezplatném bydlení v bytě žalovaných v domě č.p. 300 v L. n. C. a ve spoluužívání předmětného pozemku na dobu 40 let, čímž žalobkyně fakticky získala právo trvalého bezplatného bydlení v bytě, jehož kvalita byla nepoměrně vyšší, než kvalita bydlení v domě žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. že (odvolací) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá (ve stručnosti shrnuto z uplatněné dovolací argumentace), že odvolací soud, aniž v řízení provedl jakýkoliv důkaz, či některý z důkazů provedených před soudem prvního stupně zopakoval, dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva ze dne 13. března 2007 nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a že není ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou nepodložené, neboť byly učiněny v rozporu s §§ 132, 211 a 213 o. s. ř. Řízení je tak postiženo vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky, učiněným prostřednictvím svého advokáta, odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. Mají za to, že odvolací soud věnoval věci odpovídající pozornost, když v souladu se všemi procesními zásadami dopadajícími na průběh odvolacího řízení projednal věc v mezích, ve kterých se dovolatelka (správně zřejmě žalovaní, kteří proti žalobě vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání) domáhala přezkoumání rozhodnutí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně vyložil skutkové i právní dopady daného právního případu, když správně uzavřel, že dovolatelka měla bezpochyby vůli převést své zchátralé nemovitosti na žalované. Názor dovolatelky ohledně vady, jež postihuje odvolací řízení v důsledku absence dokazování, žalovaní nepovažují za správný. Zvolený dovolací důvod by byl dán zajisté tehdy, pokud by odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. V daném případě však zůstal skutkový základ zjištěný soudem prvního stupně beze změny a odvolací soud neučinil nic jiného než jen to, že za situace, kdy byl správně zjištěn skutkový stav, přistoupil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ke změně rozhodnutí, neboť provedené důkazy nebyly zhodnoceny správně a v důsledku toho bylo vydáno vadné rozhodnutí. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl, neboť je zjevně bezdůvodné, případně aby toto dovolání zamítl a přiznal žalovaným náklady dovolacího řízení.


Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již o. s. ř.) ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je i důvodné.
Stěžejní dovolací výtkou dovolatelky je, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně posouzení (pro rozhodnutí o žalobě o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem) předběžné otázky platnosti předmětné kupní smlouvy. Dovolatelka - zkráceně vyjádřeno - namítá, že zatímco soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že uvedená kupní smlouva je (pro již shora uvedené skutečnosti) ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť koliduje s dobrými mravy, odvolací soud dospěl k závěru opačnému, aniž by v odvolacím řízení provedl (formou zopakování či doplnění) jakékoli dokazování. Tím je podle dovolatelky odvolací řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud této dovolací argumentaci dovolatelky přisvědčuje, neboť v procesní situaci, kdy soud prvního stupně svůj závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy založil na skutkovém závěru, který vycházel i z dílčích (a z pohledu meritorního rozhodování zásadně významných) skutkových zjištění, že žalovaní pak neměli v úmyslu žalobkyni zaplatit na kupní cenu ničeho... a dále, že žalovaní nebyli ochotni nést žádné náklady nebo se o ně alespoň podělit. , měl odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. přistoupit k zopakování těch důkazů, z nichž uvedená zjištění učinil soud prvního stupně, pokud dovozoval, že je z nich možné - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospět k jiným skutkovým zjištěním, anebo měl v odůvodnění svého rozsudku vyložit, pro jaké důvody k takové důkazní verifikaci nepřistoupil. Poněvadž odvolací soud žádný z těchto dvou v úvahu se nabízejících postupů nezvolil, je nutno konstatovat, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně.
V této souvislosti Nejvyšší soud (ze své judikatury) připomíná, že odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, in www.nsoud.cz ).
Nelze rovněž ztrácet ze zřetele, že soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (pozn.: ač to z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně explicitně nevyplývá, nalézací soud - implicite - vztahoval učiněný závěr neplatnosti i na smlouvu o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež je obsažena společně s kupní smlouvou na jedné listině) na základě konkrétních skutkových zjištění, okolností, které z jeho pohledu byly podřaditelné pod ustanovení § 39 obč. zák. Přitom v judikatuře Nejvyššího soudu bylo opakovaně zdůrazněno, že ustanovení § 39 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dále bylo judikováno, že posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Judikatura se také ustálila v závěru, že právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, in www.nsoud.cz ).
Aplikace § 39 obč. zák. postihující konkrétní právní úkon (smlouvu) absolutní neplatností z důvodu, že se příčí dobrým mravům, pochopitelně předznamená, že soud v řízení učiní odpovídající skutková zjištění, jež takovou aplikační úvahu - že konkrétní právní jednání (chování) koliduje s dobrými mravy, resp. se příčí dobrým mravům - bude vskutku zakládat. V poměrech odvolacího řízení nebude zapotřebí takové důkazní verifikace jen v tom případě, bude-li mít odvolací soud za to, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění (z povahy věci), i kdyby byla prokázána, nemohou být podřaditelná pod dikci § 39 obč. zák. jako jednání, které se příčí dobrým mravům. Takové aplikační uvážení musí ovšem odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku seznatelným a přesvědčivým způsobem vyložit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího zrušil a podle třetího odstavce téhož zákonného ustanovení věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. ledna 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu