30 Cdo 2708/99
Datum rozhodnutí: 23.10.2001
Dotčené předpisy: § 18 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 2708/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce O., se sídlem v P., proti žalovanému P. V., zastoupeného advokátem, o zaplacení 120.264,20 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 28/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 1999, č. j. 3 Co 62/98-110, t a k t o :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal původní žalobou ze dne 25. 3. 1992 zaplacení 169.896,50 Kč s příslušenstvím jako úhrady za provozovací honoráře za veřejné hudební produkce-diskotéky, pořádané žalovaným v hotelu P. v O. V době od 3. srpna 1990 do 30.června 1991 zde uskutečnil žalovaný celkem 326 diskoték. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. dubna 1994, č. j. 31 C 28/92-42, žalobě částečně vyhověl, a žalobci přisoudil provozovací honorář ve výši 120.264,20 Kč s 3% úrokem od 25. 3. 1992 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl. O nárocích žalobce rozhodl podle příslušných ustanovení vyhl. č. 196/1954 Úředního listu a vládního nařízení č. 159/1969 Sb., na které v odůvodnění rozsudku při výpočtu uvedené částky odkázal.

Po odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 1996, č. j. 7 Co 37/94-63, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že žaloba neměla podstatné náležitosti ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Pokud žalovaný v odvolání zpochybňoval právní subjektivitu žalobce, uzavřel odvolací soud, že se žalobcem je třeba jednat jako s účastníkem řízení, protože ten má způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o. s. ř.

O upravené žalobě a po doplněném dokazování rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 1998, č. j. 31 C 28/92-88 tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 120.264,20 Kč s 3% úrokem od 25. 3. 1992 do zaplacení a náklady řízení. Uzavřel, že žalobce prokázal oprávněnost svého nároku, protože doložil nejen za jaká hudební díla jsou provozovací honoráře požadovány, ale i své oprávnění za autory zmíněných děl tyto honoráře vymáhat.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. dubna 1999, č. j. 3 Co 62/98-110, shora označený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil podle § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání k posouzení otázky právní subjektivity O., v období od 15. 10. 1992 do 22. 1. 1996. Odvolací soud uzavřel, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dostatečná, takže námitka žalovaného, že napadený rozsudek nemá oporu v provedeném dokazování, neobstojí. Svůj závěr v odůvodnění rozsudku podrobně rozebral. Pokud jde o právní hodnocení věci, zmínil, že obecné právo na autorskou odměnu stanoví § 12 odst. 1 písm. c/ zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých, ve znění pozdějších předpisů s tím, že autor má ve smyslu § 13 odst. 1 uvedeného zákona zásadně nárok na autorskou odměnu za každé jednotlivé užití svého díla. Vzhledem ke skutečnosti, že za období, ve kterém žalovaný uskutečňoval své hudební produkce, bylo třeba při placení odměn za jednotlivá užití děl vycházet z tehdy platné vyhlášky č. 241/1991 Sb., výše vyměřených provozovacích honorářů soudem prvního stupně odpovídá vyhlášce č. 196/1954 Úředního listu, je správná i výše částky žalobci přisouzené. Pokud žalovaný namítal promlčení žalobcova nároku zpochybněním právní subjektivity žalobce v období od 16. 10. 1992 do 22. 1. 1996, poukázal odvolací soud na skutečnost, že tříletá promlčecí lhůta stanovená v § 101 obč. zák. neuplynula, protože žaloba byla podána O. dne 25. 3. 1992 a provozovací honoráře jsou požadovány na dobu od 3. 8. 1990 do 30. 4. 1991. Odvolací soud zmínil, že z jeho rozhodovací činnosti je známo, že v podnikovém, později v obchodním rejstříku byla od 1. 1. 1962 do 15. 10. 1992 zapsána právnická osoba O. Jednalo se o právnickou osobu zřízenou k účelům vyjádřeným v § 71 tehdy platného zákona č. 115/1953 Sb. (autorský zákon). Podle § 56 zák. č. 51/1955 Sb. a podle ustanovení, na která tento paragraf odkazuje, se taková právnická osoba zapisuje do podnikového rejstříku, vzniká tímto zápisem a výmazem z rejstříku zaniká. K výmazu O. došlo 15. 10. 1992 na základě rozhodnutí ministra kultury České republiky ze dne 2. 6. 1992 č. j. 328/92 s odůvodněním, že jde o transformaci na sdružení autorů hudebních děl s tím, že jeho právním nástupcem je O. se sídlem v P., současně zapsaný do obchodního rejstříku u Krajského obchodního soudu v Praze, oddíl A, vložka 7218. Označené rozhodnutí ministra kultury nemá náležitosti řádného zrušení organizace ve smyslu § 37 zák. č. 51/1955 Sb., který je nutno na tento případ aplikovat v důsledku ustanovení § 767 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. z.) O. se sídlem v P., byl dne 15. 10. 1992, zapsaný do obchodního rejstříku u Krajského obchodního soudu v Praze, oddíl A, vložka 7218, s tím, že jde o právního nástupce O., zapsaného v podnikovém rejstříku dne 1. 1. 1962 a vymazaného z obchodního rejstříku ke dni zápisu nového O. s. a. Pokud jde o právní formu nástupnického O., je zmíněna forma ostatní" a občanské sdružení § 3 odst. 2 obch. z.", což je podle závěru odvolacího soudu také zřejmě chybné. Odvolací soud ale dovodil, že při transformaci O., která byla navržena a odsouhlasena autory hudebních děl na jejich shromáždění dne 1. 2. 1992 a později schválena ministerstvem kultury rozhodnutím ze dne 2. 6. 1992, došlo sice k nedostatkům, pokud jde o způsob a formální stránku jejího provedení, ovšem tyto nedostatky nelze řešit v tomto řízení. Pro toto řízení je podle odvolacího soudu podstatné posouzení otázky, zda žalobce měl způsobilost mít práva a povinnosti i v období od 15. 10. 1992 do 22. 1. 1996, které žalovaný zpochybňuje. Odvolací soud dovodil že tuto způsobilost žalobce měl, protože transformace O. v obchodním rejstříku byla řešena souběžnými zápisy, tedy jednak výmazem právnické osoby O. (zapsané od 1. 1. 1962) bez likvidace s tím, že všechna její práva a závazky přecházejí na současně nově zapsaný O. I když výmaz starého O. i zápis O. nového trpí vadami, jedná se o zápisy statusové, konstitutivního charakteru a vzhledem k ustanovení § 27 odst. 2 obch. z. a § 135 odst. 1 o. s. ř. je nelze považovat za zápisy nicotné. Bylo by pochybením přihlížet jen k zápisu prvému (jak to zřejmě činí žalovaný) a nepřihlížet k zápisu druhému. Prvým zápisem dosavadní O. zanikl s tím, že jeho práva a závazky přecházejí na jeho právního nástupce. Oba tyto zápisy jsou na sebe vázány tak, že nelze dovozovat neplatnost jen jednoho z nich. Na nově zapsaný O. je tedy třeba hledět jako na právnickou osobu - právního nástupce O. zaniklého ku dni 15. 10. 1992. Jedná se o právní nástupnictví ve smyslu přiměřeného použití § 37 zák. č. 51/1955 Sb., vyplývajícího z ustanovení § 767 odst. 2 obch. z. Odvolací soud uzavřel, že z uvedených důvodů bylo nutné se žalobcem jednat jako s účastníkem řízení i v období od 16. 10. 1992 do 22. 1. 1996.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 27. 5. 1999 napadl žalovaný (dále jen dovolatel) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na § 239 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu pochybení v tom, že se žalobcem jednal jako s účastníkem řízení, ačkoli měl řízení zastavit podle § 107 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení ke dni 15. 10. 1992. Dovolatel poukázal na skutečnost, že způsobilost mít práva a povinnosti mají podle ustanovení § 18 občanského zákona (dále jen obč. zák) pouze takové subjekty, kterým zákon takovouto způsobilost přiznává a které musí být založeny právem stanoveným způsobem podle § 19 odst. 1 obč. zák. Ke vzniku právnické osoby je pak podle § 19 odst. 2 obč. zák. nutný zápis do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku. Teprve tímto zápisem mohou pak tyto osoby nabývat práva a povinnosti (§ 19a odst. 2 obč. zák.). Žalobce označený jako občanské sdružení dle ust. § 3 odst. 2 obch. zák." nebyl nadán způsobilostí mít práva a povinnosti, protože takto označený subjekt může tuto způsobilost nabýt pouze registrací svých stanov Ministerstvem vnitra ČR podle zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Do registrace stanov se může maximálně jednat o sdružení fyzických osob podle § 829 a násl. obč. zák., které ovšem není právnickou osobou a právní subjektivitu nemá. Zápis zmíněného občanského sdružení do obchodního rejstříku nemá žádného účinku ve vztahu ke vzniku takového subjektu jako právnické osoby a je tedy zápisem nicotným. Jediným postupem v souladu s právem je registrace stanov občanského sdružení Ministerstvem vnitra podle zák. č. 83/1990 Sb. a teprve touto registrací pak vzniká subjekt nadaný způsobilostí mít práva a povinnosti. Dovolatel zastává názor, že řízení ve věci mělo být zastaveno pro překážku v řízení, spočívající ve ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalobce v důsledku zániku žalobce bez právního nástupce k datu 15. 10. 1992 jeho výmazem z obchodního rejstříku. O. - nově vzniklý k datu 22. ledna 1996 - není právním nástupcem žalobce, protože jeho nástupnictví nevyplývá ani ze zakladatelských dokumentů tohoto sdružení, ani z rozhodnutí Ministra kultury ČR ze dne 2. 6. 1992 č. j. 328/92, kterým bylo rozhodnuto o výmazu žalobce z obchodního rejstříku k datu 15. 10. 1992. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků obou stupňů a zastavení řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Po zjištění, že dovolání v dané věci bylo podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem a že splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané ustanovením § 241 odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., se dovolací soud zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání je přípustné podle § 239 odst.1 o. s. ř., protože odvolací soud svým výrokem založil přípustnost dovolání k posouzení otázky právní subjektivity O., v období od 15. 12. 1992 do 22. 6. 1996.

Přípustnost dovolání byla tedy výrokem odvolacího soudu založena pro posouzení otázky právní subjektivity O. v období od 15. 12. 1992 do 22. 1. 1996, takže jen v tomto rozsahu a jen pro tuto právní otázku je vymezen přezkum věci dovolacím soudem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Základní problém této věci se rozpadá na dvě otázky. První je otázka vzniku a právního postavení O., nově vzniklého v r. 1992, zapsaného do obchodního rejstříku dne 15. října 1992 pod IČO ... (tato čísla se dále uvádějí jen za účelem důsledné identifikace v odůvodnění tohoto rozsudku). Druhou je otázka zániku O. vzniklého 1. ledna 1962 (IČO ...) a jeho právního nástupnictví.

Pokud jde o okolnosti vzniku, transformace a současného postavení žalobce, vycházel dovolací soud ze skutkových zjištění jak soudu prvního tak i druhého stupně, na které odkazuje. Není žádných pochybností pokud jde o existenci a právní postavení O. (IČO ...), do 15. října 1992. Tento O. byl zřízen jako právnická osoba ve formě zvláštní organizace" podle § 56 zák. č. 51/1955 Sb. o národních podnicích a některých jiných hospodářských organizacích, na základě zřizovací listiny Ministerstva školství a kultury ze dne 21. 10. 1961 č. j. 46111/61- L , publikované pod č. 80/1961 Věstníku ministerstva školství a kultury. Tato právnická osoba také podala v přezkoumávané věci žalobu dne 25. 3. 1992.

Nový" O., IČO ..., byl ustaven jako občanské sdružení na základě smlouvy o sdružení ze dne 1. 2. 1992, podle zákona 83/1990 Sb., ve znění zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen zákon). Podle § 2 odst. 3 tohoto zákona jsou sdružení právnickými osobami. Sdružení vzniká registrací (§ 6 odst. 1 zákona) s tím, že podle odstavce druhého musí být k návrhu na registraci připojeny stanovy, jejich náležitosti toto ustanovení vyjmenovává. Návrh na registraci se podává na Ministerstvo vnitra ČR.

Obecnou právní úpravu týkající se právní subjektivity právnických osob obsahuje občanský zákoník v ustanoveních § 18 a následujících. Pokud se jedná o vznik právnické osoby, jsou v § 19 zmíněny dvě základní právní skutečnosti, tj. jednak její zřízení či založení, jednak její zápis do obchodního, nebo jiného zákonem určeného rejstříku. Právnická osoba tedy vzniká dnem zápisu v příslušném rejstříku. Pokud tedy O., právní forma občanské sdružení, IČO ..., byl dne 15. října 1992 zapsán v obchodním rejstříku (viz výpis z oddílu A, vložky 7218 obchodního rejstříku vedeného u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze) nejednalo se o zápis do zákonem určeného rejstříku. Nebyla tedy splněna jedna ze dvou základních podmínek pro vznik této právnické osoby, která neměla právní subjektivitu, byla tedy nonsubjektem", byť zapsaným v obchodním rejstříku. Tento právní stav trval po celou dobu od 16. října 1992 do 22. ledna 1996. K argumentaci odvolacího soudu dlužno doplnit, že odkaz na ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. není namístě, protože toto ustanovení je určeno zejména na ochranu třetích osob jednajících v důvěře v zápis do obchodního rejstříku.

Jak už bylo výše zmíněno, rozhodnutím ministra kultury České republiky ze dne 2. 6. 1992 č. j. 328/92 došlo k výmazu O. (IČO ...) ke dni 15. 10. 1992 bez likvidace s odůvodněním, že jde o transformaci na sdružení autorů hudebních děl s tím, že jeho právním nástupcem je O., IČO ..., se sídlem v P. Jak konstatuje i sám odvolací soud, označené rozhodnutí ministra kultury nemá jako listina náležitosti řádného zrušení organizace ve smyslu § 37 zák. č.51/1955 Sb., který je nutno na tento případ přiměřeně aplikovat podle ustanovení § 767 odst. 2 obch. zák. Zákon č. 51/1955 Sb., o národních podnicích a některých jiných hospodářských organizacích, upravoval zrušení národního podniku v § 37, který podle odstavce prvého dával příslušnému ministrovi pravomoc národní podnik zrušit s tím, že podle odstavce druhého ministr mohl celý majetek a všechny závazky zrušeného národního podniku převést na jiné právnické osoby státního sektoru. Pokud pak ministr nepostupoval podle odstavce druhého, provedla se likvidace zrušeného národního podniku podle předpisů vydaných ministrem financí. O výmaz zrušeného národního podniku pak mohl požádat jeho ředitel, a pokud došlo k likvidaci, jeho likvidátor. Shora označené rozhodnutí tehdejšího ministra kultury ČR nebylo tedy vydané v souladu s touto první úpravou, protože k výmazu O. z obchodního rejstříku na základě rozhodnutí (žádosti) ministra kultury by mohlo dojít pouze v případě převodu celého majetku a všech jeho závazků na jiný státní podnik. Došlo však, bez likvidace, k převodu státního majetku na občanské sdružení, tedy nestátní subjekt, které, z důvodů vyložených v předchozím odstavci, nemělo právní subjektivitu, protože nevzniklo zákonem, tj. hmotně-právními ustanoveními občanského zákona, předepsaným způsobem.

Pro úplnost dlužno dodat, že za řádného právního nástupce O. (IČO ...) lze považovat O, se sídlem v P., (IČO ...), jehož stanovy (statut) jako občanského sdružení založeného podle zák. č. 83/1990 Sb., byly registrovány Ministerstvem vnitra ČR ke dni 22. 1. 1996 pod č. j. II/S-OS/1-29038/96-R. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. února 1998 byl tomuto subjektu doručený dne 28. 4. téhož roku a rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. dubna 1999 dne 27. 5. 1999. Znamená to, že s tímto subjektem jednaly soudy obou stupňů.

Předmětem dovolacího přezkumu je potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. dubna 1999 z důvodu, pro který bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno a z hlediska dovolatelem vytýkaného nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o aplikaci (tedy spíše o neaplikaci) ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat. Znamená to, že ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem během řízení, tj. v době od zahájení řízení do dne, kdy bylo řízení pravomocně skončeno, posuzuje soud vzniklou situaci z toho hlediska, zda zmíněná skutečnost brání pokračování v řízení, či zda lze v řízení pokračovat s právním nástupcem takového účastníka. Řešení takto vzniklé situace je tedy vždy na uvážení soudu. V konkrétním případě, vzhledem k shora uvedenému závěru o právním postavení O. v inkriminovaném období, se nabízel ze strany soudu postup podle § 107 odst. 1 o. s. ř., který dovolatel zmiňuje. Ovšem dovolací soud posuzuje věc podle situace, jaká byla v době rozhodování odvolacího soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že v mezidobí se otázka právního nástupnictví žalobce komplexně vyřešila, jednal odvolací soud s řádným právním nástupcem žalobce. S ohledem na výše uvedené uzavírá dovolací soud, že rozsudek odvolacího soudu vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř netrpí. Dovolání tedy není důvodné.

Dovolací soud vázán zadáním ve výroku rozsudku odvolacího soudu se tedy zabýval otázkou právní subjektivity O. v období od 15. 10. 1992 do 22. 1. 1996 se závěry výše uvedenými. Ovšem uvedené závěry nemají, podle názoru dovolacího soudu, bezprostřední význam pokud jde o správnost dovoláním napadeného rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu tedy považuje dovolací soud za správný, proto dovolání zamítl podle § 243b odst.1, věty prvé, o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v dovolacím řízení dovolatel neuspěl a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. října 2001

JUDr. František D u ch o ň , v. r.

předseda senátu