30 Cdo 2708/2014
Datum rozhodnutí: 10.09.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2708/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a ) M. J. , b) S. K. , c) H. K. , zastoupených Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 317, proti žalovaným 1) M. S. , 2) J. B. , zastoupeným JUDr. Blankou Holou, advokátkou se sídlem v Brně, Malinovského nám. 4, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 281/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014, č. j. 15 Co 298/2013-240, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. dubna 2013, č. j. 49 C 281/2008-204, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že zůstavitelka O. B., byla ke dni úmrtí 25. 10. 2007 vlastníkem bytové jednotky č. 1 v budově a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy o velikosti id. 786/9425 a spoluvlastnického podílu o velikosti id. 786/9425 na pozemku č. 1366, vše zapsáno na LV č. 4017 pro obec B., k. ú. V., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj se sídlem v Brně, katastrální pracoviště Brno město (dále též předmětné nemovitosti ). Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že zůstavitelka si v době uzavření kupní smlouvy ze dne 21. února 2007, jíž převedla předmětné nemovitosti na žalované, byla vědoma toho, jaký činí právní úkon a jaké bude mít následky. Skutečnost, že zůstavitelka trpěla vaskulární demencí, sama o sobě nezpůsobuje neplatnost právního úkonu; v řízení by muselo být prokázáno, že v den podpisu smlouvy byl její stav dekompenzován, že zůstavitelka trpěla zmateností a dezorientací. Případný špatný duševní stav při kontraktaci však zjištěn nebyl. Zůstavitelka nebyla zbavena ani omezena ve způsobilosti k právním úkonům, přičemž v den podpisu smlouvy se přinejmenším nacházela ve stavu tzv. světlého okamžiku.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 4. února 2014, č. j. 15 Co 298/2013-240, potvrdil dle § 219 o. s. ř. shora označený rozsudek soudu prvního stupně, když se zcela ztotožnil s jeho právním posouzením věci. Uzavřel, že zůstavitelka učinila předmětný právní úkon v tzv. lucidním okénku, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by v daném případě byla postižena duševní poruchou, která by činila její právní úkon neplatný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém namítají, že se soudy nedostatečně zabývaly všemi důkazy a výpověďmi ve vztahu k vypracovaným znaleckým posudkům a nepostupovaly způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř. Podle dovolatelů oba soudy vzaly za prokázané pouze ty skutečnosti, které zapadaly do standardizovaných rozhodnutí judikovaných Nejvyšším soudem České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) a ostatní důkazy a skutečnosti ponechaly bez řádného vypořádání a odůvodnění. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelé zpochybňují skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu a ve svém dovolání předkládají svou skutkovou verzi a její právní posouzení vedoucí k závěru, že kupní smlouva ze dne 21. února 2007 je neplatným právním úkonem. Dovolatelé závěrem navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a předmětné žalobě vyhověl nebo aby je zrušil a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle žalobního tvrzení k právnímu úkonu posuzované osoby, jenž měl být učiněn v duševní poruše, mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, dovolatelé svou dovolací argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (viz arg.: Soud I. stupně, a následně i soud odvolací, vzal za základ svého rozhodnutí skutečnosti, jež nemají dostatečnou důkazní hodnotu , nevypořádali se s důkazem dědického řízení , Přestože soudu byly známy skutečnosti, které prokazovaly zdravotní kondici O. B., nijak toto nezohlednil při svém rozhodování , Dovolateli předložené důkazy, zejména lékařská dokumentace, dědické listiny, darovací smlouvy i výpovědi svědků nezpochybnitelně prokazují, že zůstavitelka O. B. se nacházela dlouhodobě ve stavu střední demence , soud I. stupně i soud odvolací se nedostatečně zabýval všemi důkazy a výpověďmi ve vztahu k vypracovaným znaleckým posudkům, tedy nepostupoval způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s.ř. ), ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. Pak tedy k této dovolací argumentaci, jako bezcenné, nelze vůbec přihlížet.
V dovolání nadnesených procesních otázkách není nijak konkretizováno, v čem konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodování dovolacího soudu. Dovolatelé totiž i na tomto úseku vedou (z pohledu přípustnosti dovolání) bezcennou polemiku s odvolacím soudem, v jakém rozsahu měl odvolací soud provést dokazování za účelem zjištění skutkového stavu, případně které důkazy a jak měl dle § 132 o. s. ř. hodnotit, resp. jaké skutečnosti měl na podkladě takového dokazování zjistit coby podklad pro následné právní posouzení věci. Jak ovšem vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud postupoval zcela v souladu s § 132 o. s. ř. a v tomto směru se nedopustil (z hlediska výkladu a aplikace § 132 o. s. ř.) žádného pochybení, které by snad mohlo z hlediska řešení otázky procesního práva naplnit závěr o kolizi s judikaturou dovolacího soudu, či snad vyústit v závěr o dosud takto neřešené procesní otázce (ostatně dovolatelé neodkazují na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, jež by z pohledu konkrétně řešené procesní otázky nebylo odvolacím soudem při jeho meritorním rozhodování reflektováno). Nesouhlasí-li dovolatelé se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s jeho hodnocením provedených důkazů, tak je třeba ve shodě s již shora uvedeným uzavřít, že se jedná o nepřípustnou polemiku, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek).
Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, případně poukazuje-li na tvrzené vady řízení, jež ovšem z pohledu vymezení v dovolání nemohou založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavují (žádná z nich) řešení (zde) procesních otázek odvolacím soudem za podmínek definovaných v § 237 o. s. ř., nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání.
Nad rámec popsaného lze ovšem (ve stručnosti shrnuto s ohledem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) uzavřít, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Jinými slovy řečeno, meritorní rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění učiněných na podkladě korektního procesního postupu v procesu důkazní verifikace, jenž nebyl (z pohledu hodnocení důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo) zatížen zjevnou nelogičností, výkladovou svévolí, či procesním formalismem [samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013], a umožňoval odvolacímu soudu přijmout právní závěr o platnosti posuzované převodní smlouvy.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2014


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu