30 Cdo 2694/2005
Datum rozhodnutí: 25.04.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2694/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. S.,

o určení výživného na rozvedeného manžela, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 203/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 4. ledna 2005, č.j. 19 Co 552/2004-20, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. září 2004, č.j. 10 C 203/2004-11, jímž byl odmítnut její návrh došlý soudu 18. května 2004, kterým se domáhala určení výživného na rozvedeném manželovi, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba neobsahovala náležitosti stanovené ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř., jež by umožňovaly její věcné projednání. Žalobkyně byla vyzvána soudem prvního stupně k doplnění žaloby a poučena o následcích neodstranění vad podání podle ustanovení § 43 o.s.ř. Ve svém podání ze dne 10.9.2004, reagujícím na výzvu soudu, žalobkyně neuvedla konkrétní výši výživného, kterého se na žalovaném domáhá, a nevylíčila rozhodující skutková tvrzení, aniž k nim tak mohla nabídnout důkazy. Soud prvního stupně proto podle závěru odvolacího soudu postupoval správně, pokud

pro uvedené nedostatky podání, bránící pokračování v řízení, žalobu podle ustanovení

§ 43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., a podává je zřejmě z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Soudům obou stupňů vytýká nesprávné posouzení svého podání se všemi doplňky, které předložila včetně založených dokladů. Namítá, že v návrhu

na zahájení řízení i v upřesňujících dopisech splnila všechny podstatné náležitosti žaloby podle ustanovení § 79 o.s.ř. Řádně označila účastníky řízení, uvedla, že její manželství s žalovaným bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 s tím, že žádá na svém bývalém manželovi výživné počínaje dnem podání žaloby. Tvrdila, že je plně invalidní, ale nepobírá od státu žádné dávky, když na ně nemá nárok. Doložila, že je zcela nemajetná a že proto příspěvek od bývalého manžela potřebuje. Pokud jde

o předmět řízení, je z podání žalobkyně zřejmé, že se domáhá určení výživného na svém rozvedeném manželovi. Pouze nesdělila, z jaké výše příjmu by výživné požadovala. Ovšem tuto skutečnost mohl soud zjistit tím, že by vyzval žalovaného, aby se i on postaral o doplnění údajů potřebných ke správnému rozhodnutí. V dovolání dále specifikovala žalobní petit tak, že žalovaný je povinen přispívat na její výživu částkou 500,- Kč v měsíčních splátkách ode dne podání návrhu. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon

č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně, které je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., není důvodné.

Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobkyně domáhá (tzv. žalobní petit), je úplný, je-li přesně a jednoznačně označena povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobkyně peněžité plnění uplatněné

ve sporném řízení o určení výživného na rozvedeného manžela, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou žádá, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán. Žaloba na plnění (§ 80. písm. c/ o.s.ř.) není přesná a určitá, jestliže žalobkyně učiní výši plnění závislou na úvaze soudu. Jde o vadu petitu žaloby, která brání pokračování v řízení (srov. např. Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, str. 762 763, vyd. SEVT, Praha 1986, Právní rozhledy, č. 11, roč. 1994, str. 415, vyd. C.H. Beck, Praha, Bulletin Vrchního soudu v Praze, č. 2, roč. 1994, rozh. č. 8, str. 39 a násl.).

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podáním ze dne 10.5.2004, které došlo soudu prvního stupně 18.5.2004, žádala o určení výživného na rozvedeného manžela, aniž by vyčíslila částku, kterou jí má žalovaný platit. Usnesením ze dne 30.8.2004, č.j. 10 C 203/2004-9, které jí bylo doručeno 7.9.2004, vyzval soud prvního stupně žalobkyni, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozhodnutí doplnila podání tak, aby bylo mimo jiné zřejmé, v jaké výši a od kdy výživné požaduje; obsahem usnesení bylo

i poučení, že podání bude odmítnuto, nevyhoví-li výzvě, neboť jde o takovou vadu, pro níž nelze v řízení pokračovat. Podáním ze dne 8.9.2004, jímž reagovala na výzvu soudu, žalobkyně ohledně uvedeného požadavku doplnila své podání tak, že výši vyživovací povinnosti by měl určit soud podle zjištěných příjmů žalovaného. Výši požadovaného peněžitého nároku žalobkyně neuvedla ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl její návrh odmítnut. Teprve v dovolání žalobkyně specifikovala žalobní petit tak, že žalovaný je povinen přispívat na její výživu částkou 500,- Kč v měsíčních splátkách ode dne podání návrhu.

Pro závěr, že podání trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat, je určující stav v době rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. K později učiněným úkonům účastníka, jimiž se snaží vytčený nedostatek podání odstranit, nemůže být přihlédnuto; to platí i tehdy, je-li takový úkon vtělen do dovolání. V řízení o tomto (mimořádném) opravném prostředku dovolací soud nemůže přihlížet k těm úkonům účastníka, které neměl k dispozici v době rozhodování o odvolání odvolací soud a z nichž nemohl vyvodit odpovídající procesní důsledky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1763/2002).

Z uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2006

JUDr. Karel Podolka

předseda senátu