30 Cdo 2685/2005
Datum rozhodnutí: 03.08.2006
Dotčené předpisy: § 2 předpisu č. 97/1963Sb., § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2685/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně A. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) České republice Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, se sídlem v Uherském Hradišti, Svatováclavská 568, 2) České republice Krajskému soudu v Brně, se sídlem v Brně, Rooseveltova 16, 3) České republice Okresnímu soudu ve Zlíně, se sídlem ve Zlíně, Dlouhé Díly 351, 4) Slovenské republice Krajskému soudu v Bratislavě, se sídlem v Bratislavě, Zahradnická 10 a 5) Slovenské republice Okresnímu soudu v Trnavě, se sídlem v Trnavě, Hlavná 20, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 141/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2005, č.j. 1 Co 333/2003-163, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. září 2003, č.j. 36 C 141/2003-104,

ve znění usnesení ze dne 9. června 2004, č.j. 36 C 141/2003-116, a usnesení ze dne

15. července 2004, č.j. 36 C 141/2003-126, zastavil řízení proti žalovaným 4) a 5) a rozhodl o nákladech řízení. Řízení ve vztahu k žalované 4) zastavil podle ustanovení

§ 96 odst. 4 o.s.ř., když žalobkyně dříve, než začalo jednání, vzala žalobu v této části zpět. Řízení ve vztahu k žalované 5) zastavil pro nedostatek pravomoci ve smyslu ustanovení § 7 o.s.ř. s odkazem na ustanovení § 37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobkyně shora uvedené usnesení Krajského soudu v Praze potvrdil v rozsahu odvoláním napadeného výroku, kterým bylo zastaveno řízení ve vztahu k žalované 5), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že podle ustanovení § 2 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním,

ve znění pozdějších předpisů, se ustanovení citovaného zákona použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Takovou smlouvou, z níž je třeba při řešení otázky pravomoci českých soudů vycházet, je Smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, uveřejněná pod č. 209/1993 Sb. Tato smlouva v Čl. 1 odst. 2 a 3 zakládá právo státním občanům a stejně tak i právnickým osobám jedné smluvní strany obracet se volně a bez překážek na orgány druhé smluvní strany činné v občanských a trestních věcech, vystupovat před nimi, podávat žádosti a návrhy a vykonávat jiné procesní úkony za stejných podmínek jako státní občané druhé smluvní strany. Odvolací soud uzavřel, že je třeba dovodit na základě citované smlouvy nedostatek pravomoci českých soudů ve vztahu k žalované 5), a proto je dán důvod k zastavení řízení ve vztahu k této žalované podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., a podává je z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) a písm a) o.s.ř. Důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) spatřuje v aplikaci ustanovení § 37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., které neodpovídá ústavnímu pořádku, protože se v něm mluví o československých soudech, nikoli o českém a slovenském soudu, takže jde o vztah československých soudů před rozdělením republiky. Důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), shledává v tom, že soudce podezřívá z trestných činů a z jejich účasti na zločinném spolčení. Soudům vytýká, že od roku 1999 nebylo ve věci samé nařízeno ani první jednání, čímž bylo hrubě porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v Čl. 38/2 LPS, dále bylo hrubě porušeno její právo na nezávislý a nestranný soud, zaručené v Čl. 36/1 LPS a její právo na spravedlivý proces, zaručené Čl. 6/1 Úmluvy. Namítá, že soudní spis se nezákonně a neoprávněně nacházel v držení soudkyně Dr. F. z VS Praha, která se soudním spisem a s žalobou nezákonně manipulovala, že soudce JUDr. V. Cepl ml. zneužil soudcovské funkce a zneužil pravomoci veřejného činitele, když pod spisovým číslem žaloby odeslal opakovaně usnesení jinému občanovi ČR, kterého označil za žalobce. Žalobkyně dále namítá, že obdržela shora označená rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli v usneseních ze dne 16. září 2003, č.j. 36 C 141/2003-104 a ze dne 9. června 2004, č.j. 36 C 141/2003-116, je uvedena namísto ní jako žalobkyně občanka M. V usnesení ze dne 15. července 2004, č.j. 36 C 141/2003-126, v němž je uvedena jako žalobkyně, se obsah odůvodnění netýká její žaloby, neboť jí vůbec nebylo odňato pět sourozenců. Usnesení odvolacího soudu ze dne 31. ledna 2005 bylo žalobkyni doručeno dne 7.4.2005. Podle podacího razítka došlo soudu prvního stupně 22.2.2005 a žalobkyni bylo odesláno podle razítka pošty až 5.4.2005. Tím došlo podle žalobkyně k úmyslným průtahům a porušení Čl. 6/1 Úmluvy. Usnesení vyhotovila JUDr. F., proti níž podala žalobkyně trestní oznámení dne 26.8.2004. Žalobkyně podezřívá JUDr. C.

i JUDr. Ř., JUDr. Ž. a JUDr. F., že svými trestnými činy kryjí trestné činy komunistických soudců. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že podezřívá soudce JUDr. V. C., který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a členky senátu odvolacího soudu JUDr. L. Ř., JUDr. N. Ž. a JUDr. Z. F., že svými trestnými činy kryjí trestné činy komunistických soudců, zda toto vyjádření k osobám soudců nezakládá důvod pochybovat o jejich nepodjatosti ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř.

Ve vztahu k soudci soudu prvního stupně JUDr. V. C., který byl příslušný podle rozvrhu práce Krajského soudu v Praze věc projednat a rozhodnout, se námitkou podjatosti zabýval odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí. Dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 14 o.s.ř. není dán důvod pro vyloučení jmenovaného soudce z projednávání a rozhodnutí věci. Dovodil, že z jeho vyjádření a z obsahu spisu nevyplývá žádná konkrétní okolnost, která by zakládala důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Rovněž okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení

o projednávané věci nezakládají důvod pro jeho vyloučení. Subjektivní pocit žalobkyně či její vnitřní přesvědčení, není-li objektivně doloženo, nemůže být postačujícím důvodem pro vyloučení soudce. Dovolací soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožňuje.

Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. října 2004, č.j. 30 Nd 64/2004-147, bylo rozhodnuto, že z projednávání a rozhodnutí posuzované věci, vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 333/2003, není vyloučena rovněž soudkyně JUDr. Z. F. Nejvyšší soud vycházel ze závěru, že z obsahu spisu ani z vyjádření jmenované soudkyně nevyplývají žádné skutečnosti, jež by zakládaly důvod pochybovat o její nepodjatosti ve smyslu ustanovení § 14 o.s.ř.

Soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. L. Ř. a JUDr. N. Ž., jako členky senátu 1 Co, který je podle rozvrhu práce odvolacího soudu příslušný věc projednat a rozhodnout, ve vyjádření k námitce podjatosti uvedly, že

na výsledku řízení nemají žádný zájem, účastníky řízení neznají jinak než z úředního jednání, k zástupkyni dovolatelky nemají žádný vztah a nejsou jim známy žádné skutečnosti, které by mohly vzbuzovat pochybnost o jejich nepodjatosti. Tvrzení, že svými trestnými činy kryjí trestné činy komunistických soudců považují za nepravdivé.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni

z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci,

k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Z obsahu spisu ani z vyjádření JUDr. L. Ř. a JUDr. N. Ž. se nepodávají žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, a ani dovolatelka neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na podjatost jmenovaných soudkyň ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. Námitka dovolatelky se totiž zakládá pouze

na subjektivním přesvědčení o blíže nedoložených politických souvislostech, neobsahuje však žádnou konkrétní skutečnost, v níž dovolatelka spatřuje důvod pochybnosti o nepodjatosti jmenovaných soudkyň a o jejich nezpůsobilosti objektivně projednat a rozhodnout v posuzované věci o jejím odvolání.

Na základě shora uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k jmenovaným soudcům není dán důvod ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. pochybovat o jejich nepodjatosti.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), poté přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl

k závěru, že dovolání žalobkyně, které je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., není důvodné.

Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), které spatřuje v aplikaci ustanovení § 37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. S touto její námitkou nelze souhlasit, neboť odvolací soud při řešení otázky pravomoci českých soudů v projednávané věci vycházel z ustanovení § 2 zák. č. 97/1963 Sb.,

o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se ustanovení citovaného zákona použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Na základě citovaného ustanovení odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, když dovodil nedostatek pravomoci českých soudů za použití ustanovení Čl. 1 odst. 2 a 3 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, uveřejněné pod

č. 209/1993 Sb. Dovolací soud se tedy ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, když pro stručnost odkazuje na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení.

Námitka, že bezdůvodnými průtahy v řízení bylo porušeno ústavní právo dovolatelky na spravedlivý proces, nemá z hlediska správnosti právního posouzení věci význam, když ochrana v tomto směru je dovolatelce zajišťována jinými procesními prostředky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2004 pod č. 44). Ani výtky dovolatelky, týkající se nesprávného uvedení jejího jména a chybného údaje o odnětí pěti sourozenců v záhlaví a odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí soudu prvního stupně, nemají žádný vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedená nesprávnost ohledně jejího jména byla soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 164 o.s.ř. shora označenými usneseními opravena, zatímco chybný údaj o odnětí pěti sourozenců v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nemá pro správnost právního posouzení věci význam. Námitka, že soudkyně JUDr. Z. F. údajně se soudním spisem a s žalobou nezákonně manipulovala je neodůvodněná, neboť taková skutečnost z obsahu spisu nevyplývá.

Z uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. srpna 2006



JUDr. Karel Podolka,v.r.

předseda senátu