30 Cdo 2682/2011
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 91 odst. 2 předpisu č. 94/1963Sb., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.



30 Cdo 2682/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně J. K. , proti žalovanému J. K. , o určení výživného manželky, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.zn. 9 C 176/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2011, č.j. 13 Co 690/2009-107, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. července 2009, č.j. 9 C 176/2008-59 zamítl žalobu o určení výživného manželky a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne ze dne 15. března 2011, č.j. 13 Co 690/2009-107 rozsudek soud prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni výživné za dobu od 2.7.2008 do 30.9.2009 v částce 3.000,- Kč měsíčně a za dobu od 1.10.2009 do 27.6.2010 v částce 3.500,- Kč měsíčně. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit dlužné výživné za období od 2.7.2008 do 27.6.2010 ve výši 76.053,- Kč a to ve splátkách po 3.500,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje právní mocí rozsudku. Co do požadavku na přiznání dalších 4.000,- Kč za období od 2.7.2008 do 30.9.2009 a za období od 1.10.2009 do 27.6.2010 ve výši 3.500,- Kč byla žaloba odvolacím soudem zamítnuta. Odvolací soud dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o tom, že soudkyně soudu prvního stupně nebyla vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu si podal dovolání žalovaný. I když opravný prostředek označuje jako odvolání , je z jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) zřejmé, že jde o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný v něm popisuje okolnosti provázející ukončení soužití účastníků, jakož i jejich spory při péči společné děti s tím, že přišel o zaměstnání, má omezené příjmy a začíná podnikat. Obsahově se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 15.3.2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009).
Podle § 236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 o. s. ř. není v posuzovaném případě dána, a to již proto, že žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené ustanovením § 91 odst. 2 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání otce směřující proti tomuto rozsudku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že i kdyby opravný prostředek žalovaného byl posouzen jako odvolání (jak je žalovaný i přes výzvu odvolacího soudu setrvale označuje) nemohl by žalovaný být úspěšný, protože k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není funkčně příslušný žádný soud a Nejvyšší soud by v takovém případě musel řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/1999, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročník 2001).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2011


JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu