30 Cdo 2681/2009
Datum rozhodnutí: 22.06.2011
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 213b o. s. ř.




30 Cdo 2681/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně obchodní společnosti Investiční společnosti podnikatelů, a.s. v likvidaci, IČO 49241516, se sídlem v Plzni, Americká 49, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1884/28, proti žalované obchodní společnosti BH CAPITAL, a.s., IČO 00546682, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, o zaplacení 150.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 138/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 27 Co 159/2006-425, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 27 Co 159/2006-425, se ve výroku II. ve věci samé a v souvisejících výrocích IV. až VII. zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. ledna 2006 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 150.000.000,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 11. 4. 1998 do zaplacení a dále částku 85.675,- Kč jako náhradu škody. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. Vyšel ze zjištění, že dne 6. března 1995 uzavřela žalobkyně se žalovanou (dříve vystupující pod obchodní firmou Banka Haná) ve prospěch majitelů podílových listů Fondů obhospodařovaných žalobkyní dvě smlouvy o uložení a úročení termínovaného vkladu v úhrnné výši 150.000.000,- Kč. U obou smluv bylo dohodnuto, že vklady v majetku Fondů budou vinkulovány ve prospěch žalobkyně v souvislosti se smlouvami o kontokorentním úvěru s vázaností po dobu pěti let. Smlouva o kontokorentním úvěru č. 95045 byla uzavřena dne 15. června 1995 a druhá smlouva č. 96031 byla uzavřena dne 5. června 1996. Protože žalobkyně své závazky z úvěrových smluv neplnila, vypověděla žalovaná dne 2. února 1998 obě smlouvy o uložení a úročení termínovaného vkladu a dne 11. března 1998 v souladu s dodatky č. 1 ke smlouvám převedla finanční prostředky z termínovaných vkladů na běžný účet žalobkyně č. 32406-224, který byl v té době v debetu v důsledku nesplaceného kontokorentního úvěru. Soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech ve znění účinném do 30. června 1996 a dospěl k závěru, že na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, když pouze realizovala své povinnosti vyplývající z uzavřených smluv po jejich výpovědi. Dále konstatoval, že žalobkyně nemá v tomto sporu aktivní legitimaci, protože jako správce majetku podílníků podílových fondů způsobila svým jednáním škodu těmto podílníkům a z ustanovení § 5 odst. 3 shora citovaného zákona nelze dovodit, že by komisionář /žalovaná/, jehož jednáním došlo ke zmenšení majetku podílníků, mohl zároveň vymáhat na dalších osobách tuto škodu za jednotlivé komitenty. Z výše uvedeného důvodu se již soud nezabýval tvrzeným přechodem domnělé pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobkyně na společnost Elekta a následující, neboť byla převáděna pohledávka, která neexistuje.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 27 Co 159/2006-425, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 14% úroků z prodlení z částky 150.000.000,- Kč od 11. 4. 1998 do 8. 10. 1999 a do 3,71% úroků z prodlení z částky 150.000.000, Kč od 9. 10. 1999 do zaplacení, potvrdil. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na účet podílníků zaniklého Podnikatelského tržního podílového fondu částku 150.000.000,- s 10,29% úroky z prodlení od 9. 10. 1999 do zaplacení. Výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 85.675,- Kč, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení placených státem.
Odvolací soud nejprve k námitce žalované zkoumal, zda je dána aktivní legitimace na straně žalobkyně se závěrem, že žalobkyně byla k podání žaloby legitimována. Podle § 14 odst. 1 výše uvedeného zákona je investiční společnost povinna při obhospodařování majetku v podílovém fondu vlastním jménem a na účet podílníků vykonávat práva a povinnosti s tím spojené, zejména po jeho zániku vyplatit podílníky. Stejně tak dospěl k závěru, že i žalovaná je ve sporu pasivně legitimovaná, neboť nese odpovědnost za vznik bezdůvodného obohacení eventuelně náhrady škody vzniklé na majetku fondu a to přímo podle ustanovení § 373 a násl. obchodního zákoníku, popřípadě jako ručitel podle ustanovení § 477 odst. 3 téhož zákona. Odvolací soud shledal protiprávní jednání žalované v porušení ustanovení § 14 odst. 3, 4 zákona č. 248/1992 Sb. ve znění platném k 30. 6. 1996, podle kterého majetek v podílovém fondu nemůže investiční společnost užít k úhradě svých závazků, které s činností spojenou s nakládáním s majetkem v podílovém fondu nesouvisejí. Pokud tedy žalovaná použila peníze podílového fondu uložené a úročené na termínovaném vkladu k úhradě závazků žalobkyně, učinila tak v rozporu se zákonem a dopustila se tak protiprávního jednání, v důsledku kterého vznikla škoda ve výši minimálně 150.000.000,- Kč. I když škoda vznikla přímo podílníkům podílového fondu, k jejímu vymáhání je žalobkyně oprávněna a povinna podle ustanovení § 5 odst. 1, 2, 3, § 14 odst. 1, § 35d zákona č. 248/1992 Sb. ve znění platném jak k 30.6.1996, tak i ve znění platném ke dni podání žaloby.
Rozsudek Krajského soudu v Brně byl doručen dovolatelce dne 3. února 2009 a tentýž den nabyl právní moci.
Proti výroku II. ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 2. dubna 2009 včasné dovolání doplněné podáním ze dne 10. července 2009. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolatelka se domnívá, že nárok žalobkyně byl vůči ní uplatněn pouze z důvodu její pozice ručitele ČSOB ve smyslu § 477 odst. 3 obchodního zákoníku, neboť žalovaná prodala svůj podnik související s bankovní činností. Nemůže být tedy hlavním dlužníkem odpovědným za škodu způsobenou porušením povinnosti ve smyslu § 373 obchodního zákoníku. Dále namítá, že povinnost podle § 14 odst. 3 a 4 výše uvedeného zákona se podle jejího názoru vztahuje k žalobkyni a nikoliv k žalované. V důsledku toho nemohla žalovaná ani žádnou povinnost porušit. Dále konstatoval, že právní úprava zákona č. 248/1992 Sb., ani jiný právní předpis nepřipouštěl nabývání pohledávek do majetku v podílovém fondu, proto žalovaná považuje smlouvu o postoupení pohledávky zpět na podílový fond obhospodařovaný žalovanou ze neplatnou pro rozpor se zákonem.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že oba soudy věc kvalifikovali jako nárok z titulu odpovědnosti za škodu, zatímco žaloba byla podána jako nárok z bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně neposkytl v tomto směru účastníkům poučení (§ 118a odst. 2 a § 119a o.s.ř) a odvolací soud toto pochybění nenapravil. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně, která navrhla jeho odmítnutí, příp. zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání proti uvedenému výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu je v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Krajského soudu v Brně přezkoumal v dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud dovodil, že řízení právě takovou vadou trpí.
Bylo již uvedeno, že soud prvního stupně žalobu na zaplacení částky 150.000.000,- Kč zamítl především proto, že dospěl k závěru, že žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, neboť pouze realizovala své povinnosti vyplývající z uzavřených smluv po jejich výpovědi. Podle soudu to byla naopak žalobkyně, která jako správce majetku podílníků podílových fondů způsobila svým jednáním škodu těmto podílníkům a nemá tak v tomto sporu aktivní legitimaci. Naproti tomu odvolací soud v napadeném rozsudku shledal protiprávní jednání žalované v porušení ustanovení § 14 odst. 3, 4 zákona č. 248/1992 Sb. ve znění platném k 30. 6. 1996. Pokud žalovaná použila peníze podílového fondu uložené a úročené na termínovaném vkladu k úhradě závazků žalobkyně, učinila tak v rozporu se zákonem a dopustila se tak protiprávního jednání, v důsledku kterého vznikla škoda ve výši minimálně 150.000.000,- Kč. Jestliže pak v této souvislosti dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, pak nezbývá, než této výtce přisvědčit.
Podle § 213b o.s.ř. v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a téhož zákona; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odst. 1). Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
Z ustanovení § 118a o.s.ř. vyplývá, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3).
Porušení zmíněného ustanovení § 118 odst. 1, 2 nebo 3 během řízení před soudem prvního stupně může nastat např. též za situace, kdy odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru (než soud prvního stupně), který vyžaduje má-li být věc meritorně rozhodnuta na základě úplně zjištěného skutkového stavu věci doplnění tvrzení účastníků o jiné (další) rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu soudu prvního stupně potřebné, a s tím spojené dokazování. V odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace odvolací soud nemůže postupovat podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o.s.ř., když výjimka uvedená v § 205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. se neuplatní. V § 213b odst. 2 o.s.ř. se stanoví, že porušení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o.s.ř. v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Právní názor odvolacího soudu je v tomto případě příčinou, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 1,2 a 3 o.s.ř. Tato poučovací povinnost je založena na objektivním principu a není tak významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil. Uvedená vada řízení proto v tomto případě musí mít za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem podle ustanovení § 219a odst. 1 o.s.ř.
Z vyloženého zřetelně vyplývá, že v posuzovaném případě jde o identický případ za situace, kdy odvolací soud věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně, avšak ze spisu vyplývá, že účastníkům nebylo poskytnuto příslušné poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Přes tuto skutečnost odvolací soud na tuto procesní situaci adekvátně nereagoval a rozsudek soudu prvního stupně v příslušném výroku ve věci samé nezrušil a nevrátil mu věc k dalšímu řízení. Sám tak řízení zatížil vadou, takže je zde dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, bylo proto podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), zrušeno v dotčeném výroku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek a věc byla proto vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. června 2011 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu