30 Cdo 2680/2006
Datum rozhodnutí: 12.10.2006
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 2680/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce L. M., proti žalovanému F. Z., zastoupenému advokátkou,

o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 16/2003,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 23/2006-154, t a k t o :

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2003, č.j. 36 C 16/2003-83, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen omluvit se žalobci doporučeným dopisem, opatřeným jeho podpisem a zaslaným k rukám žalobce v tomto znění: "Omlouvám se

za to, že jsem v rozporu s dobrými mravy, právním řádem České republiky a slušným chováním pořídil neoprávněně audiozáznam slov L. M., která mě telefonicky sdělil 23.9.2000, a že jsem tento audiozáznam dal protiprávně k dispozici reportérovi V. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel

ze zjištění, že žalovaný dne 23.9.2003 nahrál telefonický rozhovor se žalobcem a po té předal tuto nahrávku reportérovi České televize P. V. Soud po zhodnocení provedených důkazů dovodil s poukazem na ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku (dále jen "o.z.") a Listinu základních práv a svobod, že zásah žalovaného sice existoval v obou částech žalobního tvrzení, ale nebyl způsobilý práva žalobce ohrozit, když nahrávka nebyla pořízena třetí osobou, ale samotným účastníkem telefonního hovoru, který sám požívá veškeré ochrany, a tento zásah nebyl protiprávní. Současně připomněl, že se jednalo o případ krajní nouze a nutné obrany.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č.j. 1 Co 210/2003-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen se omluvit žalobci doporučeným dopisem opatřeným jeho podpisem a zaslaným k rukám žalobce ve znění: "Omlouvám se za to, že jsem pořídil neoprávněný audiozáznam slov L. M., která mě telefonicky sdělil 23.9.2000 a že jsem tento audiozáznam dal protiprávně k dispozici reportérovi V." V dalším zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo text: "v rozporu s dobrými mravy, právním řádem České republiky a slušným chováním". Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, avšak sám především dovodil, že pořízením předmětného zvukového záznamu a jeho předáním reportérovi České televize bez souhlasu žalobce, a tedy v rozporu s úpravou danou v ustanovení § 12 odst. 1 o.z., došlo ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu

do integrity osobnosti žalobce, neboť bylo dotčeno ustanovením § 11 o.z. chráněné právo na projev osobní povahy. Protože tak byla prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, dovodil i vznik občanskoprávní odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 13 o.z.

Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 30 Cdo 52/2005-138, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud

v prvé řadě vyslovil nesouhlas se závěrem Vrchního soudu v Praze, že v posuzované věci záznamem telefonátu ze strany žalovaného došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o.z. (resp. § 11 o.z.). V dalším dovolací soud poukázal na skutečnost, že vzhledem k tomu, že ve svém rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že zásahem do osobnostních práv žalobce bylo již samotné pořízení záznamu telefonického hovoru, proto se již podrobněji nezabýval okolnostmi, za nichž žalovaný záznam telefonátu předal reportérovi České televize (když pouze konstatoval, že argumentace soudu prvního stupně krajní nouzí a nutnou obranou v řízení o ochranu osobnosti je nepřípadná). Nebylo tak dostatečně ozřejměno, zda vlastním použitím předmětného audiozáznamu žalovaným došlo, nebo naopak nedošlo, k zásahu

do osobnostních práv žalobce.

Vrchní soud v Praze ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 23/2006-154, kterým rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost omluvit se žalobci doporučeným dopisem ve znění: "Omlouvám se za to, že jsem audiozáznam slov L. M., která mě telefonicky sdělil 23. září 2000, dal k dispozici reportérovi V." Ve zbývající části pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal při svém rozhodování v úvahu právní názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v předchozím zrušovacím rozhodnutí a dovodil, že pořízením záznamu zmiňovaného telefonního hovoru nebyla zasažena osobnostní práva žalobce.

V otázce, zda k takovémuto zásahu případně došlo, pokud žalovaný bez souhlasu žalobce předal uvedený zvukový záznam reportérovi České televize panu P. V., pak odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení § 12 o.z. soud neoprávněný zásah do integrity osobnosti žalobce dovodil. Šlo o projev osobní povahy, který náleží mezi chráněná osobnostní práva. Lze jej proto užít jen za předpokladů obsažených v citovaném ustanovení, což v souzené věci splněno nebylo. Pokud žalovaný argumentoval, že z průběhu telefonického rozhovoru bylo zřejmé, že (mu) žalobce vyhrožuje, pak ochrana života a zdraví občanů náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a nikoliv jinému subjektu. Odvolací soud též konstatoval, že nepřípadná byla i argumentace soudu prvního stupně vztahující se ke krajní nouzi a nutné obraně. Proto v této části žalobě, požadující přisouzení morálního zadostiučinění ve formě omluvy, vyhověl.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 22. června 2006, přičemž žalovanému (jeho zástupkyni) byl doručen dne 14. června 2006.

Proti výroku tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dne 13. července 2006 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 14. září 2006. Jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Tvrdí, že odvolací soud došel k nesprávném závěru, že v dané věci šlo o zásah do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o.z. Domnívá se, že nelze účastníkům telefonického rozhovoru zakázat nejen pořízení nahrávky hovoru, ale za určitých podmínek ani její zveřejnění. Odkázal přitom na judikaturu citovanou v rozhodnutí soudu prvního stupně a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2003, č.j. 1 Co 62/2003-139, které se zabývalo přípustností důkazu v občanském soudním řízení audiozáznamem, pořízeným bez souhlasu druhé osoby.

Dovolatel proto žádá, aby vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl

k nesprávnému právnímu závěru, bylo rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené části zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.")

ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu

v dovoláním napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat v tomto výroku za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem, v jakém dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.

V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož

i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to

i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.

Dovolatel, jak bylo uvedeno, uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické osoby.

Jestliže odvolací soud s odkazem na ustanovení § 12 o.z. dovodil, že zásahem

do osobnostních práv žalobce bylo poskytnutí dotčeného audiozáznamu žalovaným reportérovi České televize panu P. V., pak obsah dovolání, jímž, jak již bylo vyloženo, je dovolací soud vázán, není způsobilý správnost této úvahy ve skutečnosti zpochybnit. V daném případě bylo nesporné, že šlo o privátní telefonní rozhovor účastníků, při němž byly uplatněny osobní hlasové projevy každého z nich. Projevy osobní povahy pak náleží mezi chráněná osobnostní práva. Odvolací soud zde správně připomněl, že jich lze proto užít jen za předpokladů obsažených v citovaném ustanovení § 12 o.z.

Již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci dovolací soud konstatoval, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází

v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah

do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Přesto v některých případech, ač se zásah případně může zdánlivě jevit jako odporující objektivnímu právu, o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nepůjde. Důvodem je existence okolností vylučujících neoprávněnost tohoto zásahu.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 o.z. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen se svolením té osoby, které se týkají. Toto svolení nemusí mít zvláštní formu a za určitých okolností může být dáno ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 o.z. i konkludentně. V souzeném případě však takovéto případné svolení dáno nebylo. Užití předmětného hlasového projevu jeho poskytnutím reportérovi televize nebylo pokryto ani některou z licencí ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 a 3 o.s.ř. Odvolací soud zde současně správně uvedl, že pokud žalovaný argumentoval, že v průběhu telefonického rozhovoru (se žalobcem) mu bylo jasné, že (mu) žalobce vyhrožuje, pak ochrana života a zdraví občanů náleží především do pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a nikoliv do kompetence jiného subjektu (zde např. redaktora televize). Ve spojení s předchozí větou je třeba hodnotit jako odpovídající i závěr odvolacího soudu, že zde nepřichází v úvahu případná argumentace odkazující na krajní nouzi a nutnou obranu.

Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném výroku ve věci samé je třeba z uvedených důvodů pokládat

za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalovaného v této věci bylo zamítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. října 2006

JUDr. Pavel Pavlík , v.r.

předseda senátu