30 Cdo 268/2007
Datum rozhodnutí: 27.09.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 268/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně P. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. J. S., a 2. P. S., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 140.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.zn. 7 C 515/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2006, č.j. 38 Co 270/2005-124, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaných jejich zástupkyni, advokátce, částku 12.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se vůči žalovaným domáhala zaplacení částky 140.000,- Kč


s příslušenstvím z důvodu, že financovala stavební úpravy domu na st.p. 1915 a 1916 v k.ú. Ž., který je ve výlučném vlastnictví žalovaných. Úpravy spočívaly ve vybudování přístavby nové bytové jednotky, ve které pak žalobkyně po uzavření manželství žila i se svým manželem. Do nemovitosti žalovaných investovala proto, že jí žalovaní slíbili užívání předmětné nemovitosti, popř. převod nemovitosti do jejího vlastnictví. Tomuto závazku však nedostáli, žalobkyni z předmětné nemovitosti vykázali, brání jí ve vstupu do ní, resp. v jejím užívání. Také jí zde zrušili trvalý pobyt. Žalovaní tedy svým chováním zapříčinili, že předmětnou nemovitost nemůže užívat. Odpadl proto právní důvod, na jehož základě do této nemovitosti jako nevlastník investovala. Proto požaduje, aby jí žalovaní investovanou částku 140.000,-Kč vrátili.


Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č.j. 7 C 515/2004-100, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně


do nemovitosti žalovaných skutečně investovala. Dospěl však k závěru, že dostatečně neprokázala důvod této investice. Dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně nebyla z domu žalovaných vykázána, stěhovala se dobrovolně, přičemž konflikty vznikaly pouze tehdy, když hodlala z domu žalovaných odvážet věci. Tehdy jí žalovaní bránili v odvozu těchto věcí a ve vstupu dalších osob (nikoliv však žalobkyně) do jejich domu. Posléze žalovaní žalobkyni odvoz věcí umožnili. Ve správním řízení týkajícím se zrušení jejího trvalého pobytu bylo žalobkyni zasláno oznámení o zahájení řízení


na adresu V., ale žalobkyně na ně nereagovala a neuplatnila v řízení žádné námitky ani připomínky. Naopak, ještě předtím, než rozhodnutí o zrušení pobytu žalobkyně u žalovaných nabylo právní moci dne 18.6.2003, se sama na Městském úřadě v K. přihlásila k trvalému pobytu na adrese K.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č.j. 38 Co 270/2005-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že žalobkyně investovala do rekonstrukce domu žalovaných, přičemž právním důvodem k tomuto plnění byl příslib žalovaných o možnosti budoucího bydlení žalobkyně a jejího tehdejšího partnera v této nemovitosti. Nebylo však prokázáno, že by žalovaní svůj příslib bydlení ve prospěch žalobkyně v uvedené nemovitosti výslovně odvolali, popř. že by odmítli podle tohoto příslibu jednat. Žalovaní od počátku tohoto řízení deklarovali, že nebrání žalobkyni v realizaci jejího práva v nemovitosti bydlet. Ohrazovali se pouze proti vstupu jiných osob do této nemovitosti a proti odvážení věcí žalobkyní. Z toho vyplývá, že právní důvod (příslib bydlení žalobkyně v nemovitosti žalovaných) nadále trvá. Odvolací soud uzavřel, že za této situace nejde o bezdůvodné obohacení na straně žalovaných, vzniklé zhodnocením jejich nemovitosti investicí žalobkyně. Bezdůvodné obohacení by mohlo vzniknout teprve tehdy, jestliže by žalovaní odvolali svůj příslib bydlení žalobkyně v jejich nemovitosti, popř. by odmítli podle tohoto příslibu jednat, resp. by vytvořili stav, kdy bude jasně zřejmé, že tento příslib již nebude moci být realizován. Taková situace však podle odvolacího soudu nebyla prokázána, zhodnocení nemovitosti žalovaných za finanční prostředky žalobkyně se doposud nestalo bezdůvodným obohacením, a proto žaloba nemůže být důvodná.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena právní otázka (kterou však žalobkyně blíže nespecifikuje), přičemž soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s hmotným právem. Za důvod odvolání označuje naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (fakticky je však dotčen i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm a/ téhož zákona). Uvádí, že žalovaní jí brání v užívání nemovitosti. Odpadl tak právní důvod její investice ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Došlo proto k bezdůvodnému obohacení žalovaných na její úkor. Má proto podle § 451 odst. 1 o.z. nárok na vrácení investované částky. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.


Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo v celém rozsahu zamítnuto.


Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,


se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen o.s.ř. ) ve znění účinném do 31. března 2005.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),


za splnění zákonné podmínky zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto dovolání.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


Dovolání v projednávané věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak obsah tohoto podání naznačuje i současné uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) téhož zákona. Proto je nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto například případný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (byl-li by uplatněn).


Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v označené věci však neobsahuje argumentaci, která by správnost úvah odvolacího soudu zpochybnila.


V případech zhodnocení nemovitosti investicí ze strany osoby, která ji nevlastní, realizované na základě dohody s jejím vlastníkem, záleží na jejím obsahu, jak vzniklý právní vztah posuzovat. Bylo-li do cizí nemovitosti investováno např. na základě příslibu vlastníka umožnit investujícímu bydlení v domě nebo převést dům do jeho vlastnictví, pak není-li tento příslib realizován, může se jednat na straně vlastníka nemovitosti o získání bezdůvodného obohacení (realizovanou investicí) plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 o. z.). Pro uvedené případy je společné, že osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného obohatil (§ 451 odst. 1 o. z.), tj. vlastník domu. Jinými slovy, jestliže občan, který není vlastníkem nemovitosti, na základě příslibu vlastníka, že mu umožní užívání nemovitosti, že na něj v budoucnu převede její vlastnictví apod., do nemovitosti investuje, pak jde o plnění na základě právního důvodu představovaného uvedeným příslibem. Dodatečně odvolání tohoto příslibu, popřípadě odmítnutí podle něj jednat, eventuálně vytvoření takového stavu, kdy je zřejmé, že příslib nebude nadále realizován, znamená odpadnutí důvodu k plnění a vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka nemovitosti (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne


18. prosince 1997, sp.zn. 2 Cdon 944/97).


Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaní svůj příslib bydlení ve prospěch žalobkyně výslovně odvolali nebo že by odmítli podle tohoto příslibu jednat. Proto právní důvod, na jehož základě žalobkyně do nemovitosti žalovaných investovala, tj. příslib bydlení žalobkyně v nemovitosti žalovaných, nadále trvá. Nemůže se tak jednat o případ bezdůvodného obohacení žalovaných.


Námitky uplatněné dovolatelkou pak ve skutečnosti převážně směřují proti skutkovým závěrům, které učinily soudy obou stupňů. Neuvádí žádné konkrétní důvody svědčící pro to, že napadené rozhodnutí by ve věci mělo zásadní právní význam


ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto shledal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustným (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - proto dovolání z tohoto důvodu odmítl (§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c/ o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když


v dovolacím řízení žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením v tomto řízení advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů


za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").


Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).


Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky činí sazba odměny v této věci 31.100,- Kč. S ohledem na zastoupení více osob týmž advokátem bylo třeba sazbu odměny podle ustanovení § 19a vyhlášky zvýšit o 30% na 40.430,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím


k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na částku 20.215,- Kč. Vzhledem k tomu, že pak bylo dovolání odmítnuto, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 10.107,50,- Kč, což činí po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky 10.110,- Kč.


Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů


a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 10.410,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupkyně žalovaných, představována částkou 12.388,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. září 2007


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu