30 Cdo 2671/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák.



30 Cdo 2671/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalované V. P. , zaměstnankyni Magistrátu města Mladá Boleslav, se sídlem v Mladé Boleslavi, Komenského náměstí 61, zastoupené Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 1391, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 221/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2014, č.j. 1 Co 297/2013 - 157, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.114,- Kč jejímu zástupci Mgr. Pavlu Motlovi, advokátu se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 1391, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Krajský soud v Praze (dále soud prvního stupně či krajský soud ) rozsudkem ze dne 10. června 2013, č.j. 36 C 221/2010 135, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil žalované povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu za výroky, které žalovaná uvedla při jednání před Krajským soudem v Praze o tom, že od pracovnic Okresního soudu v Mladé Boleslavi opatrovnického oddělení ví, že žalobce oddělení často navštěvuje, že z něj mají rozporuplné dojmy, neboť tam dlouho sedí a jeho zevnějšek není dobrý, přičemž vypadá jako bezdomovec a zapáchá, a dále za zaujatost vůči žalobci z toho důvodu, že v opatrovnickém řízení nezastávala zájmy nezletilých dětí, ale pouze zájmy matky. Soud dále zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel při rozhodování podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) z toho, že žalobce spatřuje zásah do svých osobnostních práv v tom, že žalovaná pronesla výše uvedené výroky, a tím ovlivnila výsledek soudního sporu týkající se úpravy výchovy nezletilých dětí. Soud shledal, že hodnotící soudy, které žalovaná v souvislosti s výkonem své pracovní funkce před soudem uvedla, nelze pokládat za lživé a nepřiměřené, když zjevně reprodukují názory jiných pracovnic a z celého spisu není patrno, že by žalovaná činila výroky ohledně vzhledu či chování žalobce a ovlivnila jimi výsledek řízení. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále odvolací soud nebo soud druhého stupně ) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. března 2014, č.j. 1 Co 297/2013 157, rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud uvedl, že sdílí závěr soudu prvního stupně, který žalobu neshledal po právu, byť z jiného důvodu, než dovodil soud prvního stupně. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že žalovaná nebyla ve sporu pasivně legitimována, když předmětné výroky přednesla v souvislosti s výkonem pracovní činnosti. Pouze v případě, že by se zaměstnanec dopustil vybočení z rámce výkonu pracovních činností, by byl odpovědný dotčené osobě přímo on, což se ale v projednávané věci nestalo, a z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 5. května 2014, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 26. června 2014 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to, že se odvolací i krajský soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o otázku mezí oprávněné kritiky, dále také uvádí, že se jedná o otázku hmotného i procesního práva, která ještě nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, anebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolání má být přípustné i z toho důvodu, že dovolacím soudem má tato vyřešená právní otázka být posouzena jinak. Dovolatel uvedl, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když neprovedly jím navrhované důkazy, přičemž bylo rozhodnuto o nedostatku pasivní legitimace žalované. Z obsahu dovolání vyplývá výtka, že se soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 14. října 2014, ve kterém se ztotožnila s rozsudky obou soudů, které pokládá za věcně správné, a ve kterém uvedla, že dovolání žalobce pokládá za nepřípustné a nedůvodné. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud shledal, že dovolání v označené věci není přípustné. Předně dovolatel v souladu s ustálenou judikaturou důsledněji neuvedl, na základě čeho pokládá jednotlivé předpoklady přípustnosti za splněné, pouze citoval znění ustanovení § 237 o.s.ř. a převážně brojil proti skutkovým závěrům obou soudů. Proto za jediný dovolatelem odůvodňovaný předpoklad přípustnosti dovolání lze pokládat tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu - konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004.
Dovolací soud uzavírá, že judikatura dovolacího soudu citovaná dovolatelem není pro účely předmětného případu přiléhavá. Jak uvedl soud druhého stupně, určujícím důvodem pro zamítnutí žaloby byl zjištěný nedostatek pasivní legitimace žalované (zde je možno příkladmo odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2003, sp.zn. 30 Cdo 73/2003, resp. další ustálenou judikaturu dovolacího soudu), kdy však takovouto otázkou se dovolatelem zmíněný judikát Nejvyššího soudu nezabývá. Ve vztahu k řešení této právní otázky, na níž napadené rozhodnutí ve věci samé spočívá, pak dovolatel neuvádí žádné další okolnosti, které by odůvodňovaly případný závěr o eventuálním naplnění některého z dalších hledisek, která obsahuje ustanovení § 237 o.s.ř. Na tomto místě již jen jako obiter dictum je možno zmínit závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek ze dne 21. prosince 2004, sp.zn. 30 Cdo 1526/2004, apod.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř., neboť dovolatel ve svém dovolání polemizuje pouze se skutkovými otázkami a jejich posouzením oběma soudy.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Právnímu zástupci žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu