30 Cdo 2671/2011
Datum rozhodnutí: 31.07.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 2671/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. O., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti žalované 1) České republice Vězeňské službě ČR , se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a a 2) BL, spol. s r.o. , se sídlem v Novém Bydžově, U Mlýna 1430, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 9/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2011, č.j. 1 Co 300/2010-213, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. června 2010, č.j. 16 C 9/2008-190, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo na hlavičkovém papíře a s ověřeným podpisem odpovědného představitele doručit žalobci písemnou omluvu za přímou diskriminaci, šikanu a obtěžování, kterým byl vystaven ve Věznici Valdice v období od roku 2004 do 10.5.2007, a to v souvislosti s neoprávněným zásahem do jeho práv na ochranu důstojnosti zaměstnance během jeho zařazení do práce za současné absence sepsání a vzniku pracovněprávního vztahu, a aby první žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 8.000.000,- Kč a druhé žalované zaplatit žalobci 4.000.000,- Kč ; rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem.
Při rozhodování podle § 11 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv (práva na ochranu zdraví a lidské důstojnosti) v tom, že v době, kdy byl ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, byl diskriminován tím, že při výkonu práce byly činěny zásadní rozdíly v postavení a pracovních podmínkách odsouzených a civilních zaměstnanců druhé žalované, na příslušném pracovišti docházelo k obtěžování, šikanování, porušování zásad bezpečnosti práce a hygienických předpisů. Kromě toho mu nebyla vyplácena odměna ve výši stanovené nařízeními vlády č. 365/1996 a č. 414/2000 Sb., jež jsou rovněž diskriminační, neboť zakládají bezdůvodné, svévolné a odlišné zacházení s jednou sociální skupinou lidí, ale odměna nižší. Nebyl seznámen s pracovními podmínkami, s náplní práce a se svými právy a povinnostmi, ani nastavenou normou spotřeby práce a důvodem krácení odměny. Nebylo vzato v úvahu, že absolvoval rekvalifikační kurz a měl být zařazen do pracovní skupiny s nárokem na mzdu 6.750,- Kč. Druhá žalovaná zřejmě nastavila pracovní normy úmyslně tak, aby se nedaly splnit. Pracoviště bylo nedostatečně odsáváno od prachu a bylo nedostatečně vybaveno pracovními pomůckami. Byly rozdílné WC pro odsouzené a civilní zaměstnance, jakož i problémy se sprchováním. Šikanu spatřoval v postihování za neplnění normy, obtěžování, ve vyloučení odsouzených z ochrany poskytované mezinárodními smlouvami.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování především shledal, že žalobce byl v době výkonu trestu zaměstnán jako brusič skla, do této práce však nebyl nucen, neboť do zařazení s ní souhlasil, neprokázal porušování zásad bezpečnosti práce ani hygienických předpisů, ani diskriminaci nebo šikanu ve vztahu k jeho osobě. Uvedl také, že postavení osoby zaměstnané ve výkonu trestu odnětí svobody se řídí nikoli ustanoveními zákoníku práce, nýbrž zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZVTOS ), žalobce byl do práce zařazen podle § 30 ZVTOS a jeho mzdové zařazení a vyplácená mzda, včetně jejího tvrzeného krácení, byly předmětem smluvního ujednání. Dovodil, že právo na konkrétní mzdové zařazení nepatří mezi osobnostní práva a jeho porušení by mohlo být předmětem případného řízení o splnění povinnosti z tohoto práva, např. doplatku mzdy.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2011, č.j. 1 Co 300/2010-213, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal, že k vytýkanému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo. Připomněl, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by došlo v souvislosti se zaměstnáním žalobce v rámci výkonu trestu odnětí svobody v uvedené době k jeho diskriminaci či šikaně způsobem jím uvedeným. Nebylo prokázáno, že by některou ze žalovaných byly vytvořeny nedůstojné pracovní podmínky či byl tento vztah poznamenán nedostatkem ochranných pracovních pomůcek. Na tomto závěru proto podle odvolacího soudu nemohlo ničeho měnit, že provedené důkazy žalobce hodnotil jinak a vyvozoval z nich jiný skutkový stav, který pak odchylně právně posuzoval. Žalobce tak přehlížel, že poměry zaměstnání osoby ve výkonu trestu odnětí svobody se řídí nikoli ustanoveními zákoníku práce, nýbrž zákonem č.169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. U žalobce šlo o zařazení do práce podle § 30 uvedeného zákona, nikoliv o pracovní poměr podle zák. práce. Přitom, pokud jde o mzdové zařazení žalobce a (jemu) vyplácenou mzdu, včetně jejího tvrzeného krácení, bylo předmětem smluvního ujednání a jako takové se charakteru osobnostního práva vymykalo. Předmětem takovéhoto práva je totiž osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářené jednotlivými hodnotami, tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. Hodnoty tvořící integritu fyzické osoby vypočítává § 1l obč. zák. pouze příkladmo, jak plyne z užití pojmu zejména . Kromě vyjmenovaných hodnot (život, zdraví, občanská čest a lidská důstojnost, soukromí, jméno a projevy osobní povahy) jsou chráněny i hodnoty další, vždy však musí jít o hodnoty ryze osobní povahy. Charakteristickým znakem všeobecného osobnostního práva je, že je dáno každé fyzické osobě od jejího narození, případně početí, po celou dobu jejího života až do smrti, a jeho vznik tedy není podmíněn žádnou jinou skutečností či právním úkonem. Právo žalobce na konkrétní mzdové zařazení proto mezi tato osobnostní práva nepatří, neboť není součástí osobní integrity fyzické osoby ve vyloženém smyslu, a není dáno fyzické osobě od jejího narození po celou dobu života až do smrti, nýbrž je právem, založeným na smluvním principu. Porušení tohoto práva by tedy mohlo být předmětem případného řízení o splnění povinnosti z tohoto práva, např. doplatku mzdy, nikoli však řízení o ochranu osobnosti. Pro úplnost odvolací soud dodal, že ze samotného výkonu trestu odnětí svobody plynou pro žalobce jistá omezení ve smyslu uvedeného zákona o výkonu trestu odnětí svobody, která si žalobce právě svou trestnou činností způsobil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výslovně uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., dopadající na případy, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení § 32 zákona o výkonu trestu, když odvolací soud se nezabýval jeho vztahem k zákoníku práce, tedy zda ustanovení zákoníku práce lze aplikovat i na osoby zařazené do práce ve výkonu trestu odnětí svobody. V tom také spatřuje zásadní význam rozhodnutí po právní stránce. Poukazuje také na čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na článek 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 29, které obě zakazují nucené práce. Konečně se domnívá, že důkazy provedenými v řízení byla jednoznačně prokázána jeho tvrzení o diskriminaci zaměstnanců z řad vězňů ve srovnání s civilními zaměstnanci druhého žalovaného. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak i rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.7.2009 (dále jen o.s.ř. ) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. V dané věci však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není v tomto případě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po oprávní stránce zásadní význam.
Jak již bylo naznačeno výše, odvolací soud své rozhodnutí zbudoval především na úvaze, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by došlo v souvislosti se zaměstnáním žalobce v rámci výkonu trestu odnětí svobody v uvedené době k jeho diskriminaci či šikaně způsobem jím uvedeným. Nebylo prokázáno, že by některou ze žalovaných byly vytvořeny nedůstojné pracovní podmínky či byl tento vztah poznamenán nedostatkem ochranných pracovních pomůcek, přičemž poukázal na to, že poměry zaměstnání osoby ve výkonu trestu odnětí svobody se řídí nikoli ustanoveními zákoníku práce, nýbrž zákonem č.169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. U žalobce šlo o zařazení do práce podle § 30 uvedeného zákona. Mzdové zařazení žalobce a (jemu) vyplácená mzda, včetně jejího tvrzeného krácení, bylo věcí smluvního ujednání a jako takové se charakteru osobnostního práva vymykalo. Předmětem takovéhoto práva je totiž osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářené jednotlivými hodnotami, tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. Tyto hodnoty tvořící integritu fyzické osoby vypočítává § 1l obč. zák. pouze příkladmo. Charakteristickým znakem všeobecného osobnostního práva je, že je dáno každé fyzické osobě od jejího narození, případně početí, po celou dobu jejího života až do smrti, a jeho vznik tedy není podmíněn žádnou jinou skutečností či právním úkonem. Proto právo žalobce na konkrétní mzdové zařazení mezi tato osobnostní práva nepatří, neboť není součástí osobní integrity fyzické osoby, a není dáno fyzické osobě od jejího narození po celou dobu života až do smrti, nýbrž je právem, založeným na smluvním principu.
Je třeba konstatovat, že tyto přesvědčivé právní závěry odvolacího soudu jsou plně v souladu se zcela ustálenou a dlouhodobou judikaturou dovolacího soudu a plně odpovídají právní úpravě ochrany osobnosti, kterou přináší ustanovení § 11 násl. obč. zák. Podle zmíněných ustanovení má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by došlo v souvislosti se zaměstnáním žalobce v rámci výkonu trestu odnětí svobody k jeho diskriminaci či šikaně, zejména nebylo prokázáno, že by některou ze žalovaných byly vytvořeny nedůstojné pracovní podmínky, nebo mu nebyl poskytnut dostatek ochranných pomůcek. Pokud žalobce poukazuje na omezení svých práv vyplývající z nutnosti podřídit se režimu ZVTOS, resp. na nesrovnalosti v odměňování za práci dle mzdových předpisů vztahujících se k odsouzeným ve výkonu trestu, nelze toto považovat za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák.
Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, že žalobcem zmiňovaný nárok, který je ve své podstatě nárokem mzdovým, nelze posuzovat v rámci kategorií dotčení osobnostních práv fyzické osoby. V této souvislosti dovolatel ve svém dovolání neformuloval žádnou právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak, a jejíž řešení by bylo v dané věci relevantní. Neuvedl též ani žádné případné konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla soudy řešena rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno dovodit jiný odpovídající důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jak se podává z obsahu dovolání, dovolatel ve svém dovolání vychází ze své skutkové verze případu, a na jejím podkladě konfrontuje svůj právní názor s právním posouzením odvolacím soudem. Přitom pomíjí, že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Dovolání bylo proto ze všech uvedených důvodů odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Pouze jako obiter dictum pak lze uvést, že zařazování odsouzených do práce je upraveno v § 30 ZVTOS, podle jehož odst. 1 věznice vytvářejí podmínky pro zaměstnávání odsouzených buď v rámci svého provozu, vlastní výroby nebo podnikatelské činnosti anebo smluvně u jiných subjektů. Podle odst. 2 smlouva mezi věznicí a jiným subjektem, na jejímž základě se uskutečňuje zařazení odsouzených do práce, stanoví podrobnější podmínky, za nichž budou odsouzení pracovat, případně i postup při zaškolení odsouzených k výkonu určených prací a způsob zvyšování jejich pracovní kvalifikace. Při vytváření podmínek k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a dodržování protipožárních a hygienických předpisů má jiný subjekt stejné povinnosti, jaké by měl podle zvláštních právních předpisů vůči svým zaměstnancům v pracovním poměru. K zaměstnávání odsouzeného u jiného subjektu než věznice je třeba předchozího písemného souhlasu odsouzeného; to neplatí, pokud je odsouzený zaměstnáván Českou republikou, krajem, obcí, dobrovolným svazkem obcí nebo subjektem, který jimi byl zřízen či založen, a v němž mají většinovou majetkovou účast, většinový podíl na hlasovacích právech anebo vykonávají rozhodující vliv na jeho řízení či provozování. Podle odst. 5 odsouzený může souhlas uvedený v odstavci 4 odvolat prohlášením učiněným vůči Vězeňské službě. Pokud prohlášení nemá písemnou formu, zaměstnanec Vězeňské služby o prohlášení odsouzeného učiní bezodkladně zápis, který předloží odsouzenému k podpisu. Účinky odvolání souhlasu nastávají uplynutím posledního dne kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, v němž odsouzený souhlas odvolal. Odvolání souhlasu odsouzeným se nepovažuje za odmítnutí práce.
Podle ustanovení § 32 odst. 1 ZVTOS, na které poukazuje dovolatel, pracovní podmínky, pracovní doba a podmínky pro uložení přesčasové práce u odsouzených se řídí zvláštními právními předpisy vztahujícími se na zaměstnance v pracovním poměru. Ředitel věznice může nařídit odsouzeným práci přesčas v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem . Podle ustanovení § 33 odst. 1 ZVTOS odsouzeným přísluší odměna podle vykonané práce. Vláda stanoví nařízením výši této odměny a podmínky pro její poskytování .
Ze shora uvedených ustanovení jednoznačně vyplývá povinnost jiného subjektu vytvářet pro odsouzené stejné podmínky k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a dodržování protipožárních a hygienických předpisů, jaké by měl vůči svým zaměstnancům v pracovním poměru (§ 30 ZVTOS). Obecně pak ustanovení zákoníku práce je třeba vztáhnout na pracovní podmínky a pracovní dobu odsouzených a podmínky pro uložení přesčasové práce (§ 32 ZVTOS). Lze tedy konstatovat, že až na v ZVTOS stanovené výjimky, se zaměstnávání odsouzených řídí ustanoveními tohoto zákona.
Obdobně např. usnesení Ústavního soudu ČR č. j. IV. ÚS 27/07 ze dne 1.března 2007, ve své části IV. hovoří o tom, že Ústavní soud konstatuje, že odsouzení zařazení do práce ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou účastníky trhu práce a nelze je považovat za zaměstnance ve smyslu pracovněprávních předpisů (např. dle § 1 nařízení vlády č. 303/1995 Sb.); nenacházejí se tedy ve stejné situaci jako zaměstnanci, resp. v situaci vzájemně srovnatelné .
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným v něm žádné náklady nevznikly, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu