30 Cdo 2646/2010
Datum rozhodnutí: 13.09.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 obč. zák.




30 Cdo 2646/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobkyně R. K., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti žalované Krajské zdravotní, a.s., IČO 25488627 , se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 34 C 43/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č.j. 1 Co 147/2009-136, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení částku.

Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č.j. 34 C 43/2006-76, uložil žalované zaslat žalobkyni dopis ve znění uvedeném ve výroku I., výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), výrokem III. zamítl žalobu co do dalších 950.000,- Kč a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyni byla předchůdkyní žalované dne 3. listopadu 2003 provedena po porodu císařským řezem sterilizace. Uzavřel, že žalovaná nedodržela závazná pravidla upravující problematiku sterilizace, zejména žádost žalobkyně o sterilizaci byla schválena den poté, kdy sterilizace byla provedena, nebyl dán žalobkyni dostatečný čas na promyšlení si následků výkonu a že žalobkyně ani neměla možnost důsledky své žádosti řádně prohovořit se svým životním partnerem. Žalovaná se tak dopustila zásahu do osobnostních práv žalobkyně, zejména do práva na zdraví a soukromí. Soud prvního stupně proto shledal důvodným nárok žalobkyně na omluvu. Při stanovení požadované výše peněžního zadostiučinění konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádné důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly přiznání požadované vysoké náhrady. Naopak zjistil na její straně okolnosti, které snižují negativní dopad sterilizace do osobního života žalobkyně, např. stávající výchova čtyř vlastních dětí, rozpad manželství z důvodů, jejichž souvislost se zákrokem nebyla prokázána, možnost asistované reprodukce.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č.j. 1 Co 147/2009-136, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 150.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jinak jej ve věci samé potvrdil, výroky II. V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že sterilizace je závažným zásahem do lidské osobnosti, který může přivodit nejvážnější změny ve vývoji celkové osobnosti fyzické osoby. Nedovodil však, že by k tomuto zásahu došlo na základě svévolného rozhodnutí žalované v době, kdy byla volní a rozhodovací složka u žalobkyně v důsledku probíhajícího porodu snížena či jinak výrazně omezena. Žalovaná však pochybila, když příslušná komise nerozhodla o této žádosti před zákrokem. Vzhledem ke všem okolnostem přiznal žalobkyni jako finanční satisfakci dalších 150.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu do té části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) a c) /pravděpodobně míněn odstavec 3/ o.s.ř. Zásadní právní význam vidí ve způsobu posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích společně s tím, na kolik podrobně je soud povinen popsat důvody, pro které dospěl k dané výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, aby odpovídala zásadě předvídatelnosti a právní jistoty. Další otázkou zásadního právního významu podle dovolatelky je otázka, zda peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu má nebo může plnit také preventivně-sankční funkci. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/05 ze dne 29. září 2005, který stanovil při úvaze o náhradě za ztížení společenského uplatnění při vzniklé škodě na zdraví povinnost soudů aplikovat princip proporcionality a přesná kritéria a) závažnost způsobené škody na zdraví, b) možnost vyléčení či eliminace způsobené škody, c) míru zavinění (nedbalosti) operatéra . Dovolatelka poukazuje na to, že soudy při rozhodování ve věcech ochrany osobnosti neužívají jednotný test přiměřenosti, přičemž Nejvyšší soud přitom po jasně přezkoumatelných hlediscích přiměřenosti volá [viz usnesení tohoto soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007]. Poukazuje na specifičnost napadeného rozhodnutí, jehož podstatou je protiprávní sterilizace romské ženy. Touto problematikou se v minulosti již zabýval veřejný ochránce práv i vláda ČR. Dovolatelka je přesvědčena, že přiznaná náhrada není přiměřená závažnosti zásahu do jejích osobnostních práv, přičemž odvolací soud, byť přiznal větší náhradu než soud prvního stupně, neodůvodnil dostatečně, proč nevzal v úvahu žádné namítané skutečnosti, např. argumentaci další judikaturou, nutnosti preventivně-sankčního působní náhrady. Dále upozorňuje na to, že odvolací soud uvedl, že žalobkyně se v období od zásahu do podání žaloby nebránila žádnou právní cestou škodlivým následkům sterilizace, přičemž však přehlédl skutečnost, že se v mezidobí obrátila na veřejného ochránce práv, jímž byl postup nemocnice vyhodnocen jako nezákonný a její případ byl postoupen orgánům činným v trestním řízení, jejichž úkonů se žalobkyně rovněž účastnila. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požaduje současně aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a uvedla, že náhradu imateriální újmy žalobkyni považuje za přiměřenou a již byla žalobkyni poukázána. Navrhla proto zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata s dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu dovolání se však nepodává, že by dovolatelka namítala použití nesprávného právního předpisu nebo konkrétní (fakticky) nesprávnou aplikaci správné normy, přičemž ani dovolací soud takové pochybení odvolacího soudu nezjistil. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí odvolací soud přihlížel k hlediskům rozhodným pro stanovení výše přiznávané náhrady nemajetkové újmy v penězích zakotvených v ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., přičemž postupoval i v souladu s ustanovením § 136 o.s.ř. (analogicky srovnej též např. rozhodnutí NS ČR ze dne 27. října 2003, sp.zn. 30 Cdo 2005/2003, ze dne 20. května 2010, sp.zn. 30 Cdo 1096/2009, ze dne 27. října 2010, sp.zn. 30 Cdo 3322/2008, apod.). Pokud z obsahu dovolání vyplývá uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka nemá na náhradu těchto nákladů nárok a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu