30 Cdo 2634/2015
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2634/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyní a) A. Č., a b) A. S., obou zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) P. J., o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 165/2013, o dovolání žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. 26 Co 511/2014-102, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. září 2014, č. j. 8 C 165/2013-60, rozhodl, že první žalovaná (Česká republika Ministerstvo spravedlnosti) je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 58 500 Kč s příslušenstvím a v částce 91 500 Kč s příslušenstvím žalobu žalobkyně a) vůči první žalované zamítl (výrok I), a že první žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) částku 63 000 Kč s příslušenstvím a v částce 87 000 Kč s příslušenstvím žalobu žalobkyně b) vůči první žalované zamítl (výrok II). Dále zamítl žalobu žalobkyně a) proti druhému žalovanému (Petru Jabůrkovi) o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), stejně tak zamítl žalobu žalobkyně b) proti druhému žalovanému o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a současně stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
K podanému odvolání Krajský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a V a ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 617/2008 (žalobkyně a) a sp. zn. 31 C 524/2008 (žalobkyně b), přičemž na nepřiměřenou délku těchto řízení měla mít vliv skutečnost, že tato řízení byla přerušena do skončení vedlejšího řízení vedeného taktéž u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 622/2008, ve kterém mělo dojít k nedůvodným průtahům.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně ve výroku I v té části, ve které odvolací soud potvrdil výrok V rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze ve vztahu k první žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Posuzované dovolání, ve kterém bylo uvedeno, že po součtu měla být žalobkyním na náhradě nákladů před soudem prvního stupně dohromady přiznána částka ve výši 51 954,40 Kč, když o nákladech bylo rozhodnuto jediným výrokem, není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo ve vztahu ke každé žalobkyni rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (každé z dovolatelek měla být podle jejich výpočtu přiznána na náhradě nákladů řízení částka 25 977,20 Kč). K tomu Nejvyšší soud dodává, že žalobkyně měly v řízení postavení samostatných společníků podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř., proto je nutné zkoumat přípustnost dovolání ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu ke každé ze žalobkyň zvlášť. Je tedy nerozhodné, že součet nákladů řízení obou žalobkyň hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3944/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. září 2015, sp. zn. III. ÚS 596/15).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu