30 Cdo 2633/2015
Datum rozhodnutí: 23.02.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř.



30 Cdo 2633/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr, Víta Bičáka ve věci žalobce Q. H. P. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 311/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 64 Co 416/2014-119, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, č. j. 42 C 311/2012-92, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 403/2009 a následně u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 87/2010 (dále jen posuzované řízení ). Výrok soudu prvního stupně ve věci samé odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil.
Posuzované řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci, trvalo 3 roky a 8 měsíců. Zahájeno bylo dne 7. 7. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5, jenž po doplnění žaloby ze dne 21. 10. 2009 rozhodnul usnesením ze dne 5. 1. 2010 o své místní nepříslušnosti. Místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil usnesením ze dne 22. 4. 2010, č. j. 64 Co 180/2010-40, Městský soud v Praze jako soud odvolací. Obvodní soud pro Prahu 2, jako místně příslušný soud, vyzval dne 14. 7. 2010 žalovanou k vyjádření k žalobě. Dne 21. 7. 2010 požádal soud Policii ČR o zapůjčení spisu k řízení, ve kterém měla být žalobci výkonem veřejné moci způsobena škoda (dále jen předmětný spis ). Předmětný spis, jenž žalobce mj. označil jako důkaz, byl Policií ČR zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2, avšak k řízení vedenému pod sp. zn. 23 C 118/2010, jež bylo zahájeno na základě skutkově obdobné žaloby podané bratrem žalobce, zastoupeným též Mgr. Janem Boučkem (dále jen druhé řízení ). Předmětný spis byl Policii ČR vrácen poté, co v druhém řízení rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4322/2011. Následně byl předmětný spis zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k posuzovanému řízení. Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání, proto se dne 8. 1. 2013 konalo ústní jednání, jehož závěrem byl vyhlášen rozsudek ve věci samé. Dne 10. 3. 2013 bylo žalobci doručeno písemné vyhotovení rozsudku.
Po právní stránce soudy obou stupňů dospěly k závěru, že délka předmětného řízení v rozsahu 3 roků a 8 měsíců nepředstavuje za daných okolností nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřeně dlouhé délce řízení ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, co je a co není nepřiměřená délka řízení a při aplikací kritérií, které jsou příkladmo uvedené v § 31a odst. 3 OdpŠk , odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně pak od Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko ). Jako dovolací důvod uvádí dovolatel nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Dovolatelem vymezený dovolací důvod spočívající v otázce, zda je možné délku posuzovaného řízení (3 roky a 8 měsíců) hodnotit jako přiměřenou, nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od východiska v rozhodovací praxi dovolacího soudu již ustáleného, podle nějž závěr o přiměřenosti délky řízení závisí na posouzení celé řady dílčích právních otázek (viz právě podmínky a kritéria příkladmo vyčtená v § 31a odst. 3 OdpŠk; ke komplexní povaze závěru o ne/přiměřenosti délky řízení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že hodnocení délky řízení jako přiměřené opřel odvolací soud o závěry o (vyšší) složitosti věci, menšího významu řízení pro dovolatele a skutečnosti, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, byť odvolací soud rozhodoval o odvolání směřujícímu proti procesnímu rozhodnutí.
Pokud dovolatel namítá, že v meritu věci bylo rozhodnuto pouze soudem prvního stupně (neboť odvolací soud se zabýval pouze záležitostmi procesní povahy), neodchýlil se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu (srov. část IV, ad a/ Stanoviska), pokud při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení zohlednil, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Není přitom rozhodné, zda se jedná o přezkumné řízení týkající se otázky procesní, nebo hmotněprávní, neboť v obou případech je započítáno do celkové délky řízení.
Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by (snad) projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat. K tomu však s ohledem na závěry, které soudy v dané věci učinily, nepochybně v posuzované věci nedošlo.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v dovolání namítané vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nepodařilo se dovolateli uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že ani opožděně podané doplnění dovolání ze dne 3. 2. 2016, ke kterému nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla zaslána po lhůtě určené k podání dovolání (srov. ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 242 odst. 4 o. s. ř.), neobsahují náležitosti dovolání a nezaložily by přípustnost dovolání, když dovolatelem uváděné rozhodnutí se týká nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, nikoliv nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu