30 Cdo 263/2008
Datum rozhodnutí: 18.03.2008
Dotčené předpisy:





30 Cdo 263/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce I. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti R-P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 131/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2007, č.j. 1 Co 125/2007-175, takto:








I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2004, č.j. 34 C 131/2003-131, výrokem I. uznal žalovanou povinnou uveřejnit v prvém čísle celostátně distribuovaného týdeníku R. připravovaném po právní moci tohoto rozsudku tiskovou odpověď: Tisková odpověď k článku Klausův přítel v hledáčku BIS ze dne 15. září 2003: Není pravdou, že miliarda, kterou poslala IPB na rozjezd N., byla rozdělena i mezi Z. firmy a přes ně byla financována N. I. Z. Výrokem II. pak zamítl žalobu, aby odpověď uvedená ve výroku I. rozsudku obsahovala i následující věty: Není pravdou, že I. Z. je obchodním spolupracovníkem A. R. Není pravdou, že I. Z. začínal kariéru v drobných firmách pro A. R. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že v dané věci byly splněny formální předpoklady pro uveřejnění odpovědi podle zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (dále jen tiskový zákon ). Žalobu shledal důvodnou u tvrzení, že miliarda úvěru poskytnutá IPB na rozjezd N. byla rozdělena i mezi žalobcovy firmy, přes které byla financována N., jehož pravdivost nebyla v řízení prokázána. Naopak za nedůvodnou ji považoval u tvrzení o obchodní spolupráci žalobce s panem R., vzhledem k tomu, že po určitou dobu žalobce působil se jmenovaným v téže firmě, což s odkazem na obchodní zákoník posoudil jako obchodní spolupráci.


U poslední navržené věty odpovědi dovodil, že vzhledem k absenci slova pracujících , s nímž byla věta publikována, ztrácí odpověď smysl. Poté Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. února 2005, č.j. 1 Co 304/2004-150, kterým rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen uveřejnit v odpovědi uložené mu v odstavci I výroku i následující věty: Není pravdou, že I. Z. je obchodním spolupracovníkem A. R. Není pravdou, že I. Z. začínal kariéru v drobných firmách pro A. R. Konečně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci (§ 10 odst. 1 věta první a odst. 2 tiskového zákona). Pravdivost tvrzení obsaženého v článku Klausův přítel v hledáčku BIS , uveřejněném v týdeníku R. dne 15. září 2003, že žalobce je obchodním spolupracovníkem A. R. , nebylo možno podle názoru odvolacího soudu dovodit z pouhé skutečnosti, že žalobce byl od 1.11.1995 do 31.5.2000 předsedou dozorčí rady společnosti G. K. V. a.s., později G. R. K. V. a.s., v němž byl po stejnou dobu členem představenstva A. R. Postavení v řídících orgánech společnosti není obchodní spoluprací ve smyslu společné obchodní činnosti nebo vzájemných obchodů za účelem získání zisku. V textu článku je uveden i údaj o společném působení žalobce s panem R. ve statutárních orgánech jedné společnosti, přičemž se uvádí spolu působili pět let a nikoli, že obchodně spolupracovali . Nadto soud přihlédl k tomu, že ač u užitého tvrzení je obchodním spolupracovníkem , bylo užito přítomného času, pak od doby, kdy žalobce a pan R. byli v řídících orgánech uvedené společnosti, uplynula doba delší tří let. Předmětné nepravdivé skutkové tvrzení, stejně jako další tvrzení, že žalobce začínal kariéru v drobných firmách pracujících pro R. , jehož pravdivost rovněž nebyla v řízení prokázána, jsou objektivně způsobilé dotknout se cti a důstojnosti žalobce. Odvolací soud dále uvedl, že nesdílí závěr soudu prvního stupně, že absencí slova pracujících ve větě začínal kariéru v drobných firmách (pracujících) pro R. , ztrácí žalobcem navržená odpověď smysl.


Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo k dovolání žalované zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2007, č.j. 30 Cdo 2711/2006-168,


a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal mimo jiné na skutečnost, že úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu. Odvolací soud se sice správně zabýval otázkou, zda uveřejněný sporný text představuje dotčení cti, resp. důstojnosti žalobce, a dále zda žalobcem požadovaná odpověď logicky reaguje na konkrétní údaje, které byly uvedeny v článku, zda je jim přiměřená a ve své podstatě též tím, zda je uvádí na pravou míru, avšak závěry těchto úvah nebylo možno plně akceptovat.


Dovolací soud poukázal na skutečnost, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory (a podávat informace) však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li publikovaný názor (podávaná informace) z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá mimo meze právní ochrany (obdobně nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) je zásadně rovno právům, jež mají svůj základ v obsahu čl. 10 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu některému z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). Je tak v konkrétním případě vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobní cti, důstojnosti resp. dobré pověsti, a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, je zpravidla zásahem do osobnostních práv. Každé zveřejnění nepravdivého (resp. více či méně nepřesného) údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah proti cti, důstojnosti resp. dobré pověsti konkrétní osoby.


K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry fyzické osoby existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Dovolací soud dále připomněl, že v souvislosti s šířením informací a názorů je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).


Je třeba uvážit, že předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části, a konečně d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.


V této souvislosti dovolací soud konstatoval, že účelem předmětného článku nebylo přesně vymezit a striktně klasifikovat právní podstatu tvrzené spolupráce žalobce a A. R. Přitom v řízení nebylo zpochybněno, že žalobce byl od 1.11.1995 do 31.5.2000 předsedou dozorčí rady společnosti G. K. V. a.s., později . R. K. V. a.s., v němž byl po stejnou dobu členem představenstva A. R. (což bylo konstatováno i v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Tato skutečnost proto zpochybňuje odvolacím soudem učiněný závěr o tom, že předmětné tvrzení je nepravdivé. Sám dovolací soud přitom (byť s odkazem, že se nejednalo o obchodní spolupráci) poukázal na to, že celkový kontext článku naznačoval společné působení žalobce a A. R. ve statutárních orgánech společnosti. Proto ač tvrzení o obchodní spolupráci jmenovaných bylo nepřesné, resp. zjednodušené, pak s ohledem na v řízení prokázané skutečnosti, stejně tak jako na celkový kontext článku, nebylo odvolacím soudem hodnoceno jako v zásadě zavádějící. Pokud se jednalo o poslední navrženou větu požadované odpovědi (ve znění že není pravdou, že I. Z. začínal kariéru v drobných firmách pro A. R. ), dovolací soud vyslovil přesvědčení, že je zde nutno důsledně vycházet ze zákonného požadavku, podle něhož úkolem uplatňované odpovědi je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho však navržené znění odpovědi není schopno (např. pro logické nedostatky kompozice textu), nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona. Není přitom věcí soudu, aby případně neúplné nebo ne zcela logické znění odpovědi sám domýšlel, resp. jinak dotvářel. Potud se proto dovolací soud neztotožnil s faktickým závěrem odvolacího soudu, že uvedená věta odpovědi byla žalobcem uplatněna důvodně.


Ve věci pak opětovně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2007, č.j. 1 Co 125/2007-175, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním žalobce dotčené části potvrdil. Konstatoval, že při svém rozhodování vycházel z § 10 tiskového zákona a současně přihlédl k závaznému právním názoru dovolacího soudu


(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). Uvedl, že ač od společného působení žalobce a R. ve statutárních orgánech téže společnosti uplynula doba tří let, účelem článku nebylo přesné a striktní vymezení jejich spolupráce, a proto bylo toto tvrzení posouzeno z hlediska předpokládaného a umožňovaného zjednodušení podávaných informací tiskem. Dospěl proto k závěru, že je nelze považovat za sdělení dotýkající se cti, resp. důstojnosti žalobce. Nelze proto považovat za odůvodněný požadavek uveřejnění předmětné odpovědi. Odvolací soud se dále přidržel již vyloženého právního názoru dovolacího soudu i při posouzení věty požadované odpovědi: není pravdou, že I. Z. začínal kariéru v drobných firmách pro A. R. , když dospěl k závěru, že žalobě na uveřejnění odpovědi nelze vyhovět pro nenaplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona.


Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 14. srpna 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 12. října 2007 včasné dovolání jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel v úvodu poukazuje na důvody, které jej vedly k požadavku na uveřejnění odpovědi. Dále především připomíná větu jím požadované odpovědi Není pravdou, že I. Z. je obchodním spolupracovníkem A. R. . Konstatuje, že v tomto případě celkové vyznění článku pravdě neodpovídá, přičemž celkové vyznění článku je spíše takové, že pan Z. je spojencem a spolupracovníkem p. R. Nadto překroucená informace o údajné spolupráci je uváděna v přítomném čase, ač od ukončení společného působení žalobce a R. v orgánech společnosti G. R. K. V. uplynula doba tří let. Jde proto zjevně o zkreslení, jehož intenzita je daleko za hranicemi míry, kterou lze v demokratické společnosti tolerovat.


V případě věty Není pravdou, že I. Z. začínal kariéru v drobných firmách pro A. R. se odvolací soud podle dovolatele nezabýval její pravdivostí, ale spokojil se s tím, že údajně nemá smysl (vzhledem k absenci slova pracujících ). Dovolatel vytýká, že jde o příliš formalistický přístup k zákonu a jeho výkladu, v důsledku něhož dochází k pokřivení smyslu celé zákonné úpravy. Navrhované znění odpovědi je (přitom) zcela adekvátní situaci a přiměřené, přičemž splňuje z formálního hlediska požadavky § 10 tiskového zákona.


Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze (stejně jako výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze) zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.


K dovolání se žalovaná nevyjádřila.


Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (a bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.") ve znění účinném do 31. března 2005.


Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci není dovolání proti výroku ve věci samé přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Protože je dovolací soud vázán podaným dovoláním (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.


Dovolání v souzené věci akcentuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) 3 o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Jak bylo uvedeno, Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 31. ledna 2007, č.j. 30 Cdo 2711/2006-168, zaujal v souzené věci právní názor, z něhož ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona náležitě odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku ze dne 12. června 2007 vyšel. Dovolání pak neobsahuje případnou argumentaci, která by byla způsobilá právní závěry napadeného rozhodnutí vyvrátit. S přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro případný přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly v tomto dovolacím řízení dány) nelze tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl


(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. března 2008


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu