30 Cdo 2627/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 11 a násl. obč. zák.



30 Cdo 2627/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně D. K. , zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí č. 17, proti žalované obchodní společnosti PRIVAMED, Healthia, s.r.o. , se sídlem v Plzni, Kotíkovská č. 19/927, IČO 26397943, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 18, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 173/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č.j. 1 Co 297/2012-198, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č.j. 1 Co 297/2012-198, se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně k rukám její zástupkyně JUDr. Hany Hrubešové, advokátky se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí č. 17, částku 4.114,- Kč.
Stručné o d ů v o d n ě n í
(§ 243 odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2012, č.j. 36 C 173/2007-165, uložil ve výroku I. žalované zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), a co do částky 700.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku (výroky III. a IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2013, č.j. 1 Co 297/2012-198, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně dalších 100.000,- Kč, přičemž v rozsahu žalobkyni přiznaných 200.000,- Kč odvoláním napadený rozsudek potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů dosavadního řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud především zrekapituloval dosavadní průběh řízení, přičemž mimo jiné připomněl předcházející zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2011, č.j. 330 Cdo 1975/2009-112, jehož právním názorem se cítil být ve smyslu ustanovení § 226 odst. 1 ve spojení s 243g odst. 1 o.s.ř. vázán. Odkázal též na příslušné nálezy Ústavního soudu. Konstatoval, že podstatou posouzení věci bylo zvážit, zda žalovanou vznesená námitka promlčení je (či není) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud sám se ztotožnil se závěrem, že žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy je. S ohledem na konstatovaný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně se pak zabýval důvodností soudem prvního stupně přisouzené výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., přičemž odvolání žalované shledal zčásti důvodným.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 15. května 2013, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 12. července 2013 včasné dovolání, které výslovně směřuje proti všem jeho výrokům. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím že Vrchní soud v Praze se odchýlil od stálé praxe dovolacího soudu ohledně doktríny práva na spravedlivý proces, tedy kvality vedení řízení tak, aby nedocházelo k poškozování procesních práv účastníků a k poškozování maximy řádného procesu. Připomíná tvrzenou nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí, jeho překvapivost, neprovedení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatelka pak navrhla, aby napadené rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze.
K dovolání se nesouhlasně písemně vyjádřila žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, resp. též k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto čtyř okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v označené věci však fakticky nenastoluje žádnou z uvedených čtyř alternativ, které jsou výlučně způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Odvolací soud sám, se věcí zbýval pečlivě, přičemž přihlížel k judikatuře dovolacího soudu a vycházel zejména z již zmíněného zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud důvody dovolání mimo jiné dokládá i vlastním náhledem na skutkové okolnosti případu, pak takové výtky nejsou způsobilé k závěru o přípustnosti dovolání v této věci podle ustanovení § 237 o.s.ř., protože podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Vzal současně v úvahu též ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalobkyni rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu