30 Cdo 2624/2009
Datum rozhodnutí: 06.04.2011
Dotčené předpisy: čl. II předpisu č. 160/2006Sb., § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.







30 Cdo 2624/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 11 C 285/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2009, č. j. 11 Co 64/2009 52, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu v záhlaví uvedenou částku jakožto přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň město, Mgr. R. M., spočívajícím v jeho zamítavém přístupu k trestnímu oznámení žalobce ze dne 6. 8. 2001.
Žalobcem tvrzený nárok byl posouzen oběma soudy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk .
Právo na náhradu nemajetkové újmy zavádí zákon č. 160/2006 Sb., který nabyl účinnost dne 27. 4. 2006. V čl. II tohoto zákona je upravena jeho zpětná účinnost ve dvou konkrétně vymezených případech, přičemž o žádný z těchto případů se v dané věci nejedná. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že uvedený zákon nelze aplikovat. S tímto závěrem se však odvolací soud neztotožnil.
Ústavní soud již opakovaně v několika nálezech vyjádřil zcela nepochybně, že zákon č. 160/2006 Sb. právo na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nekonstituuje, ale pouze v rovině vnitrostátní právní úpravy deklaruje jeho existenci, přičemž před jeho účinností bylo povinností obecných soudů přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Časová působnost zákona č. 160/2006 Sb. není tedy na překážku, neboť i před jeho účinností bylo možno právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnit podle předpisů vyšší právní síly.
Námitka promlčení s odkazem na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění rovněž nemůže být důvodná. Žaloba byla sice podána po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., avšak šestiměsíční lhůta pro uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu se na tento případ nemůže vztahovat, neboť k újmě mělo dle tvrzení samotného žalobce dojít před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kdy zákon znal pouze tříletou promlčecí dobu. I tato lhůta však ke dni podání žaloby uplynula.
Jestliže soud prvního stupně zamítl žalobu pouze z důvodu promlčení pohledávky, lze tedy jeho závěry považovat za správné, i když s výhradami uvedenými výše.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které doplnil ve lhůtě předvídané v § 240 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť v poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání nebyla uvedena lhůta, v níž se tak má podle § 240 odst. 1 o. s. ř. stát. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je podáno z důvodu podle § 241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu vychází z nesprávného právního názoru. Odvolací soud nesprávně posoudil věc z hlediska § 31a a § 32 odst. 3 OdpŠk a zákona č. 160/2006 Sb., a to z důvodu promlčení pohledávky dovolatele, když Krajský soud v Plzni poukázal ve svém rozsudku na otázku promlčení před účinností zák. č. 160/06 Sb. K újmě dovolatele mělo dojít v polovině měsíce srpna 2001, kdy mu bylo doručeno sdělení státního zástupce, tedy před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kdy zákon znal pouze tříletou promlčecí dobu. Správně měla být věc posouzena podle norem vyšší právní síly, a to čl. 90 Ústavy ČR a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle těchto ustanovení jsou dovolatelova ústavní práva, která byla porušena, nepromlčitelná. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Z dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že jeho nárok uplatněný podle § 31a OdpŠk je promlčen.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky zásadního právního významu, zda byl žalobcem vznesený nárok promlčen. Tuto otázku totiž řeší napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, byť až posléze vydanou.
Dovolání však není důvodné, neboť i odlišné právní posouzení žalobcem vzneseného nároku, vede k témuž procesnímu závěru, tedy že žalobě nelze z pohledu žádného právního předpisu vyhovět.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, založil své rozhodnutí na závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, avšak narozdíl od soudu prvního stupně dovodil tento závěr z obecných právních předpisů, tedy zřejmě (ač to výslovně v odůvodnění není uvedeno) z § 100 a násl. zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Soud prvního stupně naproti tomu založil svůj zamítavý rozsudek na závěru, že na žalobcem vznesený nárok nelze zákon č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., vůbec aplikovat, neboť se na něj nevztahuje přechodné ustanovení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. Soud prvního stupně k tomu doplnil, že i kdyby se uvedený zákona na tento případ vztahoval, byl by nárok žalobce promlčen ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk.
Pro posouzení důvodnosti dovolání dovolací soud vycházel ze znění § 31a odst. 1 OdpŠk, jenž stanoví, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Dále bylo třeba aplikovat čl. II zákona č. 160/2006 Sb., jenž stanoví, že odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.
Konečně považoval dovolací soud za potřebné zmínit i znění § 32 odst. 3 OdpŠk: Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Ve vztahu k těmto ustanovením již dříve Nejvyšší soud uvedl, že čl. II zákona
č. 160/2006 Sb. je [ ] nutno interpretovat tak, že nárok na tuto náhradu je možno uplatňovat i tehdy, jestliže nedošlo k jeho promlčení podle tohoto zákona, tedy podle úpravy obsažené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném od 27. 4. 2006. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná i na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Ještě pregnantněji a ve vztahu k předmětnému sporu přiléhavěji uvedl Nejvyšší soud, že bylo-li vydáno nezákonné rozhodnutí či došlo-li k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jiné skutečnosti nežli v neučinění úkonu nebo nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené či v přiměřené době přede dnem 27. 4. 2006, není možné přiznat přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu tím způsobenou podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010).
Od této judikatury není důvodu se odchylovat ani v předmětné věci.
V daném případě ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobce uplatňuje nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku jím tvrzeného nesprávného úředního postupu, jenž spočívá v jiné skutečnosti nežli v neučinění úkonu nebo nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené či v přiměřené.
Na tvrzený nárok žalobce proto nelze § 31a odst. 1 OdpŠk vůbec aplikovat, přičemž mu nelze vyhovět ani podle jiných právních předpisů. Jestliže odvolací soud argumentuje přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, prosazovanou judikaturou Ústavního soudu, je nutno upozornit, že tato judikatura jakož i samotný čl. 5 odst. 5 Úmluvy, se týkají toliko odškodnění oběti nezákonného omezení osobní svobody, což není žalobcův případ.
Pouze nad rámec odůvodnění pak dovolací soud upozorňuje na to, že i kdyby se v případě žalobce jednalo o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které bylo skončeno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., je třeba aplikovat čl. II tohoto zákona a § 32 odst. 3, větu druhou, OdpŠk. Nejvyšší soud k tomu výslovně uvedl, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., lze nahradit i tehdy, neskončilo-li řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo, dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti novely provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006. Skončilo-li takové řízení dříve, nelze § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. aplikovat (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009).
Z uvedeného vyplývá, že i přes rozdílné právní posouzení soudy obou stupňů postupovaly správně, jestliže žalobu zamítly. Dovolání žalobce je proto nedůvodné, a dovolací soud jej tudíž podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložená náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 6. dubna 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu