30 Cdo 262/2017
Datum rozhodnutí: 08.03.2017
Dotčené předpisy: § 241b odst. 2 o. s. ř., § 104 odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 262/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. B., proti žalovanému Mgr. J. V., státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 72/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 3 Co 59/2014-83, takto:

Dovolací řízení se zastavuje.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Žalobce se domáhá žalobou ochrany osobnosti za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, který spatřuje v postupu žalovaného jako státního zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové (dále též soud prvního stupně ) usnesením ze dne 13. února 2014, č. j. 16 C 72/2013-58, zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 16. 12. 2013 z důvodu, že žalobce nesplňuje vzhledem ke svým majetkovým poměrům podmínky pro osvobození od soudních poplatků. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též odvolací soud ) usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 3 Co 59/2014-83, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce podal vlastnoručně sepsané dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, ve kterém opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků a současně i o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li 1to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Podle § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od placení soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků podle § 138 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a neustanovení advokáta pro řízení, je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.
Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, pak zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014 a usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015).
Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování opravného prostředku se pak jedná mimo jiné tehdy, jestliže s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014).
V daném případě dovolací soud sám dospívá k závěru, že pro to, aby dovolateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, když soudem prvního stupně zjištěné majetkové poměry žalobce neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků a tím i ustanovení zástupce z řad advokátů (srov. § 138 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. ve spojení s § 30 odst. 1 o.s.ř.). Současně Nejvyšší soud dodává, že v předmětné věci uplatňuje žalobce svou žalobou zřejmě bezúspěšně právo, když se domáhá ochrany osobnosti za tvrzený zásah do svých osobnostních práv proti zřejmě pasivně nelegitimovanému žalovanému v souvislosti s jeho činností státního zástupce (srovnej Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 sp.zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010). Není tedy důvodné, aby pro dovolací řízení byl žalobci ustanoven zástupce z řad advokátů.
Za dané situace dovolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně sice žalobce nevyzval ke splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li žalobce v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení), nicméně z rozhodovací činnosti je Nejvyššímu soudu známo, že v jiných soudních sporech žalobce byl soudem opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván (např. ve věcech vedených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016), takže je žalobci nepochybně dobře známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem, jinak není splněna podmínka zákonem vyžadovaného zastoupení advokátem a v takovém případě se dovolací řízení zastavuje. K tomu je vhodné připomenout následující závěry, k nimž dospěl Ústavní soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13: ...i v řízeních o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného zastoupení advokátem....odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění...V této souvislosti uváděl, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné. Je zjevné, že tyto závěry jsou použitelné i v rámci posuzované věci.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit dovolateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy dovolatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o.s.ř. řízení o tomto dovolání zastavil.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. března 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu