30 Cdo 2615/2011
Datum rozhodnutí: 29.11.2012
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 13 obč. zák.




30 Cdo 2615/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce RNDr. J. K., CSc., MBA, zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem, jr., Ph.D., LL.M., advokátem v AK Čermák a spol., se sídlem Praha Smíchov, Elišky Peškové 735/15, proti žalované BORGIS, a. s. , se sídlem Praha 1, Slezská 2127/13, identifikační číslo osoby 00564893, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 83/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011, č. j. 1 Co 211/2010-177, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. dubna 2010, č.j. 32 C 83/2009-108, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uveřejnit na str. 4 deníku Právo, v jeho čtvrtečním vydání, s nadpisem tučným písmem Omluva RNDr. J. K., CSc., MBA následující prohlášení:
Deník Právo se svým čtenářům omlouvá za zveřejnění nepravdivého článku ze dne 12. 10. 2006 "Bývalého významného lidovce stíhá policie", kde difamujícími výroky zasáhl do osobnostních práv RNDr. J. K., CSc., MBA. Jedná se o tyto nepravdivé výroky: K. měl povinnost ze své pozice vyhlásit konkurz, což ovšem neučinil... Zabránilo nové vedení s K. v čele svému odvolání, ačkoli nemělo hlasovací právo, a navíc si nechalo vyplatit nezákonné odměny ve výši sta tisíců korun... V K. luxusní vile v S. policisté našli i anonymní dopisy očerňující policisty, kteří na něm pracovali... V minulosti se o něj policie již zajímala v souvislosti s podezřením z legalizace výnosů z trestné činnosti a porušování důležitých povinností uložených mu zákonem při správě cizího majetku. Bylo to kvůli jeho působení v dozorčí radě ČEZ, během něhož získal necelých 12 milionů korun prodejem akcií ČEZ, na které měl přednostní právo. V roce 2004 však byl případ odložen. " Tyto výroky nejsou pravdou a za tato v článku zveřejněná lživá tvrzení se žalovaný žalobci omlouvá , a to vše do jednoho týdne od právní moci tohoto rozsudku (odst. I výroku), Žalobu dále zamítl co do požadavku na zaplacení peněžního zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč (odst. II výroku) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III výroku).
Při rozhodování podle § 11 a násl. obč. zák. soud prvního stupně na základě provedeného dokazování shledal, že první věta požadované omluvy je doslovnou citací mluvčího Pražského státního zastupitelství, a vzhledem k tomu, že jde o oficiální zprávu předanou médiím, jejíž uveřejnění nemůže být neoprávněným zásahem, neboť pravdivost si po obsahové stránce žádné médium ani ověřovat nemůže. Čtenář podle obsahu musel nabýt dojmu, že toto je hledisko státního zastupitelství takto veřejně prezentované, nikoli vyslovený názor vydavatele periodika, byť se v textu opakuje. Druhá věta požadované omluvy po obsahové stránce koresponduje se skutkovým základem, pro nějž byl žalobce s dalšími obžalovanými trestně stíhán. Skutek tak, jak byl popsán, ve zkrácené verzi žalované odpovídá popisu ve zprošťujícímu rozsudku a není tedy neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce. Pokud jde o třetí větu požadované omluvy, tato informace zazněla v souvislosti s šetřením případu, a nadto sám žalobce připustil, že stížnost, která by se pod obsah takového ohodnocení dala podřadit, skutečně na místě byla nalezena, přičemž to, že formulace je uvedena v množném čísle, není samo o sobě neoprávněným zásahem do osobnostní sféry žalobce, stejně jako celá uvedená věta. Pokud jde o poslední část požadované omluvy, byl žalobce podle vlastního tvrzení pouze předvolán policií k podání vysvětlení jako svědek spolu s dalšími managery a členy statutárních orgánů, čímž učinil nesporným, že se o něj policie v minulosti zajímala, a to v té souvislosti, jak článek uvádí. Nejde tedy o neoprávněný zásah do jeho osobnostní sféry. V posledním odstavci zveřejněného článku se nejedná o odměnách, jak tvrdí žalobce, nýbrž o peněžní částku získanou prodejem akcií, na něž měl přednostní právo. Pokud došlo ke zkreslení, pak pouze v rozsahu první věty poslední části požadované omluvy, avšak intenzita zásahu v době uveřejnění článku byla mizivá vzhledem k tomu, že proti žalobci trestní stíhání pro obdobnou činnost bylo skutečně vedeno, a jakákoli omluva uveřejněná s odstupem delší doby a ještě dalších tří let od podání žaloby, by byla kontraproduktivní, protože i původní intenzita zásahu byla minimální a v průběhu času následky musely nutně odeznít. Předmětná formulace přitom ve vlastním slova smyslu není nepravdivá, pouze nepřesná, event. snad trochu zkreslená, což je nuance, která pro běžného čtenáře není vůbec rozhodná. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud došlo k neoprávněnému zásahu do občanskoprávní sféry žalobce, pak jen částečně v rozsahu jedné části jednoho ze čtyř tvrzení. Ohledně žalobcem tvrzených konkrétních následků, žádnému z nich nemohl uvěřit. Neprodání nabídnutých akcií pro odstup dvou let nemůže být v příčinné souvislosti s uveřejněním článku, přičemž tvrzení žalobce, že to mělo být za výhodnou cenu, neobstojí a zůstává zcela osamoceno, když ostatní listinné důkazy nejsou žádným způsobem ověřeny a jedná se pouze o návrhy. Žalobcem tvrzené následky ve vztahu k rodičům by mohly nastat pouze tehdy, kdyby nevěděli, že je trestně stíhán. Protože žalobce skutečně trestně stíhán byl, pak následek pro rodiče z tohoto samotného zjištění není v příčinné souvislosti s uveřejněním článku a ten sám zase není objektivně způsobilý zasáhnout, resp. způsobit tvrzený následek.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 1 Co 211/2010-177, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a částečně změnil tak, že žalovaná uložil povinnost uveřejnit na str. 4 deníku Právo v jeho čtvrtečním vydání tučným písmem nadpisu omluvu ve znění: Omluva RNDr. J. K., CSc., MBA, za zveřejnění nepravdivého výroku: V K. luxusní vile v S. policisté našli i anonymní dopisy očerňující policisty, kteří na něm pracovali , uveřejněném dne 12. 10. 2006 v deníku Právo v článku Bývalého významného lidovce stíhá policie .
Odvolací soud uzavřel, že činnost žalobce jako bývalého politika může být předmětem veřejné kritiky, jejíž meze přípustnosti jsou širší, jako v přezkoumávané věci. Předmětný článek byl uveřejněn ve veřejném zájmu, neboť úkolem tisku je informovat o věcech veřejného zájmu, upozorňovat na negativní jevy ve společnosti, na jednání, které poškozuje, popř. může poškozovat občany, varovat před takovým jednáním. V dané věci pak nedošlo zveřejněním předmětného článku, s výjimkou třetí věty požadované omluvy, v rozsahu žalobou dotčeném, k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. V rozsahu prvých dvou vět požadované omluvy článek koresponduje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o tom, že prvá věta vychází z vyjádření mluvčího pražského městského zastupitelství, druhá pak z informací o důvodech, pro něž byl žalobce trestně stíhán, plynoucích ze zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 40 T 4/2006. Tato souvislost pak platí i pro poslední část textu článku v rozsahu požadované omluvy, přičemž skutečnost, že žalobce získal 12,000.000,- Kč prodejem akcií ČEZ je uvedena již ve zprávách Mladé fronty Dnes ze dne 16. 5. 2005 či Hospodářských novin ze dne 20. 5. 2005. Všechna uvedená tvrzení mají tedy reálný základ, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že se soud prvního stupně zabýval celým kontextem zveřejněného článku a že v tomto rozsahu jím nedošlo k již nepřípustnému zkreslení či vyznění článku. Jinak tomu však podle odvolacího soudu bylo u třetí věty požadované omluvy. V řízení nebylo prokázáno nalezení dopisů očerňujících vyšetřující policisty a odvolací soud za takové jednání nepovažoval podáním stížnosti na postup policie, jak podle názoru odvolacího soudu chybně učinil soud prvního stupně, nerozlišiv mezi anonymním podáním a žalobcovou neanonymní stížností, nehledě na v článku užité množné číslo uvedených anonymů. Toto tvrzení tak lze považovat za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, neboť vyvolává dojem, že jde o žalobcovu metodu jednání, jež je společensky nežádoucí, a za odpovídající a dostačující prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce shledal odvolací soud omluvu uveřejněnou v periodiku, v němž byl nepravdivý údaj uveřejněn.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též dovolatel ). Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) a za otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. označuje, zda je neoprávněnost zásahu do osobnostních práv v podobě zveřejnění tiskového článku podmíněna výlučně nepravdivostí informací tam uvedených . Bližší výklad podmínek neoprávněnosti zásahu v takovéto formě totiž představuje zakotvení hranice mezi veřejným zájmem na svobodě projevu a právu na informace a soukromým zájmem na ochraně lidské cti a důstojnosti, a je tudíž jedním z mála prostředků pro nastolení rovnováhy mezi těmito dvěma (často protichůdnými) ústavněprávně chráněnými zájmy. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1851/98, v němž Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 11 a násl. obč. zák. neumožňuje odůvodnit konkrétní (byť pravdivé) tvrzení nepravdivými, pravdu zkreslujícími, difamujícími nebo dehonestujícími údaji a dále na usnesení téhož soudu ze dne 16.12.2009, sp. zn. 30 Cdo 4642/2009, kde Nejvyšší soud konstatoval: uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2008, sp. zn. 30 Cdo 1228/2007, bylo vyzdviženo právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným a zároveň se bránit proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob.
Z uvedené judikatury a argumentace v ní užité pak podle dovolatele zcela zjevně plyne, že svoboda projevu a právo na informace nejsou práva bezbřehá a že Nejvyšší soud inklinuje k omezení těchto ústavních politických práv ve prospěch práva jednotlivce na zachování jeho cti, jména a důstojnosti. V souhrnu tedy nejde ani tak o to, zda informace o soukromí fyzické osoby uveřejněné ve veřejných sdělovacích prostředcích jsou pravdivé či nikoliv, rozhodující je způsob, jakým jsou prezentovány a dojem, jež o dotčené osobě vytvářejí u publika, jemuž je daná zpráva určena. I pravdivé informace, jsou-li zpracovány a podány takovým zavádějícím či zkreslujícím způsobem, že ve svém důsledku vyvolávají negativní dehonestující představu o osobě, jíž se týkají, mohou tudíž zakládat neoprávněný zásah do osobnostních práv této fyzické osoby. Ve světle výše uvedeného je proto v daném případě zapotřebí posuzovat nejenom to, zda jsou informace obsažené v předmětném článku pravdivé, ale především také to, zda nebyly podány takovým stylem, že by to v konečném důsledku u čtenářů mohlo zkreslit představu o skutečném běhu popisovaných událostí a vyvolat negativní představu o osobě žalobce.
Dovolatel se pak z výše naznačených premis zabývá podrobným hodnocením jednotlivých vyjádření zveřejněných v předmětném článku. V této souvislosti dovolatel opětovně poukázal na rozhodnutí ve věci 30 Cdo 4642/2009, v němž Nejvyšší soud rovněž zdůraznil potřebu rozlišovat v tisku mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy, když skutková tvrzení se opírají o fakta a objektivně existující realitu, jež je zjistitelná pomocí dokazování a jejíž pravdivost je tedy ověřitelná. Z výše uvedeného pak dle dovolatele plyne, že neměl-li autor článku v čase jeho vytváření jistotu, zda se žalobce tvrzených trestních činů skutečně dopustil, měl své předpoklady formulovat jako svůj vlastní subjektivní názor, tedy jako hodnotící úsudek, a nikoliv jako skutkové tvrzení.
K postavení žalobce jako osoby působící ve veřejném životě, v důsledku čehož může být předmětem veřejné kritiky, jejíž meze přípustnosti jsou širší než obvykle, žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2009, sp. zn. 30 Cdo 2691/2007. Dovolatel uzavírá, že ani skutečnost, že žalobce kdysi býval osobou veřejně činnou, nemůže omluvit překročení mezí přípustné kritiky tak, jak tomu bylo v tomto případě. Žalobce má za to, že zde užitá kritika (s ohledem na celorepublikovou povahu a širokou čtenářskou základnu periodika žalovaných) dalece překročila meze toho, co bylo nutné pro dosažení uznaného cíle objektivního informování veřejnosti o osobě (kdysi) veřejně činné, a to nejenom co do obsahu, ale také co se formy i rozsahu týče.
Protože prvoinstanční soud v odůvodnění svého rozsudku připustil, že předmětný článek obsahuje nepřesné, eventuálně možná trochu zkreslené informace, označuje dovolatel za otázku zásadního právního významu, zda uvádění nepřesných, eventuálně zkreslených informací samo o sobě nepředstavuje zásah do osobnostních práv fyzické osoby, nebo zda uvádění takovýchto informací je přípustné jen za určitých podmínek, z nichž některé Nejvyšší soud vyjasnil ve své dosavadní judikatuře , je v této souvislosti jako zásadní právní otázku třeba vyjasnit, zda uvádění nepřesných či dokonce zkreslených informací může být projevem přiměřené kritiky a zda uvádění takovýchto údajů není vybočením z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle.
Konečně za otázku zásadního právního významu dovolatel označuje otázku, jakou povahu musí mít dopady na osobní život a soukromí jedince, aby bylo možno hovořit o existenci neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv . Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1228/2007, a rozsudek téhož soudu ze dne 31.5.2006, sp. zn. 30 Cdo 1310/2005. Dovolatel dále namítá neúplné zjištění skutkového stavu vzhledem k neprovedení navržených důkazů. Z výše uvedených důvodů pak navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 1. 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Všechny otázky zásadního právního významu, které dovolatel pokládá, jsou rovněž dovolatelem zodpovězeny a to poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jde současně o právní otázky, které dovolatel formuloval zejména již v doplnění odvolání ze dne 19. 7. 2010 a na které odvolací soud reagoval v odůvodnění potvrzujícího výroku napadeného rozsudku. Závěr odvolacího soudu, že činnost dovolatele, který působil ve veřejném životě, může být předmětem veřejné kritiky, na níž je veřejný zájem, a že taková kritika nenaplňuje znaky neoprávněného zásahu do osobnostních práv, odpovídá závěrům dosaženým v judikatuře dovolacího soudu (k výkonu práva kritiky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 101/2011). Odvolací soud rovněž přesvědčivě vyložil, která sdělení žalovaného mají reálný základ a v čem a neopominul ani hodnocení celkového kontextu hodnoceného článku (ke střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 29/2009, k celkovému vyznění podávané informace srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 156/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2007, sp. zn. 30 Cdo 2711/2006, k právu veřejnosti na informování o soudních řízeních a jejich komentování srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci News Verlags GmbH & CoKG proti Rakousku ze dne 11.1.2000). K dalším námitkám dovolatele je třeba uvést, že dovozuje-li v dovolání jiné skutkové závěry, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem. Žalobcem uplatněný důvod neúplných skutkových zjištění rovněž neobstojí, neboť dovolatel zde uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemohlo být přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. listopadu 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu