30 Cdo 2614/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 2614/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně Mgr. J. H. , zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované Galerii Středočeského kraje, příspěvkové organizaci , IČO: 00069922, Barborská 51-53, Kutná Hora, zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, o zdržení se zásahu do cti a dobrého jména a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 11/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č.j. 21 Co 21/2015-131, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č.j. 21 Co 21/2015-131, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. října 2014, č.j. 7 C 11/2014-100, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 9. října 2014, č.j. 7 C 11/2014-100, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované stáhnout z prodeje či z jiného způsobu rozšiřování publikaci s názvem Artists for Tichy Tichy for artists , která byla vydána v roce 2013, a dále ji nerozšiřovat ani nezveřejňovat a zamítl také uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni omluvu doporučeným dopisem. Žalobkyně, jako jediná dědička ze závěti po zůstaviteli a amatérském fotografovi M. T., nabyla majetková autorská práva zůstavitele k dílům zachyceným na fotografiích a jiných výtvarných dílech. Ve své žalobě brojí proti porušování jejích práv na ochranu osobnosti, kterých se dopustila žalovaná, když vydala ve spolupráci s Tichy Ocean Foundation knihu Artists for Tichy Tichy for Artists , ve které uveřejnila také článek Dr. R. B. o jeho vzpomínkách na M. T. V tomto článku žalobkyně nachází úryvky, které intenzivním způsobem zasahují do jejího práva na ochranu dobrého jména a cti. Soud došel po rozsáhlé argumentaci stran k závěru, že žalovaná není pasivně legitimována, neboť ji nelze označit za vydavatele sporné publikace, kterým je nadace Tichy Ocean Foundation jakožto subjekt uvedený v tiráži publikace. Nepřisvědčil proto tvrzení žalobkyně, že k pasivní legitimaci postačí údaj o ISBN žalované uvedený v tiráži publikace a formulace o tom, že publikace byla vydána ve spolupráci Tichy Ocean Foundation a žalované. Dále zdůraznil, že i v případě, kdy by pasivní legitimace žalované dána byla, sporné věty z autorského článku R. B. by nebyly schopny způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu, neboť nedosahují takové intenzity, která by odůvodňovala vyhovění žalobnímu petitu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2015, č.j. 21 Co 21/2015-131, uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že otázka pasivní legitimace žalované byla sporná od samého začátku, tudíž neobstojí argumentace žalobkyně, že ji považovala za nespornou, a proto nepovažovala za potřebné ji dále prokazovat. Soud prvního stupně poskytl oběma účastnicím dostatek prostoru k vylíčení jejich verzí skutkového stavu a označení důkazů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná není pasivně legitimována, když v tiráži publikace je přitom za nakladatele řádně označena pouze nadace Tichy Ocean Foundation, tedy pouze ta může ovlivnit obsah publikace či zakázat její vydání. Taktéž formulace vydáno ve spolupráci svědčí toliko o spolupráci žalované s nadací při pořádání výstavy, u jejíž příležitosti byla publikace vydána, nikoliv o tom, že by žalovaná byla jejím (spolu)vydavatelem. Uvedená čísla ISBN žalované slouží k tomu, aby publikace byla spojována se žalovanou a jí pořádanou výstavou. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil také v tom, že i kdyby žalovaná pasivně legitimována byla, v žalobě citované pasáže publikace by žalobkyni nebyly schopny způsobit jakoukoliv újmu, když cílem autora daného článku zjevně není dehonestace žalobkyně, ale popis konce života autorova přítele, který je (samozřejmě) popisem subjektivním, jak ostatně autor sám na začátku článku připomíná. Věty, které autor použil, vyjadřují autorův postoj přiměřeným způsobem, když je navíc v zasvěcených kruzích dobře znám nepřátelský vztah žalobkyně a autora článku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., když tvrdí, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou ISBN žalované uvedené v tiráži publikace a že otázka, zda k identifikaci odpovědného subjektu za obsah neperiodické publikace s ohledem na tvrzený zásah do práv jiné osoby stačí již samotné uvedení kódu ISBN, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dále oběma soudům vytýká, že ji nepoučily a nevyzvaly dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazů, neboť ona měla otázku pasivní legitimace za prokázanou a netušila, že je tato otázka sporná. Proto dovolání pokládá za přípustné i z toho důvodu, že se soudy odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dovolatelku nepoučily dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka dále uvedla, že soudy pochybily stejným způsobem i při úvahách o meritu věci, neboť svůj odmítavý závěr soud prvního stupně založil zejména na nijak nepodložené tezi, že předmětná publikace nemůže být běžně dostupná pro občany města Kyjov . Dovolatelka byla připravena své tvrzení o tom, že byla na publikaci upozorněna sousedy v Kyjově, prokázat, ale soud ji v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí nepoučil a ona nevěděla, že soud zaujal tento odlišný postoj.
Dovolatelka se dále ve svém dovolání zabývala kódem ISBN, kdy vysvětlila jeho strukturu a z ní vyvozuje, že subjekt, kterému je přiděleno číslo ISBN, musí být coby vydavatel zaregistrován u Národní agentury ISBN, která mu přidělí jeho jedinečné číslo. Dále uvádí, že takový subjekt musel nutně svou vlastní aktivní činností sám vygenerovat další součást ISBN, tedy jedinečné identifikační číslo konkrétní publikace ve vztahu k jeho osobě. Uvedením takového kódu pak žalovaná předmětnou publikaci označila za svou a sebe za jejího (spolu)vydavatele. Proto nemůže obstát argument žalované, že dobrovolné užívání ISBN ji jako vydavatele neidentifikuje. Soudy dle názoru dovolatelky význam takového jedinečného identifikátoru nepochopily a svými nelogickými závěry odňaly dovolatelce možnost bránit se zásahu do jejích osobnostních práv, jejichž nedotknutelnost a ochrana je garantována Listinou základních práv a svobod. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud svým rozsudkem zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila dne 2. 6. 2015 a ve svém podání uvedla, že předmětné dovolání pokládá za nepřípustné, neboť předmětná otázka pasivní legitimace byla sporná od samého začátku a soud prvního stupně dal dostatek prostoru k prokázání této sporné skutečnosti jak v písemných vyjádřeních před započetím soudního jednání, tak i při jednání samotném. Obě strany byly vyzvány v souladu s § 118a o. s. ř. k přednesení dalších případných důkazů před tím, než je soud upozornil na skutečnost koncentrace řízení. Žalobkyně ale této příležitosti nevyužila a pasivní legitimaci žalované dokazovala pouze z údajů uvedených v tiráži publikace, z nichž nebylo možné dostatečně prokázat, že by žalovaná byla spoluvydavatelem publikace. Pokud jde o identifikační číslo ISBN, žalovaná upozornila na skutečnost, že neexistuje žádný právní předpis, který by právně závazně stanovil důkazní sílu daného identifikačního čísla k prokázání pasivní legitimace žalované. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a uložil žalobkyni nahradit náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno žalobkyní, t. j. osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak včas, tj. v zákonem stanovené lhůtě. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné, a to z následně uvedených důvodů.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, uvedl, že povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o.s.ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces.
Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03).
V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o.s.ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat např. v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.
S připomenutím výše uvedených hledisek Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, vyložil a odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný (a v poměrech dovolacího řízení o) rozsudek (který je zatížen jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení v rámci právního posouzení věci učiní pouhý odkaz např. na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.
K tomu lze dodat, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jež podle zákona není nepřípustné ve smyslu § 238 a násl. o s. ř. a směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, v jehož odůvodnění absentuje (shora popsané) právní posouzení věci, příp. obsahuje např. pouhý odkaz na právní názor obsažený v přísl. rozhodnutí Ústavního soudu, zakládá vždy jeho přípustnost ve smyslu § 237 o.s.ř., neboť dovolacímu soudu je upřena možnost posouzení, na základě jaké právně kvalifikační úvahy byla odvolacím soudem vyřešena otázka hmotného nebo procesního práva; v takovém případě dovolacímu soudu zpravidla nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí
Jedním ze základních předpokladů možnosti posoudit odpovídajícím způsobem otázku pasivní legitimace žalované strany je podřazení souzené věci určitému typu sporů, resp. konkrétní, jí odpovídající, zákonné úpravě. V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí relativně podrobně reprodukoval rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak zcela zřejmě si nepovšiml, že ač se okresní soud zásadně zaměřil na otázku pasivní legitimace žalovaného, nikterak především neučinil zřejmým, v jakém sporu mají tyto jeho úvahy případně platit, tj. nepodřadil a neposoudil žalobkyní uplatněný nárok konkrétním ustanovením současně individualizovaného právního předpisu. To ovšem neučinil ani sám odvolací soud, takže jeho ostatní výše zmíněné závěry se minimálně již jen z tohoto důvodu nemohou zatím jevit jako případné.
Z popsaného vyplývá, že se odvolací soud při odůvodnění svého rozhodnutí takto prohřešil proti výše zmíněným zásadám tj. povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o.s.ř., v souladu z principy řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění rozsudku dostatečným způsobem nevysvětlil své úvahy a své závěry, když aniž by učinil nezvratným právní základ posuzovaného nároku, zaměřil se (ač pro to scházelo především naplnění tohoto předpokladu) bez dalšího na to, zda je žalovaný ve sporu (byť řádně neidentifikovaném) pasivně legitimován.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu