30 Cdo 2604/2015
Datum rozhodnutí: 12.11.2015
Dotčené předpisy: čl. 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., čl. 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2604/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 213/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 13 Co 443/2014-186, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 106 666,24 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen ČTÚ ) pod č. j. 110 518/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 110 191/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 110 324/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 110 517/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 110 464/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 110 196/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 110 238/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč), č. j. 110 204/2010 (požadované zadostiučinění 13 333,28 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. března 2014, č. j. 9 C 213/2012-137, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který v řízeních vedených u něj pod č. j. 110 518/2010, č. j. 110 191/2010, č. j. 110 324/2010, č. j. 110 517/2010, č. j. 110 464/2010, č. j. 110 196/2010, č. j. 110 204/2010, č. j. 116 368/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 106 666,24 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (II) rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení (III) jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení před ČTÚ, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje žalobkyně zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu, ve kterém o věci rozhodoval odvolací soud, tj. o nároku plynoucího ze správního řízení č. j. 110 518/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 110 191/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 110 324/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 110 517/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 110 464/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 110 196/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), správního řízení č. j. 110 238/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč) a správního řízení č. j. 110 204/2010 (zadostiučinění ve výši 13 333,28 Kč), není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným ani co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní úspěch, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že náklady na právní zastoupení žalobkyně nebyly vynaloženy účelně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu