30 Cdo 2600/2013
Datum rozhodnutí: 17.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 01.01.2013, § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2600/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 317/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 54 Co 53/2013-35, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 140.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 283/2005. V tomto řízení se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup notáře a nepřiměřenou délku řízení u Krajského soudu v Brně.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, byla délka řízení přiměřená, a nedošlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu.
Odvolací soud dal odvolateli za pravdu, že zkoumané řízení mohlo překročit průměrnou délku řízení. Ovšem posouzení, zda šlo o délku přiměřenou či nikoliv, je vždy nutno učinit ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. V daném případě pak soud prvního stupně správně uvedl, že nešlo o věc zcela jednoduchou a že délku řízení též významně ovlivnilo chování žalobce. Z tohoto důvodu shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti délky řízení správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jsou naplněny všechny předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci oběma soudy. Věc byla rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť nevzal v úvahu skutečnost, že žalobce dne 27. 7. 2011 žalobce podal ve zkoumané věci ústavní stížnost. Řízení tak netrvalo pět let a devět měsíců, ale více jak šest let. Přitom věc měla být rozhodnuta v řádech jednotek měsíců. Odvolací soud také pominul skutečnost, že řízení 27 C 283/05 bylo řízením odškodňovacím, na které jsou z hlediska délky kladeny daleko vyšší nároky. Částka zadostiučinění by pak musela být zvýšena i z toho důvodu, že samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, a nejedná se tedy o účinný kompenzační prostředek nápravy. Dále dovolatel konstatuje, že soudy v dané věci se neřídily silnou, ale vyvratitelnou domněnkou, že v důsledku nepřiměřené délky řízení je působena nemajetková újma, a že neuvedly výpočet přiměřeného zadostiučinění. Následně dovolatel cituje judikatorní závěry stran rozdílu mezi nepřiměřenou délkou řízení a průtahy v řízení, posouzení přiměřenosti délky řízení a významu řízení pro žalobce. Nakonec navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť není naplněn ani jeden z předpokladů přípustnosti uvedený v citovaném ustanovení.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel nejprve zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, což není přípustný dovolací důvod. Dále pouze konstatuje, že řízení mělo trvat pouze v řádech jednotek měsíců, aniž pro to snesl jakékoliv argumenty týkající se souzeného sporu. Co se týče významu řízení pro žalobce, soudy se tímto kritériem zabývaly (viz zejména str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu dospěly k závěru, že řízení pro žalobce nemělo velký význam (to zcela v souladu s bodem IV. ad d/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 58/2011, dostupným též na internetových stránkách, www.nsoud.cz ). Z hlediska dalších argumentů pak dovolatel brojí proti závěrům, na nichž však napadené rozhodnutí není založeno, a není tak naplněna podmínka řádného vymezení dovolacího důvodu.
Dovolání nebylo z těchto důvodů shledáno přípustným, a dovolací soud jej tak podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu