30 Cdo 2600/2004
Datum rozhodnutí: 15.07.2005
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2600/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce E. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice, jednající organizačními složkami: 1) Úřadem vlády, se sídlem v Praze 1, E. Beneše č. 4, zastoupeným advokátem, 2) Ministerstvem vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou č. 3, 3) Kanceláří poslanecké sněmovny Parlamentu, se sídlem v Praze 1, Sněmovní č. 402, 4) Krajským soudem v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, tř. ČSA č. 218, 5) Městským úřadem v N., 6) Městským úřadem v B., 7) Městským úřadem v P. n. M., 8) Městským úřadem v J. a 9) Obecním úřadem V. P., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 45/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

22. dubna 2004, č.j. 1 Co 40/2004 - 112, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. dubna 2004, č.j. 1 Co 40/2004-112, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j.

37 C 45/2002-90, pokud jím byl odmítnut návrh žalobce na omluvu žalované strany, která by byla zveřejněna formou inzerátu v celostátním vydání (deníku) M. F. D., a to ve znění uvedeném ve výrokové části rozhodnutí. Současně změnil výrok tohoto rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Sám pak rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Svoje rozhodnutí odůvodnil především odkazem na ustanovení § 79 odst. 1

a § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Poukázal na skutečnost, že v posuzované věci soud prvního stupně důvodně odmítl žalobu, protože žalobní návrh ve formulaci požadované omluvy od jednotlivých organizačních složek nebyl

v souladu s požadavkem určitosti (žalobního petitu), jak vyplývá z ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně proto správně žalobce vyzval při jednání dne

24. října 2003 ke konkrétnímu vymezení textu omluv a k uvedení textu realizace. Žalobce poté podáním ze dne 27. října 2003 uvedl pouze způsob, jakým mají být jednotlivé omluvy uveřejněny, avšak ty i nadále zůstaly neurčité. Odvolací soud konstatoval, že i podle jeho názoru nelze za určitou považovat omluvu, v níže není uvedeno, jaká konkrétní práva a svobody žalobce byla porušena, o jaká chybná jednání a jakých konkrétních veřejných činitelů, poř. úředníků a státních zaměstnanců šlo. Odvolací soud pak poukázal též na nedostatky ve vymezení toho, kdo jedná za stát pod body 5) až 9).

Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 3. srpna 2004, přičemž žalobci bylo doručeno téhož dne.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 1. října 2004 včasné dovolání. V něm vyslovuje přesvědčení, že jeho přípustnost je založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když podle jeho názoru má toto rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, přičemž byla porušena jeho základní práva

a svobody. Dovolatel pak především v dovolání shrnuje, jakým způsobem byla dotčena jeho osobnostní práva, jejichž ochranu uplatnil v daném řízení.

Dále pak vyslovuje přesvědčení, že odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož je požadovaná omluva příliš obecná, je zavádějící a zmatečné. Vyslovuje přesvědčení, že o.s.ř. nemůže sloužit k obcházení podstaty spravedlnosti zaručené Ústavou ČR. V případě, že byla práva porušena, je na soudech, aby rozhodly

ve smyslu petitu žaloby, zejména podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod. Nesouhlasí též s vyloučením Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

z projednání věci.

Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak jako usnesení soudu prvního stupně) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření, s výjimkou vyjádření advokáta JUDr. Z. Z. za Úřad vlády ČR. V něm je však ve stručnosti podáváno

v zásadě pouze stanovisko k vlastnímu meritu sporu (které ovšem dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebylo v důsledku vad žaloby posuzováno).

Po zjištění, že dovolání bylo v posuzované věci podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud zabýval dále především otázkou možné přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem, když tato přípustnost je založena ustanovením § 239 odst. 3 o.s.ř. Dále pak uvážil, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž z jeho obsahu je třeba dovodit, že fakticky vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze

v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

V daném případě dovolatel ve svém dovolání, jehož obsahem je dovolací soud vázán, exponuje v obecné rovině okolnosti jeho sporu s žalovanými. V zásadě též

v obecné rovině polemizuje s právními důvody vyplývajícími z ustanovení § 79

odst. 1 o.s.ř. a § 43 odst. 2 téhož zákona. Ve skutečnosti však neuvádí nic, co by určující závěr odvolacího soudu (stejně tak jako soudu prvního stupně) o tom, že podaná žaloba je v požadovaném žalobním petitu neurčitá, zpochybňovalo. Je totiž skutečností, že požadované omluvy vesměs měly znít, že jde o omluvu "za újmu způsobenou porušením základních práv a svobod, zejména chybným jednáním odpovědných veřejných činitelů, úředníků a státních zaměstnanců". Zde je třeba si uvědomit, že žalobní petit, t.j. vymezení toho, čeho se žalobce domáhá, musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí

do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí.

T.j. je nezbytné naplnění předpokladu, aby žalobní petit převzatý do výroku následného rozhodnutí byl po materiální stránce vykonatelný. Pokud žalobní návrh tyto náležitosti postrádá, je povinností soudu, aby se pokusil tento nedostatek odstranit postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř.

I dovolací soud je přesvědčen, že v posuzovaném případě petit žaloby, tak jak byl žalobcem navržen, není způsobilý dostát zmíněnému požadavku na jeho úplnost, určitost a srozumitelnost. Za tohoto stavu, když se nepodařilo popsaný nedostatek žaloby odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud shledal důvody, pro něž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby potvrdil, přiléhavými a v souladu s výše zmíněnou právní úpravou. Proto nezbylo, než toto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítnout.

Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 o.s.ř., resp. § 150 téhož zákona, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak v dovolacím řízení úspěšným žalovaným (s výjimkou 1/, kdy však bylo přihlédnuto k okolnosti, že obsah jím podaného vyjádření k dovolání s ohledem na aktuální procesní situaci, nebyl s ní v zásadě v bezprostřední přímé příčinné souvislosti) v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu